Dveře co nejdou otevřít. / DOORS WHICH CANNOT BE OPENED.

Dveře co nejdou otevřít. / DOORS WHICH CANNOT BE OPENED.

Je Prosinec, zima a občas napadne i nějaký sníh. Ale ten hned zmizí. Ve škole jsem už čtvrtý měsíc a já a ještě čtyři další kluci co jsme do školy přišli v Září, jedeme na svoje první turné po Francii. Celkem nás bude dvacet čtyři. Z každého ročníku někdo. Takže z každého věkového stupně někdo. Já jsem nejmladší, tedy ještě Bastienovi, je devět let a nejstarším klukem na turné je Andre Baudion. Je mu už třináct a v Červnu dalšího roku sbor opustí. Chtěl by být jednou leteckým inženýrem. Snad se mu to povede. 

Zítra odjíždíme, můj patron, který jede taky mi radí a kontroluje, co si beru sebou. Abych toho neměl moc a aby mi něco nechybělo. Taky čistím boty, to tady musí umět každý, skládám si oblečení do kufru. Naučil jsem se skládat košile, trička a všechno jak se patří, aby to jednak ve skříni vypadalo hezky a aby se nic nepomačkalo. Než jsem se naučil skládat košile, tak jsem e u toho i vztekal a skoro brečel.             Jak na to mi ukázal Antonie, ale napřed mě u toho nechal trápit.
Když máme vše zabaleno, a připraveno, jdeme ještě do koncertního školního sálu, zkoušet pár skladeb.  A nakonec tam v sále zůstáváme my nový, ostatní mohli jít už za svými věcmi. Pan sbormistr nám sice povídá, to co už vím, jak se chovat, co dělat a co ne, ale já radši poslouchám. Co kdyby říkal něco nového. Pak zkoušíme stupnice, tedy taková melodická cvičení, které se mi moc líbí, a s Bastienem zpíváme ještě jednu vánoční koledu. Pan sbormistr je spokojený.

V pozdním odpoledni, jak ten den utekl, jsem se vydal do filatelistického kroužku. Posledně jsem vyměnil několik známek za ty, které jsem ještě neměl a včera my v dopise z domova přišli nové, tedy staré a pro mě nové. Sice jich už několik ve sbírce mám, ale to nevadí. Vyměním je za jiné. Je to vždy fajn čas na povídání s kamarády a na užitečnou zábavu. Po večeři jsme se s klukama z našeho pokoje vydali na půdu zámku. Louis našel dveře a nejsou prý zamčené. Vzal jsem si svítilnu. Opatrně jsme šli chodbou ke schodišti do vyšších pater. Ne že by se to nesmělo, ale takhle to bylo dobrodružnější. Nepotkali jsme nikoho. V posledním patře, které už přecházelo občas do tvaru střechy, nám Louis ukázal ty dveře, byli jako ostatní, jen neměli na sobě žádnou cedulku. A byli v jednom rohu samotné. Ptali jsme se Louise, jak přišel na to, že tyto dveře vedou na půdu? On na to, že je prostě zkusil otevřít a viděl, že za nimi jsou schody nahoru. Byli to obyčejné, nepoužívané schody se spoustou pavučin na stěnách a se spoustou prachu, kam se jen dalo dohlédnout. Tak jsme vstoupili do tajemného světa za dveřmi, jenž vede na půdu zámku. Bylo jich celkem třináct, prostě jsem je počítal. Za dveřmi byl i vypínač na světla, ale ten jsme nepoužili, co kdyby někdo světlo viděl. Štěstí bylo, že se dveře nedali zamknout. Měli rozbitý zámek. Nahoře na půdě, bylo šero, ve střeše byli okna, ale venku byla tma, tedy skoro tma. Svítilna co jsem si vzal sebou, moc nesvítila, neviděli jsme co je úplně vzadu. Chvilku jsme obcházeli starý nábytek, kufry, bedny, nějaké šicí stroje a spoustu dalších zaprášených věcí. Pak se Benjamin podíval na hodinky a řekl, že už je čas se vrátit. Sešli jsme po schodech ke dveřím a já vzal za kliku. Jenže dveře nešli otevřít.                Zkoušel jsem to několikrát, lomcoval jsem s nimi a zkoušeli to i kluci. Dveře se nehnuly.                                    Co teď? To bude průšvih. 

DOORS WHICH CANNOT BE OPENED.
It’s December, cold and sometimes some snow falls. But he disappears right away.
I’ve been in school for the fourth month and I and four other boys who came to school in September are going on our first tour of France. There will be a total of twenty-four of us. Someone from each year. So someone of every age. I’m the youngest, so Bastien is nine years old and the oldest guy on tour is Andre Baudion. He is already thirteen and will leave the choir next June. He would like to be an aeronautical engineer one day. Maybe he’ll make it.
We’re leaving tomorrow, my patron, who is riding, also advises me and checks what I take with me. So that I don’t have much and that I don’t miss something. I also clean shoes, everyone here can do it, I put my clothes in a suitcase. I learned to fold shirts, T-shirts and everything as it should, so that it looks nice in the closet and so that nothing wrinkles. Before I learned to put on my shirts, I got angry and almost cried. As Antonie showed me, but first he let me worry about it.
When we have everything packed and ready, we go to the concert school hall to rehearse a few songs. And in the end we are new there in the hall, the others could go for their things.
The choirmaster tells us what I already know, how to behave, what to do and what not to do, but I prefer to listen. What if he said something new. Then we rehearse the scales, ie melodic exercises that I really like, and Bastien and I sing another Christmas carol. Mr. Choirmaster is satisfied.
In the late afternoon, as he ran away that day, I went into a philatelic circle. The last time I exchanged a few stamps for the ones I didn’t have yet, and yesterday we came new from home from home, ie old and new to me. Although I already have several in my collection, it doesn’t matter. I’ll trade them for another. It’s always a good time to chat with friends and have fun.
After dinner, the boys and I from our room went to the castle grounds. Louis found the door and it is said that it is not locked. I took a flashlight. We walked carefully down the hall to the stairs to the upper floors. Not that it shouldn’t, but it was more adventurous like this. We didn’t meet anyone. On the top floor, which sometimes turned into a roof shape, Louis showed us the door, it was like the others, just not wearing a sign.

And they were alone in one corner. We asked Louise how he found out that this door led to the attic? He just tried to open them and saw that there were stairs upstairs behind them. They were ordinary, disused stairs with lots of cobwebs on the walls and lots of dust that could only be seen. So we entered the mysterious world behind the door that leads to the attic of the castle. There were a total of thirteen, I just counted them. There was a light switch behind the door, but we didn’t use it, what if someone saw the light. Luckily, the door could not be locked.
They had a broken lock. Up in the attic, it was dark, there were windows in the roof, but it was dark outside, almost dark. The flashlight I took with me wasn’t very bright, we didn’t see what was in the back. We walked around the old furniture, suitcases, boxes, some sewing machines and a lot of other dusty things for a while. Then Benjamin looked at his watch and said it was time to return. We went downstairs to the door and I took the doorknob. But the door could not be opened. I tried it several times, I messed with them and the boys tried it too. The door did not move. What now? That will be a mess.