AUTUN – ráno. / AUTUN – morning.
Do vánočních prázdnin zbývá několik dní, vlastně týden a něco. Venku po sněhu zatím není ani stopy, i když občas sněží. Většinou ale prší. Jako dnes ráno. Vzbudilo mně bušení kapek na okenní parapet. Hrozný zvuk a to v době kdy chcete ještě spát. Posadil jsem se na postel a vzpomínal, co asi dělají rodiče a sourozenci. Jestli na mě taky myslí. Bylo mi najednou smutno. Všichni ještě spí a já vstávám. Jdu se tedy umýt, ranní osvěžení ve studené vodě bude fajn. Beru ručník, ale je na něm položeno několik knih, které jsme včera nestihli uklidit. Tak jsem pořádně zatáhl, jako že ten ručník vytáhnu z pod, těch knih, nejenže se to nepovedlo, ale ty knihy s velkým rámusem spadli na zem a strhli sebou i kovovou konvičku na čaj. Ještě, že byla prázdná. To byl rachot. Když utichl rámus, který trval snad věčnost, zjistil jsem, že se nikdo nevzbudil. Snad. Tak sbírám knihy a dávám je rovnou do poličky a konvičku opět stavím na stůl. Jen k ní nemohu najít víčko, někam se odkoulelo. Jdu do koupelny, která je zde v pokoji, kluci už začínají vstávat a začíná ranní chaos. To mám rád, vypadá to jako u nás doma. Všichni se pletou všem do cesty a všichni nemohou něco najít. Studená voda je fajn, Bastien se ptá, zda se může taky se mnou opláchnout, mně je to jedno, místa je tu dost. Jiní kluci si čistí zuby nebo se strkají u zrcadla, aby učesali neposedné vlasy.
Bastien si myslel, že mám puštěnou teplou vodu, ale jak rychle vlezl pod sprchu se studenou vodou, tak rychle byl s jekotem venku, povídal, že jsem blázen, koupat se po ránu v ledové vodě. To už jsem se utíral a oblékal, Rémy se mě zastal, že je to naopak velmi fajn a zdravé. A že se taky občas sprchuje studenou vodou, hlavně v horkém létě na plovárně. Všichni jsme se začali smát. Vzhledem k tomu, že už byl čas na snídani, navrhl Antonio, že kdo bude v jídelně poslední, skončí po snídani na chvilku pod ledovou vodou, Kluci souhlasili a hned jsme se snažili nebýt poslední. I když asi jen někdo poslední bude. No, zatím se to neví.
V jídelně je už pěkný hlahol. Povídají snad všichni. V jeden okamžik však zazvonil tiše zvoneček a všichni utichli. Slova se ujal představený školy a pronesl krátkou modlitbu, my pak poděkování za snídani a doplnili jsme to nakonec, jak je dobrým zvykem, hlasitým Amen. Krátce po zahájení snídaně se opět jídelna naplnila mluvou, sice potichu, ale mluvilo se. Prakticky o všem. Náš sbormistr si pak zavolal několik našich starších hochů a ti pak vyřídili všem vzkaz. Přesně v osm hodin se sejdeme v hlavní hale. Půjde se do Autunské katedrály. Koncert bude odpoledne a odjíždět se bude k večeru. Na pokoji se ptám Antonia, co si máme vzít sebou. „Je to jednoduché“, říká, „myslím, že to víš.“
Tak povídám: „Dopoledne bude zkouška, takže Albo a na sebe školní uniformu, vlastně jí máme na sobě. Taky noty, hřeben, kartáč na oděv, krém na obličej a nesmím zapomenout čištění na boty.“
Antonio mě pochválil a já se asi červenal. Trochu to je zvláštní, když vás dvanáctiletý kluk chválí za dobrou práci. Jako by byl můj táta. I když je to kamarád, na kterého se mohu spolehnout. V přesně stanovený čas jsme v hale. Pan sbormistr si nás spočítal, optal se, zda máme vše a pak jsme vyšli ven do ulic. Do katedrály je to necelých deset minut chůze. Venku je docela chladno, mám jen krátké kalhoty a podkolenky, tak jako ostatní kluci. Trochu mi je zima na nohy. Ale ty si za chvilku zvyknou. Obloha je zatažená, jako by opravdu chtěl už padat sníh. Cestou jdeme ve dvojicích, díváme se okolo a povídáme si. Autun je hezké město. Lidi nás zdravý a mávají nám. Je tady fajn.
