Dnes je ten den. / TODAY IS THE DAY.

DNES JE TEN DEN. / TODAY IS THE DAY. 

Dnes hned od rána je ten velký den pro nás nové Malé zpěváky s dřevěným křížem. Od starších chlapců, jsme se dozvěděli, jak to bude vypadat a co máme čekat. Taky mnoho historek a příhod co se staly. Některé bych nechtěl zažít, třeba zakopnout když jdete po schodech k oltáři v kostele. Nebo, kýchnout když ředitel školy má proslov a naslouchá mu mnoho lidí.
I moji rodiče včera přijeli, přijela i babička a další příbuzní, prostě všichni. Ubytovali se opět v penzionu. Sice jsem s nimi ještě nemluvil, ale viděl jsem je z okna učebny, když se procházeli okolo zámku. Byla to náhoda. Potom mi nějak to učení už nešlo. Chtěl jsem za nimi zajít a přivítat se, ale na to nebyl čas. I tak se nimi stejně uvidím na slavnosti a pak po ní budeme mít chvilku na setkání s rodiči.
Každý z kluků tu už někde ve městě má své rodiče, kteří přijeli. Skoro všichni se už znají. Vždyť je spojuje, že jejich syn je žákem vyhlášené sborové školy.
Dopoledne jsme si nacvičili, jak budeme přicházet v kostele k oltáři a jiné nezbytnosti.
Zapomněl jsem říci, že každý nováček má svého patrona, který se o něho stará a se vším mu pomáhá, tedy občas jen radou. Patron je starší chlapec z vyššího ročníku, samozřejmě i on má svého patrona. Mým patronem je Antonie, do školy přišel v roce 2010 a už toho hodně umí.
Antonie říká, „Dívej se, co dělám a dělej to taky.“ S Antoniem jsem se setkal při konkurzu a hned tam jsme se seznámili. Je odpoledne, všichni rodiče a návštěvníci jsou už v kostele. My jsme nastoupení před hlavním vchodem ve dvoustupu, vždy nováček a jeho patron. My, co budeme už oficiálně přijati do sboru si neseme v plátěném obalu náš nový jevištní oděv, připomíná to mnišskou kutnu, ale je vyroben z lehkého materiálu, Antonio povídal, že je to Satén, málo se špiní, nemačká se a je i jinak fajn. Antonio už je v něm oblečen. Tedy ten oblek se obléká na oděv, který máte na sobě. Což je fajn při vystoupeních.
Trochu mám trému a zároveň si chci všechno zapamatovat a užít. Protože se to už nikdy nebude opakovat. Ostatní kluci ze sboru, jsou již v kostele a budou zpívat.
Když zazněli varhany, trochu jsem se leknul, jelikož jsem to nečekal. No a pak jsme se vydali pod vedením našeho sbormistra do kostela. Všichni co tam byli, stáli a my jsme šli slavnostně k oltáři. Hledal jsem očima, kde jsou moji rodiče, že bych třeba na ně kývnul, ale je tu tolik lidí, že se mi je najít nepodařilo.
Když jsme došli k oltáři, poklonili jsme se a ředitel školy nás buď poslal na pravou stranu, nebo na levou, to aby to bylo rovnoměrně obsazené. Pak začala svatá mše, podle mě uběhla rychle, v samotném závěru z bible četl Geoffoy, kluk co je v PCCB už dva roky. Představoval jsem si, že třeba příště budu číst já.
Když dočetl, měl slovo ředitel školy, pak ještě někteří vyučující a taky jeden kluk mluvil za všechny studenty.
Před tím, než jsme si my nový mohli obléci svůj bílý jevištní oděv, tak jsme každý byli vyvoláni a přistoupili jsme k řediteli školy. Každý z nás pověděl pěkně nahlas, krátký slib a dostal do ruky odznak sboru.
Následovalo oblékání se do nových jevištních oděvů. To byla trochu sranda a trochu to taky bylo přemýšlení jak do toho. Avšak každému pomáhal jeho patron, takže za chvilku jsme byli krásně oblečení. Na závěr slavnosti jsme už všichni společně zazpívali několik krátkých písní. Kostelem zněl velký potlesk s mohutnou ozvěnou. Bylo to velmi krásné a trochu strašidelné. Někdo by se mohl bát, že se kostel tou ozvěnou rozpadne.
No a my se opět ve dvou zástupech vydali k východu. Trochu my bylo líto, že už je po všem, ale to tak bývá. Venku před kostelem máme rozchod a každý z nás vyhlíží svoje rodiče a hned k nim jde, nebo běží. Já jsem čekal jen chvilku a hned jsem se s velkou radostí k nim rozběhl, když vycházeli z kostela. A tak jsme se objímali, vítali a říkali si, jak se nám to všechno líbilo. Ještě odpoledne bude slavnost ve škole i s rodiči, i tak teď s nimi můžeme být asi tak dvě hodiny a pak se všichni sejdeme ve škole na té slavnosti, kterou připraví starší ročníky studentů. Poprosil jsem Antonia, zda by nevzal můj nový jevištní oblek a nedal jej do našeho pokoje. Nechtěl bych si jej hned ušpinit. Antonie souhlasil. A tak se se svými rodiči vydávám na procházku do podzimního parku.

TODAY IS THE DAY. This morning is the big day for us new Little Singers with a wooden cross. From the older boys, we learned what it would look like and what to expect. Also many stories and events that happened. I would not want to experience some, for example, stumbling when you go up the stairs to the altar in the church. Or, sneeze when the school principal has a speech and many people listen to it. My parents also came yesterday, my grandmother and other relatives also came, just all of them. They stayed again in the pension. I hadn’t spoken to them yet, but I could see them from the classroom window as they walked around the castle. It was a coincidence. Then somehow I didn’t like the teaching anymore. I wanted to go to them and welcome, but there was no time for that. Even so, I’ll see them at the party anyway, and then we’ll have a moment to meet my parents. Each of the boys here somewhere in the city has their parents who have arrived. Almost everyone already knows each other. After all, they are united by the fact that their son is a pupil of a renowned church school. In the morning we rehearsed how we would come to the altar and other necessities in the church. I forgot to say that every newcomer has a patron who takes care of him and helps him with everything, sometimes just advice. The patron is an older boy from a senior year, of course he also has his patron. My patron is Antonie, he came to school in 2010 and he already knows a lot. Antonie says, „Look what I’m doing and do it too.“ I met Antonio at the audition and we met right there. It’s afternoon, all the parents and visitors are already in the church. We are boarded in front of the main entrance in a two-stage, always a newcomer and his patron. We, who will be officially accepted into the choir, carry our new stage attire in a linen cover, it resembles a monk’s cloak, but it is made of light material, Antonio said that it is Satin, it does not get dirty, does not crease and is otherwise nice . Antonio is already dressed in it. So the suit is dressed in the clothes you are wearing. Which is great for shows. I’m a little frightened and at the same time I want to remember and enjoy everything. Because it will never happen again. The other boys in the choir are already in the church and will be singing. When the organ sounded, I was a little startled because I didn’t expect it. And then we went to church under the guidance of our choirmaster. Everyone who stood there stood and we went ceremoniously to the altar. I was looking with my eyes where my parents were, that I might nod to them, but there are so many people that I couldn’t find them. When we reached the altar, we bowed and the school principal either sent us to the right or to the left, so that it would be evenly occupied. Then the Holy Mass began, in my opinion it passed quickly, at the very end Geoffoy, a boy who has been with the PCCB for two years, read from the Bible. I imagined that maybe next time I would read. When he finished reading, the school principal had the floor, then some other teachers and also one boy spoke for all the students. Before the new one could put on our white stage clothes, we were all called out and approached the school principal. Each of us said pretty loudly, a short promise, and received a church badge. This was followed by dressing in new stage clothes. It was a bit of fun and it was also a bit of thinking how to do it. However, everyone was helped by his patron, so we were beautifully dressed for a while. At the end of the celebration, we all sang a few short songs together. There was a big round of applause from the church. It was very beautiful and a little scary. One might be afraid that the church will fall apart with that echo. And we went to the east again in two crowds. We were a little sorry that it was over, but that’s the way it is. Outside the church we have a breakup and each of us looks out for his parents and immediately goes to them or runs. I waited just a moment and immediately ran to them with great joy as they left the church. And so we hugged, welcomed and said how we liked it all. There will be a party at school with our parents in the afternoon, even so we can be with them for about two hours now, and then we will all meet at school for the party prepared by the older students. I asked Antonia if he would take my new stage suit and put it in our room. I don’t want to get it dirty right away. Antonie agreed. So I go for a walk in the autumn park with my parents.