AUTUN – ráno. / AUTUN – morning.

AUTUN – ráno. / AUTUN – morning.

Do vánočních prázdnin zbývá několik dní, vlastně týden a něco. Venku po sněhu zatím není ani stopy, i když občas sněží. Většinou ale prší. Jako dnes ráno. Vzbudilo mně bušení kapek na okenní parapet. Hrozný zvuk a to v době kdy chcete ještě spát. Posadil jsem se na postel a vzpomínal, co asi dělají rodiče a sourozenci. Jestli na mě taky myslí. Bylo mi najednou smutno. Všichni ještě spí a já vstávám. Jdu se tedy umýt, ranní osvěžení ve studené vodě bude fajn. Beru ručník, ale je na něm položeno několik knih, které jsme včera nestihli uklidit. Tak jsem pořádně zatáhl, jako že ten ručník vytáhnu z pod, těch knih, nejenže se to nepovedlo, ale ty knihy s velkým rámusem spadli na zem a strhli sebou i kovovou konvičku na čaj. Ještě, že byla prázdná. To byl rachot. Když utichl rámus, který trval snad věčnost, zjistil jsem, že se nikdo nevzbudil. Snad. Tak sbírám knihy a dávám je rovnou do poličky a konvičku opět stavím na stůl. Jen k ní nemohu najít víčko, někam se odkoulelo. Jdu do koupelny, která je zde v pokoji, kluci už začínají vstávat a začíná ranní chaos. To mám rád, vypadá to jako u nás doma. Všichni se pletou všem do cesty a všichni nemohou něco najít. Studená voda je fajn, Bastien se ptá, zda se může taky se mnou opláchnout, mně je to jedno, místa je tu dost. Jiní kluci si čistí zuby nebo se strkají u zrcadla, aby učesali neposedné vlasy.

Bastien si myslel, že mám puštěnou teplou vodu, ale jak rychle vlezl pod sprchu se studenou vodou, tak rychle byl s jekotem venku, povídal, že jsem blázen, koupat se po ránu v ledové vodě. To už jsem se utíral a oblékal, Rémy se mě zastal, že je to naopak velmi fajn a zdravé. A že se taky občas sprchuje studenou vodou, hlavně v horkém létě na plovárně. Všichni jsme se začali smát. Vzhledem k tomu, že už byl čas na snídani, navrhl Antonio, že kdo bude v jídelně poslední, skončí po snídani na chvilku pod ledovou vodou, Kluci souhlasili a hned jsme se snažili nebýt poslední. I když asi jen někdo poslední bude. No, zatím se to neví.

V jídelně je už pěkný hlahol. Povídají snad všichni. V jeden okamžik však zazvonil tiše zvoneček a všichni utichli. Slova se ujal představený školy a pronesl krátkou modlitbu, my pak poděkování za snídani a doplnili jsme to nakonec, jak je dobrým zvykem, hlasitým Amen. Krátce po zahájení snídaně se opět jídelna naplnila mluvou, sice potichu, ale mluvilo se. Prakticky o všem. Náš sbormistr si pak zavolal několik našich starších hochů a ti pak vyřídili všem vzkaz. Přesně v osm hodin se sejdeme v hlavní hale. Půjde se do Autunské katedrály. Koncert bude odpoledne a odjíždět se bude k večeru. Na pokoji se ptám Antonia, co si máme vzít sebou. „Je to jednoduché“, říká, „myslím, že to víš.“

Tak povídám: „Dopoledne bude zkouška, takže Albo a na sebe školní uniformu, vlastně jí máme na sobě. Taky noty, hřeben, kartáč na oděv, krém na obličej a nesmím zapomenout čištění na boty.“

Antonio mě pochválil a já se asi červenal. Trochu to je zvláštní, když vás dvanáctiletý kluk chválí za dobrou práci. Jako by byl můj táta. I když je to kamarád, na kterého se mohu spolehnout. V přesně stanovený čas jsme v hale. Pan sbormistr si nás spočítal, optal se, zda máme vše a pak jsme vyšli ven do ulic. Do katedrály je to necelých deset minut chůze. Venku je docela chladno, mám jen krátké kalhoty a podkolenky, tak jako ostatní kluci. Trochu mi je zima na nohy. Ale ty si za chvilku zvyknou. Obloha je zatažená, jako by opravdu chtěl už padat sníh. Cestou jdeme ve dvojicích, díváme se okolo a povídáme si. Autun je hezké město. Lidi nás zdravý a mávají nám. Je tady fajn. 

There are a few days left until the Christmas holidays, actually a week and something. There is no sign of snow outside yet, although it sometimes snows. But mostly it rains. Like this morning. The pounding of drops on the window sill woke me up. Terrible sound at a time when you still want to sleep. I sat on the bed and remembered what my parents and siblings were doing. If he thinks of me too. I was suddenly sad. Everyone is still asleep and I get up. So I’m going to wash, a morning refreshment in cold water will be nice. I take a towel, but there are a few books on it that we didn’t manage to clean up yesterday. So I pulled hard, like I was pulling the towel out of under the books, not only did it fail, but the books fell to the ground with a lot of noise and tore down a metal teapot. Also, it was empty. That was a rumble. When the noise, which perhaps lasted forever, died down, I realized that no one had woken up. Perhaps. So I collect the books and put them straight on the shelf and put the teapot back on the table. I just can’t find the lid for it, it rolled somewhere. I go to the bathroom, which is here in the room, the boys are already getting up and the morning chaos is starting. I like that, it looks like home. Everyone gets in their way and not everyone can find anything. The cold water is nice, Bastien asks if he can wash with me too, I don’t care, there is plenty of space. Other boys brush their teeth or shove themselves in the mirror to comb their restless hair.
Bastien thought I had hot water running, but as he quickly climbed into the cold shower, he was screaming outside, screaming that I was crazy to take a bath in ice water in the morning. I wiped myself and dressed, Rémy defended me that it was very nice and healthy. And that he also occasionally takes a shower with cold water, especially in the hot summer at the swimming pool. We all started laughing. Since it was time for breakfast, Antonio suggested that whoever was last in the dining room would end up under ice water for a while after breakfast, the boys agreed, and we immediately tried not to be the last. Although probably only someone will be the last. Well, it’s not known yet.
The dining room is already nice. Everyone is talking. At one point, however, the bell rang softly and everyone fell silent. The head of the school took the floor and said a short prayer, we thanked him for breakfast and we added it in the end, as is good custom, loud Amen. Shortly after the start of breakfast, the dining room was filled again with speech, albeit quietly, but there was talk. Practically everything. Our choirmaster then called several of our older boys and they then sent a message to everyone. We’ll meet in the main hall at exactly eight o’clock. He will go to the Autonomous Cathedral. The concert will be in the afternoon and will leave in the evening. In my room, I ask Antonia what to take with us. „It’s simple,“ he says, „I think you know.“
So I say: „There will be an exam in the morning, so Albo and wearing a school uniform, we’re actually wearing it. Also music, comb, clothes brush, face cream and I must not forget to clean the shoes. „
Antonio praised me and I probably blushed. It’s a little weird when a 12-year-old boy praises you for a good job. Like he’s my dad. Even though he’s a friend I can count on. We are in the lobby at the exact time. The choirmaster counted us, asked if we had everything, and then we went out into the streets. The cathedral is less than a ten-minute walk away. It’s pretty cold outside, I only have shorts and stockings, like the other guys. I’m a little cold on my feet. But you’ll get used to it in a moment. The sky is overcast, as if he really wants to snow. On the way we go in pairs, we look around and we talk. Autun is a nice town. People keep us healthy and wave to us. It’s fine here.