JE TU DALŠÍ DEN. / HERE’S NEXT DAY.

JE TU DALŠÍ DEN. / HERE’S NEXT DAY.

Je tu další sluneční den, sluníčko mě budí a moc se mi z postele vylézat nechce. Ale, musím a vlastně i chci. Prostě nevím. Kluci ještě spí, do plánovaného budíčku zbývá patnáct minut. Beru svůj ručník a jdu se studenou vodou osprchovat, tak jak jsem zvyklý. Voda je ledová, ale probrala mě ze spánku, učesaný a spokojený jdu oděn pouze v ručníku s pyžamem v ruce zpět do pokojíku, cestou z koupelny potkávám paní Guillamovou, způsobně pozdravím a trochu se i asi červenám, že nejsem zas tak dobře oblečen.   Ale, paní Guillamová je ráda, že se nestydíme být u nich jako doma a jde se mnou do pokojíku vzbudit ospalce, jak říkala se smíchem. Kluci však už vstávají, Julien otevřel okno a do pokoje vnikl ledový Prosincový vzduch. Sluníčko za oknem je fajn, ale venku mrzne. Olivier se ptá, proč jsem se znovu koupal, když jsme se večer umývali. Vysvětlil jsem mu, že se každé ráno sprchuji studenou vodou.             A Julien to chtěl hned jít vyzkoušet, takže odešel spolu s maminkou do koupelny. Já jsem se zatím mohl obléci do domácího oblečení. Než si budeme na sebe oblékat školní a uniformu, v níž i vystupujeme, bude snídaně a pak i třeba nějaká hra a to bychom si jí mohli umazat.

Z koupelny se ozýval výskot, jak Olivier poznával studenou vodu na svém těle. Možná se mu ranní sprchování bude líbit a nebo, ne. V pokojíku jsme uklidili, co šlo a já klukům vyprávěl svůj noční sen o tom, jak stojíme u velkého globusu a díváme se, kam dál pojedeme. Rémy povídá, že to je jistě nějaké znamení. A možná už nás vezmou i na zahraniční turné. Před osmou hodinou se scházíme u snídaně, Olivier hned tatínkovy vyprávěl, že se sprchoval studenou vodou a že to bude dělat každé ráno jako já. Trochu jsem se asi červenal, ale potěšilo mě to, že mohu svým obyčejným jednáním někoho něco dobrého naučit. Po snídani už nám moc času na společné hry a dovádění nezbývalo. Venku za to hezky sněžilo. Šlo se tedy na chvilku na zahradu. Koulování to je sport, který zase tak moc nemusíte trénovat. A sníh byl zrovna dobrý na koulování. Po chvilce se pokoušíme stavět sněhuláka, nakonec vznikl sbor malých pěveckých sněhuláčků. To už nás volali rodiče domů, je čas na další cestu. Oblékáme se do našich školních uniforem, bereme na sebe kabáty a okolo krku šál. Všichni nastupujeme do auta a jedeme ke kulturnímu centru. Tam už opodál čeká náš autobus. Společně s Julienem a Olivierem nakládáme kufry dolu do autobusu, pak jdeme za ostatními dovnitř do centra. Už je tam spousta kluků ze sboru, ale na některé se ještě čeká. Loučíme se s Guilliamovými, bylo nám u nich hezky a jistě se s nimi ještě uvidíme. Olivier vypadá, že bude brečet, ale zatím se snaží být statečný.

Paní Guillamová nám dala pusu na čelo, pan Guilliam nám podal ruku a popřál mnoho úspěchů s klukama jsme se obejmuli. Poděkovali jsme a i nám bylo najednou jaksi divně. Guillamovi odcházejí a Olivier brečí. Jak vidím u ostatních kluků, tak je to podobné. Srdečné loučení a sem tam i nějaká ta slza. Antonie mi povídal, že si na to zvyknu, vždycky je to krásné a zároveň trochu smutné. Náš pan sbormistr Romain Mastier, si nás svolává, ptá se, jak jsme se měli a pak nás přepočítá, jestli někdo nechybí. To je však jen taková běžná povinná věc. Než odjedeme, jdeme do kostela na krátkou modlitbu. A zároveň poděkovat Bohu za zaopatření a za lásku, kterou k nám má. Bez lidí je kostel trochu prázdný a je větší ozvěna. Když je nás víc, tak je snadnější se modlit, aspoň si to myslím. Když vycházíme z kostela, venku sněží, nastupujeme do autobusu a jedeme do města Riguewihru. Tam budeme zpívat v kostele (église catholique sainte-marguerite) svaté Markéty. Pan Mastier něco povídal, ale já jsem usnul.

HERE’S NEXT DAY.

It’s another sunny day, the sun wakes me up and I don’t really want to get out of bed. But, I have to and I really want to. I just don’t know.
The boys are still asleep, there are fifteen minutes left until the scheduled alarm clock. I take my towel and go take a shower with cold water, as I’m used to. The water is icy, but it woke me up from sleep, combed and satisfied I only go dressed in a towel with pajamas in my hand back to the room, on the way from the bathroom I meet Mrs. Guillam, greet me appropriately and blush a little that I’m not so well dressed. But, Mrs. Guillam is glad we’re not ashamed to be at home with them, and she’s going to the room with me to wake the sleepy, as she said with a laugh. However, the boys are already getting up, Julien opened the window and the icy December air entered the room. The sun outside the window is nice, but it’s freezing outside. Olivier asks why I took a bath again when we were washing in the evening. I explained to him that I took a shower of cold water every morning.
And Julien wanted to go try it right away, so he went to the bathroom with his mother. For now, I could dress in home clothes. Before we put on our school uniform and uniform, in which we also perform, there will be breakfast and then maybe a game and we could get it dirty.
There was a shout from the bathroom as Olivier recognized the cold water on his body. Maybe he’ll like the morning shower or not. We cleaned up what was going on in the room and I told the boys my night dream about standing by a big globe and looking where we were going next. Rémy says it’s definitely a sign. And maybe they’ll take us on a foreign tour.
We meet for breakfast before eight o’clock, Olivier immediately told Dad that he was taking a shower with cold water and that he would do it every morning like I did. I must have blushed a little, but I was pleased to be able to teach someone good things by my ordinary actions.
After breakfast we didn’t have much time left for games and fun together. It snowed nicely outside. So we went to the garden for a while. Bowling is a sport that you don’t have to train so much. And the snow was just good for rolling. After a while we try to build a snowman, in the end a choir of small singing snowmen was formed.
Our parents have already called us home, it’s time for the next trip. We dress in our school uniforms, wear coats and a scarf around our necks. We all get in the car and go to the cultural center. Our bus is waiting nearby.
Together with Julien and Olivier, we load the suitcases down to the bus, then follow the others inside the center. There are already a lot of boys from the choir, but some are still waiting. We say goodbye to the Guilliams, we had a nice time with them and we will definitely see each other again. Olivier looks like he’s going to cry, but for now he’s trying to be brave.
Mrs. Guillam gave us a kiss on the forehead, Mr. Guilliam shook our hand and wished us a lot of success with the boys we hugged. We thanked us and we were suddenly kind of weird. The Guillams leave and Olivier cries.
As I see in other boys, it’s similar. A heartfelt farewell and a tear here and there. Antonie told me that I would get used to it, it was always beautiful and at the same time a little sad.
Our choirmaster Romain Mastier calls us, asks how we were and then recalculates us if anyone is missing. However, this is just such a normal mandatory thing.
Before we leave, we go to church for a short prayer. And at the same time thank God for his provision and for the love he has for us.
Without people, the church is a bit empty and there is a greater echo. When there are more of us, it’s easier to pray, at least I think so.
When we leave the church, it snows outside, we get on a bus and go to the town of Riguewihru. There we will sing in the church (église catholique sainte-marguerite) of St. Margaret. Mr. Mastier said something, but I fell asleep.