DOMEČEK NA STROMĚ. / HOUSE ON A TREE.

DOMEČEK NA STROMĚ. / HOUSE ON A TREE.

Na první pohled zahrada s lesíkem, rybníčkem a domečkem na stromě, ale mít bazén, v kterém se můžete koupat a přitom pod vodou pozorovat ryby je moc fajn. Lesík je docela hustý jako prales a k domečku na stromě vede cesta pod větvemi keřů, co tvoří tunel. Musí se i po kamenech přes potok protékající zahradou a pak se nahoru dostanete po lanovém žebříku. Z druhé strany se dolu sjede po skluzavce. Prostě krása, kde bych mohl být celé dny. V domečku se nám taky moc líbilo, kluci Julien a Olivier si jej zařídili po vlastním. Mají v něm, co oni chtějí. Knížky, stavebnice, lampičku, i matrace na podlaze s dekami, obrázky aut a zvířat na stěnách, prostě vše. 

Domeček jim postavil jejich šikovný tatínek se strýcem. Olivier povídal, když je u nich rodinná oslava, tak se zde sejde i deset dětí a všechny je domeček unese. V domečku jsme byli až do třetí hodiny odpolední, pak se ozvalo zazvonění a Julien otevřel skříňku a v ní byl obyčejný telefon, takový ten starý. Volala jejich maminka, že už je čas jít domu, protože pojedeme zpátky do kulturního centra, abychom se mohli připravit na večer. Tak jsme sjeli po skluzavce dolu a přes potok, okolo rybníčku s rybami, pod větvemi křovin se vrátili do domu. Paní Guillamová na nás poznala, že se nám domeček líbil a byla ráda. My jsme šli do koupelny se trochu upravit, pak jsme si z pokojíku vzali potřebné věci, jako je jevištní kostým, noty a další drobnosti. Nastal čas jet zpátky do kulturního centra v Hautmontu. Nepřijeli jsme ani první a ani poslední. Prostě jsme přijeli včas. Rozloučili jsme se na několik hodin s Guilliamovými a ponořili se do našeho hudebního světa. Teď už jsem měl myšlenky na svůj první koncert, na prvním svém zájezdě se sborem. Pan sbormistr se nás napřed vyptal, jak se máme, jak se nám líbí ubytování a jestli nám něco nechybí. 

Rádi bychom vyprávěli všechno a všichni kluci by chtěli něco říci, ale jistě na to bude čas jindy.
Jdeme do hudebního sálu, kde se rozezpíváváme, zkoušíme, tedy spíš opakujeme všechny skladby, ne celé, vždy jen kousek a tu část, která může být náročná a na kterou si musíme dát pozor. Pak nám učitelé a vedoucí povídají, jak bude koncert probíhat, kudy tam do kostela půjdeme, co v kolik hodin bude a tak všechno. Antonio, můj patron a dobrý přítel, mi povídal, že takových informací a zkoušek si na každém turné užiji dost. Když byla, hodina do začátku koncertu tak bylo vyhlášeno ztišení. To znamená, že hodinu nesmí nikdo z nás kluků promluvit, zpívat, broukat si a podobně. Za tu hodinu se naše hlasivky zklidní a pak se nám bude lépe zpívat. Je to trochu zvláštní, když dvacet čtyři kluků mlčí. To ticho je krásné. Při tom se již oblékáme do našeho jevištního kostýmu, je to ta legendární jakoby mnišská kutna, je velice lehká a ani jí nevnímám. Jsme celí v bílém, a moc se mi to líbí. Už jsem se jí naučil oblékat a vkládat ruce do velkých širokých rukávů. Navzájem si s oblékáním pomáháme, kontrolujeme jeden druhého a to vše potichu. Ještě přeleštit boty, popotáhnout přepásání a jdeme spořádaně do nedalekého kostela.   

HOUSE ON A TREE.
At first glance, a garden with a grove, a pond and a tree house, but having a swimming pool where you can swim and watch the fish underwater is very nice. The grove is quite dense as a forest and a path leads to a tree house under the branches of bushes, which forms a tunnel. You have to follow the stones over the stream flowing through the garden and then you will get up the rope ladder. On the other side, go down the slide. Just a beauty where I could be all day. We also liked the house very much, the boys Julien and Olivier arranged it on their own. They have what they want in it. Books, kits, a lamp, and a mattress on the floor with blankets, pictures of cars and animals on the walls, just about everything.
The house was built for them by their clever father and uncle. Olivier talked when the family party was with them, so ten children would gather here and the house would kidnap them all.

We were in the house until three o’clock in the afternoon, then there was a ringing and Julien opened the locker and there was an ordinary telephone in it, the old one. Their mother called to say that it was time to go home, because we would go back to the cultural center so we could prepare for the evening.
So we went down the slide and across the stream, around the pond with fish, under the branches of the bushes returned to the house. Mrs. Guillam knew from us that we liked the house and she was happy. We went to the bathroom to adjust a bit, then we took the necessary things from the room, such as a stage costume, music notes and other small things.
It’s time to go back to the cultural center in Hautmont.
We didn’t come first or last. We just arrived on time. We said goodbye to the Guilliams for a few hours and immersed ourselves in our music world. Now I had thoughts of my first concert, my first choir tour.
The choirmaster first asked us how we were doing, how we liked the accommodation and if we were missing something.
We would like to tell everything and all the boys would like to say something, but there will certainly be time for that another time.

We go to the music hall, where we sing, rehearse, so we repeat all the songs, not the whole one, always just a piece and the part that can be demanding and which we have to be careful about.
Then the teachers and leaders tell us how the concert will take place, where we will go to the church, what time it will be and everything. Antonio, my patron and good friend, told me that I would enjoy a lot of such information and rehearsals on every tour. When it was, an hour before the start of the concert, silence was announced.
This means that none of us boys are allowed to talk, sing, hum, and so on for an hour. In that hour, our vocal cords will calm down and then we will sing better.
It’s a little weird when twenty-four guys are silent. That silence is beautiful. At the same time, we are already dressing up in our stage costume, it is the legendary monk’s corner, it is very light and I don’t even notice it. We’re all in white, and I really like it.
I’ve already learned to dress her and put her hands in big wide sleeves. We help each other with dressing, we control each other and all quietly. Even polish the shoes, pull the belts and we go to the nearby church in an orderly way.