Cesta do Glaignes. / Road to Glaignes.

Cesta do Glaignes. / Road to Glaignes.

Ještě není pořádný večer a už je tma. V internátu se dozvídáme malou, ale námi vítanou změnu. Domu, tedy do Glaignes, pojedeme až zítra. A tak máme možnost ještě být jeden večer zde ve škole s našimi novými kamarády. Toho využíváme ke společnému turnaji v malém fotbalu v tělocvičně. Je prima se po celém dni protáhnout. Nakonec nikdo neprohrál, ani nevyhrál. Bylo to nerozhodně. Teď před skutečně večerním programem máme čas na návštěvu našich pokojů a na vysprchování se před večeří. Je to potřeba, jelikož jsem se hodně při fotbálku zpotil.

Po vydatné a dobré večeři, je v klubovně povídání o historii hudby v dějinách. Není to však jen takové suché a nudné povídání. Soutěžíme v týmech, kdo správně odpoví na nejrůznější otázky. To je fajn a moc mě to baví. Po soutěži se díváme na film. Je to nějaký dobrodružný film z Afriky. Já však za chvilku usínám. Film mě moc nebaví. Ptám se Antonia, jestli mohu jít spát, mohu, jelikož film není povinný a máme volný večer. Na to jsem zapomněl. Všem v klubovně dávám dobrou noc a odcházím.

Budí mě šimrání na nose, je už ráno a po mě teď v Prosinci lezla moucha. Obyčejná moucha a hned mě musela hodinu před budíčkem vzbudit. Prostě jsem odehnal mouchu, otočil jsem se na bok, že za chvilku vstanu, ale jaksi jsem usnul. Vzbudili mě až kluci, prý jsem ospalec a hned začala polštářová bitva, ukončená zlochtáním nejmladšího na pokoji. Tedy mně. Ale, nebylo to tak strašný, já jsem se statečně bránil taky lochtáním ostatních hochů. No, netrvalo to však dlouho, Bastien zvolal, dosti už, je čas na mytí, úklid, balení a odchod na snídani. Tak jsme se podle toho zařídili, já využil příležitosti prázdné sprchy a skvělé studené vody. Každodenní ranní zmatek, ale už umíme jeden druhému nepřekážet, a hlavně si pomáháme. Kluci balí kufry a oblékají se. Já po pokoji ještě pobíhal v trenýrkách a sháněl všechny svoje věci, na konec jsem všechno stihnul i legraci. Antonio, můj patron, strčil do kufru Rémymu polštář. Takže skoro nešel zavřít. Než na to Rémy přišel, tak jsme se potichu smáli a snažili se radit jak na to. Když na to Rémy přišel, smál se s námi. Zbývá se jen učesat, zastrčit košili do krátkých kalhot a jeden druhého zkontrolovat, jestli jsme správně upravení. Naše zavazadla ještě zůstávají na pokoji. Na ty bude čas po snídani.

V jídelně na snídani je nás podle všeho víc, přišli i jiné koleje, které jsme nestačili poznat, jak jsme měli nabytý program. Jak mi po včerejším trochu namáhavém dni chutná. Je to skvělé, škoda, že tu nemůže být se mnou naše rodina, jistě by si pochutnali. Než zasedneme k jakémukoliv jídlu, tak se vždy modlíme k Bohu a děkujeme za jídlo. Občas se mi to zdá moc dlouhé, zvlášť když je něco dobrého. Pokaždé se těším na poslední slovo modlitby a tím je Amen. Pak už můžeme zasednout a jíst, já si však a někteří kluci taky, dávám na klín utěrku, která je vždy pro tento účel na stole pro každého připravena, v restauraci používám obyčejný ubrousek. Mít upatlané kalhoty, není zrovna vhodné. Při snídani si povídáme, jak jsme se vyspali, co se komu zdálo, jaký bude asi den a co se komu nepovedlo. Prostě je to stejné jako doma. A to je báječné.

Po snídani se setkáváme v hale a dozvídáme se dnešní program. Cesta na náš internát do Glaignes. A odpoledne už normálně začne opět škola. Vzpomněl jsem si, že do vánoc už moc času nezbývá, a najednou jsem se začal těšit na rodiče a na bratra a na bratříčka a na další členy rodiny. V dohodnutý čas, tedy nám řečený nasedáme do našeho autobusu a odjíždíme. Předtím jsme se samozřejmě s našimi novými kamarády rozloučili, jak se patří. A věřím, že se znovu setkáme. V autobusu nám začala škola. Vyndali jsme si svoje poznámkové sešity a začalo opakování gramatiky, pak matematická cvičení a něco trochu jazyka anglického. Nedá se říct, že bych byl nadšený, ale radši se vždy když je to možné, trochu učím i ve svém volnu. A škola mi zatím problémy nedělá. Jedeme už dvě hodiny a za chvilku bude zastávka na nám známém motorestu s lesíkem. Už je to taky potřeba, na chvilku zastavit. Mně i dalším kluků se už pořádně chce navštívit jednu místnost. Inu ten ranní skvělý čaj, teď už není skvělý.

Road to Glaignes.
It’s not a good evening yet and it’s getting dark. In the boarding school we learn a small but welcome change. We will not go home, ie to Glaignes, until tomorrow. And so we have the opportunity to be here one more night at school with our new friends.
We use this for a joint tournament in small football in the gym. It’s nice to stretch all day. In the end, no one lost or won. It was a draw. Now before the really evening program we have time to visit our rooms and take a shower before dinner. It’s necessary because I sweated a lot during football.
After a hearty and good dinner, there is a chat in the clubhouse about the history of music in history. But it’s not just dry and boring talking. We compete in teams who answer various questions correctly. That’s nice and I really enjoy it.
We are watching a film after the competition. It’s an adventure movie from Africa. But I will fall asleep in a moment. I don’t like the movie very much. I ask Antonia if I can go to bed, I can, because the film is not obligatory and we have a free evening. I forgot about that.
I give a good night to everyone in the clubhouse and leave.
My nose is tickling, it’s morning and a fly has been crawling on me now in December. An ordinary fly and immediately had to wake me an hour before the alarm clock. I just pushed away the fly, turned on my side to get up in a moment, but somehow fell asleep.
I was only woken up by the boys, I’m said to be a drowsy, and immediately a pillow fight began, ending with the youngest man in the room. So to me. But, it wasn’t so bad, I bravely defended myself by licking other boys. Well, it didn’t take long, Bastien exclaimed, enough, it’s time to wash, clean, pack, and leave for breakfast.
So we arranged accordingly, I took the opportunity of an empty shower and great cold water. Everyday morning confusion, but we can no longer interfere with each other, and most importantly we help each other.
The boys are packing their suitcases and getting dressed. I was still running around the room in shorts and looking for all my things, in the end I managed to have fun. Antonio, my patron, shoved a pillow into Rémy’s trunk. So he almost didn’t close. Before Rémy figured it out, we laughed softly and tried to advise how. When Rémy figured it out, he laughed with us. All you have to do is comb your hair, tuck your shirt into your shorts and check each other to see if we are properly adjusted. Our luggage still remains in the room. There will be time for them after breakfast.
There seem to be more of us in the breakfast room, other dormitories also came, which we did not manage to know how we had acquired the program. How I taste after yesterday’s a little tiring day. It’s great, it’s a pity that our family can’t be here with me, they would definitely enjoy it.
Before we sit down for any food, we always pray to God and thank you for the food. Sometimes it seems too long to me, especially when there is something good. I always look forward to the last word of prayer, and that is Amen. Then we can sit down and eat, but I and some boys, too, put a towel on my lap, which is always ready for everyone for this purpose on the table, I use an ordinary napkin in the restaurant.
Having tight pants is not exactly appropriate.
At breakfast we talk about how we slept, what someone thought, what the day would be like and what someone failed. It’s just the same as at home. And that’s wonderful.
After breakfast we meet in the lobby and learn about today’s program. Journey to our boarding school in Glaignes. And in the afternoon, school starts normally again.
I remembered that there was not much time left until Christmas, and suddenly I began to look forward to my parents and brother and little brother and other family members.
At the agreed time, that is to say, we get on our bus and leave. Before that, of course, we said goodbye to our new friends as they should.
And I believe we will meet again. We started school on the bus. We took out our notebooks and began repeating grammar, then math exercises and something a little English. It is impossible to say that I would be excited, but I prefer to learn a little in my free time whenever possible. And the school doesn’t bother me yet.
We have been going for two hours and in a moment there will be a stop at our well-known motorhome park with a grove. It is also necessary to stop for a moment. Me and the other boys really want to visit one room. Well, this great morning tea is not great now.