Dopis / Letter

Dopis / Letter

Konečně dopis
Je tu opět krásné ráno, venku za okny je mráz, ale v pokojíku pod peřinou je hezké teplo. Musím do školy, kam se mi vůbec nechce, jsem trochu po výpravě rozlámaný, tedy skoro mě všechno co se hýbe, bolí. Asi nejsem na taková dobrodružství dost trénovaný. Chris už je pryč, ani postel po sobě neustlal a to by měl mít dneska službu v úklidu. Avšak já byl o víkendu pryč, tak to tedy po něm uklidím.
Cestou do školy potkávám nejen svoje nejlepší kamarády, ale taky spoustu spolužáků, co se s nimi znám, hned se mnozí vyptávají, jaké to bylo na výpravě se skautským oddílem. A tak jim to hned povídám, a když přijde někdo další, tak skoro musím začít vyprávět znovu.
Ještě štěstí, že už zvoní a my musíme do lavic, jelikož se zvoněním přišla do třídy paní učitelky a my hned první hodinu máme přírodopis. Kluci trochu vyrušovali, hráli piškvorky a byli chyceni tak, dnes budou o chvilku déle ve škole.
Tedy po škole. A ještě dostali do notýsku poznámku.
O přestávkách si nejen hrajeme, třeba fotbal s míčkem na dvoře školy, ale taky si povídáme o té naší víkendové výpravě. O jedné přestávce jsem zašel za kamarády z pěveckého sboru, abych se ujistil, že o víkendu nic nebylo. Je jasné, že nic nebylo, ale co kdyby náhodou bylo. Kluci se trochu divili, na co se jich ptám, ale pak jsme si povídali, co asi dnes ve sboru budeme zpívat, nebo cvičit.
Já jsem přitom povídání nějak cvičil s klikou u dveří, až mi zůstala v ruce.
My jsme si totiž povídali u dveří třídy. Kluci se smáli, ale nikdo z nás nevěděl co s tím. Taky říkali, abych jí položil učiteli na stůl. Že se to jako samo rozbilo a nikdo o tom neví.
Což se mi nelíbilo, není to správné, něco rozbít, byť omylem a neříci pak nic.
Tak jsem tu závadu hned nahlásil panu učiteli a ten poslal kamaráda za panem školníkem, že nám vypadla klika ze dveří, jestli by nám jí nepřišel opravit.
Já jsem byl panem učitelem pochválen, že se dovedu postarat i o malé věci.
Pan školník za chvilku přišel a kliku tam znovu našrouboval. My se místo učení dívali, jak pan školník opravuje tu kliku. Tak se na nás pan učitel trochu zlobil. Když pan školník potom odešel, zbylo nám zase jen to učení.
Cestou do jídelny, na oběd, jsem si vzpomněl, zda už náhodou nepřišel ten dopis z toho sboru. Moc by mě to potěšilo. A i když by mě jako nechtěli, tak by to bylo i tak fajn. A třeba bych to za půl roku zkusil znovu jim napsat, tedy napsal by to tatínek, já podepsal s rodiči a vidělo by se. Viděl jsem jeden film, kde jeden kluk chtěl být bojovníkem v nějakém Japonském bojovém sportu. A když ho dlouho odmítali, tak on je stále žádal o přijetí do školy toho sportu, až se mu to povedlo a vzali ho. Pak se stal nejlepším mistrem toho sportu. Já bych to taky tak zkoušel stále jim psát.
K obědu byli nudle s nějakým masem a takovou zvláštní omáčkou. Nevypadalo to moc nic, tedy nic moc, ale chutnalo mi to a nic jsem nevyhodil. Polívka byla moje oblíbená, písmenková. S klukama jsme na okraj talířů tvořili naše jména, mně se to nepovedlo, chyběla nějaká písmenka. Ale, Celestínovi ano. Měl velkou radost a ukazoval to skoro všem.
Ve sboru bylo skvěle, napřed se hrála jedna hrana na tóny a my měli hádat, o jaký jde. Stáli jsme na konci zkušebny a pan sbormistr vždy zahrál nějaký tón, a kdo uhodl tak udělal krok vpřed, pak když se řeklo o jaký tón jde a ten co neuhodl se musel zase vrátit o krok zpět.
Byla to skvělá hra. Já jsem sice nevyhrál, ale ani jsem nebyl poslední. Pak se zpívalo a taky jsme studovali noty nové skladby, povídali si o hudební nauce a ukazovali si jak trénovat správně hlasivky, aby nám dlouho vydrželi a my je nepokazily. Pan sbormistr říkal, že někdy míň hlasitého mluvení je lepší než náš řev. Tím myslel, že občas moc nahlas mluvíme, ve škole o přestávce, nebo při fotbale hodně nahlas fandíme a tak.
Cestou domu jsme to vzali s kamarády okolo řeky, vzpomínali jsme na naše odvážná zimní koupání a pak na ty následky, kdy někteří z nás nejen onemocněli, ale i dostali výprask na zadek. Dost jsme se nasmáli. Na keřích už jsou první něco jako lístky a za chvilku tu budou i Velikonoce, to se může Pomlázkou trochu natlouct holkám. A taky budeme koledovat, už se těším.
Smluvili jsme se, že se tak za dvě hodinky sejdeme na našem plácku. Rozloučili jsme se a já pospíchal domu, cestou jsem sem tam odkopnul nějaký ten kamínek, tatínek by řekl, že ty boty nejsou na hraní fotbalu a trochu by se zlobil. Ale, já si myslím, že vím jak do takového kamínku kopnout, aby to bota nepoznala.
Doma se vítám s maminkou, a malým bráškou a taky s babičkou a dědou, kteří k nám přijeli na návštěvu. Mám vždycky radost, když přijedou. Je u toho spousta vyptávání a smíchu a taky jim mohu zazpívat a vždycky se dozvím, jak jsem už vyrostl a tak. Taky hodně mluví o mém malém bráškovi, pak o Chrisovy a je to všechno fajn.
Doma mě však dnes čekalo velké překvapení. Pošta doručila dopis ze sboru, kam jsme s rodiči psali. Maminka dopis neotevřela a čekal s tím až na mě. Tatínek je ještě v práci, tak aspoň se všemi ten dopis otevřeme. Rozstřihl jsem obálku a v ní jsou dva listy. Jeden pro rodiče a jeden pro mě. Každý je ještě zvláštně zalepen a na něm je napsáno, komu je určen.
Na tom mém je napsáno: pan Michael Labrune

Finally a letter
It’s a beautiful morning again, it’s cold outside the windows, but the room under the duvet is nice and warm. I have to go to school, where I don’t want to at all, I’m a little broken after the expedition, so almost everything that moves makes me hurt. I guess I’m not trained enough for such adventures. Chris is gone, he hasn’t made the bed, and he should have a cleaning service today. However, I was gone this weekend, so I’ll clean it up after him.
On the way to school I meet not only my best friends, but also a lot of classmates who I know with them, many immediately ask what it was like on an expedition with a scout unit. And so I tell them right away, and when someone else comes, I almost have to start telling again.
Fortunately, it is already ringing and we have to go to the benches, because the teacher came to the classroom with the ringing and we have a natural history for the first hour. The boys were a little disturbed, playing five-in-a-row and were caught, they will be in school for a while longer today.
So after school. And he got a note in the notebook.
We not only play during breaks, for example football with a ball in the school yard, but we also talk about our weekend trip. During one break, I went to friends with the choir to make sure there was nothing on the weekend. It is clear that there was nothing, but what if it happened. The boys were a little surprised by what I was asking them, but then we talked about what we were going to sing or rehearse in the choir today.
At the same time, I somehow practiced talking with a doorknob until it remained in my hand.
We were talking at the classroom door. The boys laughed, but none of us knew what to do with it. They also told me to put her on the teacher’s desk. That it broke down on its own and nobody knows about it.
Which I didn’t like, it’s not right to break something, even by mistake, and then say nothing.
So I immediately reported the defect to the teacher and he sent a friend to the janitor that the door handle had fallen out if he would come to repair it.
I was praised by my teacher that I can take care of even small things.
The janitor came in a moment and screwed the handle back on. Instead of learning, we watched the janitor repair the handle. So the teacher was a little angry with us. When the janitor then left, we were left with only that teaching.
On the way to the dining room, for lunch, I remembered if the letter from the ward hadn’t arrived by chance. It would make me very happy. And even if they didn’t want me, it would still be nice. And maybe I would try to write it to them again in half a year, so my father would write it, I would sign with my parents and we would see each other. I saw a movie where one boy wanted to be a fighter in some Japanese martial arts. And when he was rejected for a long time, he kept asking them to be admitted to the school of the sport, until he succeeded and they took him. Then he became the best champion of the sport. I would still try to write to them anyway.
For lunch, there were noodles with some meat and such a special sauce. It didn’t look like much, not much, but I liked it and I didn’t throw anything away. The soup was my favorite, letter. The boys and I formed our names on the edge of the plates, I didn’t succeed, some letters were missing. But, yes, Celestine. He was very happy and showed it to almost everyone.
It was great in the choir, one edge on the tones was played first and we had to guess what it was all about. We were standing at the end of the rehearsal room, and the choirmaster always played a tone, and whoever guessed took a step forward, then when it was said what tone it was and the one who didn’t guess had to take a step back.
It was a great game. I didn’t win, but I wasn’t the last. Then they sang and we also studied the notes of the new song, talked about music lessons and showed how to train the vocal cords correctly so that they would last us a long time and we wouldn’t spoil them. The choirmaster said that sometimes less loud speech is better than our roar. By that he meant that sometimes we talk too loud, at school about a break, or we play a lot out loud during football and so on.
On the way home, we took it with friends around the river, we remembered our daring winter swimming and then the consequences, when some of us not only got sick, but also got spanked. We laughed a lot. On the bushes, the first ones are something like petals, and in a moment Easter will be here, too, Pomlázka can beat the girls a bit. And we will carol too, I’m looking forward to it.
We agreed to meet on our slap in two hours. We said goodbye and I hurried home, on the way I kicked some of the stones here and there, my dad would say that those shoes are not for playing football and he would be a little angry. But, I think I know how to kick such a stone so that the shoe doesn’t recognize it.
I welcome home with my mother and little brother and also with my grandmother and grandfather, who came to visit us. I’m always happy when they come. There are a lot of questions and laughs and I can sing to them too and I will always learn how I grew up and so on. He also talks a lot about my little brother, then about Chris and it’s all fine.
At home, however, a big surprise awaited me today. The post office delivered a letter from the church where my parents and I wrote. Mom didn’t open the letter and waited for me. Daddy is still at work, so aslet’s open the letter with everyone. I cut the envelope and it contains two sheets. One for parents and one for me. Everyone is strangely sealed and it is written on whom it is intended.
On mine is written: Mr. Michael Labrune