HAUTMONT

HAUTMONT

Vyjeli jsme, cesta je dlouhá kolem dvou set kilometrů, ale budeme tam ještě před polednem. Je to poprvé co jedu v tomto skvělém autobusu. Užívám si. On je to vlastně obyčejný autobus, ale pro mě obyčejný není. Je to splněný sen, něco o čem jsem ten rok snil a představoval si, až pojedu s kamarády zpívat všem lidem. S klukama si povídáme, hrajeme i slovní hry, tedy pokud to jde. Někdo se dívá na partitury a jiní čtou komiksy, nebo knížky. Sedím s Bastienem a tak si povídáme, co vidíme za oknem autobusu, vlastně je to taková hra, jeden řekne, vidím psa a druhý toho psa, když jej uvidí, řekne, vidím. A pak se hráči vystřídají. V polovině cesty máme jednu zastávku na takovém odpočívadle u vesnice Belloy-en-Santerre. Jednak jdeme na záchod a pak využíváme všude přítomného hřiště k proběhnutí a k vyzkoušení prolézaček, houpaček. Někdo se jde jen tak projít po parku, který tu je taky. Je krásné počasí, moc nemrzne a svítí sluníčko. Asi za půl hodiny se jede dál. Zbývající cesta uběhla rychleji, než na to odpočívadlo. Hautmont je velké město, prohlížíme si jej za okny a po chvilce zastavujeme na náměstí Général de-Gaulle, vidíme kostel, kde budeme večer zpívat. Teď však jdeme do místního kulturního centra, které je vzdáleno jen opravdu kousíček. Tady nás rozdělí do hostitelských rodin, tedy myslel jsem, že budeme v hotelu, ale tohle bude jistě lepší. Rodiny mají taky děti, takže se nudit nebudeme. Mistr a učitelé nás seznámili s programem od čtyř hodin odpoledne, to se opět sejdeme tady a začneme se připravovat na koncert. Tady v kulturním centru je i hudební sál, takže máme dobré podmínky, řekl náš učitel. Pak nás vždy po dvou přidělovali k vybraným rodinám, já a Rémy jdeme s rodinou Guillauových.

Napřed jsme se samozřejmě pozdravili, přivítali a i s našimi kufry nastupujeme do jejich velkého osobního auta. Auto je opravdu velké, prý je to napůl terénní a napůl městské auto. Moc se mi líbí. Sedačky jsou jako v letadle, skoro jsem se v nich ztratil. Za chvilku přijíždíme k jejich domečku, není velký, ale má hezkou barvu a velkou zahradu. Na ní pobíhají dva kluci, a hned jak nás vidí přijíždět, běží k nám. Jeden z nich je asi tak v mém věku a ten druhý je mladší, odhaduji, že mu je sedm, nebo šest let. Paní Guillamorová nám je představuje, Julien, to je ten starší a Olivier, mladší. Později jsem se dozvěděl, že Julienovi je opravdu devět a Olivierovi sedm. Chtěli jsme se svoje kufry z auta nést sami, ale kluci nás předběhli. Jen Olivierovi jsem musel trochu pomoci a při tom jsem si vzpomněl na dnešní ráno, kdy mi Antonio dolů ze schodů pomáhal s kufrem. Napřed nás zavedli do našeho dočasného domova, do krásného pokojíčku, pro hosty. Tady jsme zanechali naše kufry, kabáty, mikiny a šli jsme za doprovodu chlapců paní domácí na prohlídku domku. Domek měl všechno co má takový krásný dům mít, hlavně tam bylo hodně světla z venku, spousta květin a útulno. Nejvíce se nám líbilo u chlapců v jejich pokojíku. Přesně takový, aspoň trochu takový mám taky doma a Rémy taky. Když by bylo více času, dali bychom se i do stavby modelu z jedné stavebnice. Tak byla lákavá. Ale to nás už volali ke stolu k obědu. Napřed jsme si šli do koupelny umýt ruce. Ta vám je veliká, my doma máme menší. Jistě se pohodlně leží ve vaně. Mám pokušení to večer vyzkoušet, ale asi by to nebylo vhodné. Oběd je prima, moc mi chutná, je to příjemná změna, oproti školnímu jídlu. I když ve škole vaří taky chutně.

Po obědě, kdy jsem chtěl svůj talíř dát do myčky mi bylo řečeno panem Guillamem, že jej mám nechat na stole, jelikož jsem host. Tak jsem jej poslechl, ale asi jsem se u toho červenal. Teď je chvilka na povídání v křeslech a s limonádou. Rodiče Juliena a Oliviera se nás vyptávají jaké je to být Malým zpěvákem s dřevěným křížem, a my se taky ptáme na všechno možné. Je u toho velká sranda. Pak paní Gulliamová navrhla svým synům, aby nás vzali na zahradu a ukázali nám co tam všechno je. My jsme souhlasili. Kluci nás zavedli do takového přírodního malého království. A bylo se na co koukat.

 

HAUTMONT

We set off, the road is about two hundred kilometers long, but we will be there before noon. It’s the first time I’m riding this great bus. I am enjoying. He’s actually an ordinary bus, but it’s not ordinary to me. It’s a dream come true, something I dreamed of that year and imagined when I went with my friends to sing to all people. We talk to the boys, we also play word games, that is, as far as possible. Some people look at the scores and others read comics or books.
I’m sitting with Bastien and so we talk about what we see outside the bus window, it’s actually such a game, one says, I see a dog and the other the dog, when he sees him, he says, I see. And then the players take turns.
Halfway there is one stop at such a rest stop near the village of Belloy-en-Santerre. First we go to the toilet and then we use the ubiquitous playground to run and to try climbing frames, swings. Someone is just going for a walk in the park, which is also here. The weather is beautiful, it doesn’t freeze and the sun shines. It goes on in about half an hour. The rest of the journey passed faster than the rest stop.
Hautmont is a large city, we look through the windows and after a while we stop at the Général de-Gaulle, we see the church where we will sing in the evening.
But now we go to the local cultural center, which is just a short walk away. Here they will divide us into host families, so I thought we would be in a hotel, but this will certainly be better. Families also have children, so we won’t be bored. The master and teachers introduced us to the program from four o’clock in the afternoon, we will meet here again and start preparing for the concert. There is also a music hall here in the cultural center, so we have good conditions, said our teacher.
Then we were always assigned by two to selected families, Rémy and I went with the Guillau family. 

First of all, we greeted each other, greeted us, and even with our suitcases we get into their big car. The car is really big, it is said that it is a half-terrain and half-city car. I like it very much. The seats are like on a plane, I almost got lost in them.
We arrive at their house in a moment, it is not big, but it has a nice color and a big garden. Two boys are running on it, and as soon as they see us coming, they run to us.
One of them is about my age and the other is younger, I estimate he is seven or six years old.
Mrs. Guillamor introduces them to us, Julien, it’s the older one, and Olivier, the younger one.

I later learned that Julien was really nine and Olivier seven.
We wanted to carry our suitcases out of the car ourselves, but the boys overtook us.
I just had to help Olivier a little, and I remembered this morning when Antonio was helping me down the stairs with a suitcase.
First, they took us to our temporary home, to a beautiful guest room. Here we left our suitcases, coats, sweatshirts and we accompanied the boys of the housewife to visit the house. The house had everything such a beautiful house should have, especially there was a lot of light from outside, lots of flowers and cozy. We liked the boys in their room the most. Exactly like that, at least I have a little like that at home and Rémy too. If there was more time, we would start building a model from one kit. She was so tempting. But they already called us to the table for lunch. First we went to the bathroom to wash our hands. It’s big for you, we have smaller ones at home. It is certainly comfortable in the bathtub.

I’m tempted to try it tonight, but it probably wouldn’t be appropriate.
Lunch is great, I like it very much, it’s a nice change, compared to school food. Although he also cooks deliciously at school.
After lunch, when I wanted to put my plate in the dishwasher, I was told by Mr. Guillam to leave it on the table because I was a guest. So I listened to him, but I must have blushed.
Now is the time to talk in the chairs and with the lemonade. Julien and Olivier’s parents ask us what it’s like to be a Little Singer with a wooden cross, and we also ask everything possible. It’s a lot of fun.
Then Mrs. Gulliam suggested to her sons that they take us to the garden and show us everything there. We agreed. The boys led us into such a natural little kingdom. And there was something to look at.