Jedeme. / We are going.

Jedeme. / We are going.

To je hlaholu, to je shonu, takové jsem ještě nezažil. Moji kamarádi ze sboru přijíždějí se svými rodiči a hned se všichni vítáme, jako bychom se velmi dlouho neviděli. Rodiče s jinými rodiči a my kluci zase mezi sebou a tak. Tatínek se vítá, nebo něco zjišťuje u sbormistra a maminka mě chce mít ještě u sebe a dávat mi rady jak mám o sebe pečovat a jak si mám dávat na svoje věci pozor. Když jedu na výpravu se svým skautským oddílem je to podobné.
Už bych byl s kamarády rád sám, ale to ještě nejde. Musí si nás přepočítat sbormistr a pak můžeme nastoupit do vlaku. Vlakem jezdím rád, je to pohodlné a může hrát i různé hry. Také si můžeme vyndat svačinu a sníst jí kolik chceme. Většinou jí sníte všechnu, a když má být hlavní svačina tak nemáme nic a za chvilku máme hlad. Takže někdo vozí víc svačiny a někdo svačinu sní v ten určený čas. Kdykoliv kamkoliv jedu vlakem je to stejné.

Stále jsme na peronu a je zima. Je Únor, mrzne, ale sněhu je málo. S klukama, jsme se dali do malého koulování u nedaleké hromady sněhu. Když nás to začalo pořádně bavit, tak nás zavolal sbormistr a my hned k němu přiběhli a stoupli si tak, aby nás mohl přepočítat pak, se ještě loučíme s rodiči. Já dostal od rodičů pusu na čelo a tvář a ještě čokoládu od tatínka. Christopher mi řekl Čau brácha a to bylo vše. Nastoupil jsem do vagonu s brašnou a našel to svoje sedadlo. Když se vlak rozjel, stáli jsme v okýnkách a mávali rodičům, jakmile vlak vjel do zatáčky a nádraží zmizelo z dohledu, dali jsme se do hraní slovní přestřelky. To nám ale, vydrželo chvilku. Starší kluci co jsme s nimi seděli v řadě, nám nováčkům začali vyprávět, jak to vlastně na takovém koncertu chodí. Chtěli nás vystrašit, ale nepovedlo se jim to. Nakonec jsme se všichni tomu zasmáli.

Vlak se kodrcal krajinou a postupně jsme jeden po druhém usnuli. Vzbudil jsem se těsně před zastavením vlaku, chvilku jsem nevěděl co se děje a kde to vlastně jsem, ale za chvilku už mi vše bylo jasné. Jedu na svůj první koncert. Jaké to asi bude. Začali jsme se oblékat do bund a brát si batohy i brašny. Měl jsem velký hlad, a v brašně jsem měl velkou lákavou svačinu. Kdy jí asi sním? Jdeme se všemi svými věcmi ke dveřím vlaku a to úzkou uličkou, u dveří však nastal problém, jaksi nešli otevřít. Chvilku s nimi kluci cloumali a pak se otevřeli, že skoro vypadli ven. Tedy kluci ne ty dveře. Rychle jsme vystoupili a vlak se dal hned do odjezdu. Jen ty dveře nikdo nezavřel. Nám to však nevadilo. Hned jsme začali povídat, jaké by to bylo, kdybychom nestačili vystoupit? To bychom asi museli vyskočit z vlaku, nebo jet do další stanice.

Cesta přes město Les Mages netrvala dlouho, všude hodně lidí, sněhu a zima. A já měl větší a věští hlad a už se i stmívalo. Do školní tělocvičny jsme dorazili jako poslední sbor. Byli tu už dva, které přijeli o chvilku dřív, před námi. Kluci i holky. Samozřejmě nikoho neznáte a tváříte se, že je vše nad vámi a že už toho víte a umíte hodně. Tak se asi snažili tvářit i ti druzí. Ale ani ne za hodinku jsme se všichni seznámili, promíchali, a když byl čas na společné jídlo ve školní jídelně, byli jsme všichni kamarádi, jako bychom se znali dlouho. K večeři jsem si dal i tu svou housku se sýrem, plátkem salámu a listem něčeho zeleného. Plíseň to nebyla. Plesnivý sýr mám ale rád, to je takový ten zrající.

Guláš se k housce hodil a bylo to moc dobré. Ani jsem se nepobryndal, jak to občas umím, byl jsem na to hrdý. Zpět do tělocvičny jdeme pro kabáty a čepice i boty. Jdeme, se totiž podívat na místo kde budeme zítra zpívat. Každý sbor bude zpívat v jiné části města a v jiný čas, aby lidé mohli přejít k dalšímu místu, kde bude zpívat sbor. Nám přidělili výstavní halu. Bylo tam fajn teplo. Trochu mi bylo líto kluků a holek z těch druhých sborů, jelikož jeden sbor bude zpívat v kostele, kde je jistě zima a druhý na stadionu. Asi máme štěstí.

Ta výstavní hala je kousek od velkého náměstí, ona je to spíš nějaká galerie plná obrazů, kterým nerozumím. Kluci povídají, že by to dovedli taky namalovat a hned by si vydělali velké peníze. Každý obraz je jen několik čar, kruhů a rozmazané barvy. Náš průvodce nám říká, že je to nějaký abstraktní umění, mě to tak nepřipadá. Za to bych ve škole dostal špatné hodnocení. Mezitím jsme došli na místo kde budeme zpívat. Je to na konci těch vystavených obrazů a je tam pódium. Takže jsme si vyzkoušeli, jak se tam vejdeme a hned jsme zkusili zpívat. Sbormistr nás trochu různě přeházel, tedy přemístil několik kluků na jiné místo a ti jiní zase na jejich původní co z nich odešli ti, co je nahradili. Pak už to bylo fajn. Po takovéto zkoušce se vracíme do tělocvičny.

Už je tma, je taky večer a mrzne. Mám jen krátké kalhoty a teplé podkolenky, jako ostatní kluci, ale jim zima není, mají ještě teplé svetry pod bundou. Já si svetr nebral, nechal jsem jej ve škole. V tělocvičně je fajn teplo. Jsou tu dvě velké oddělené zatahovací stěnou, a proto v jedné z nich jsou pouze dívky a my ostatní, tedy kluci jsme v té druhé.

Po večeři byl už jen čas na večerní hygienu, jak tomu dospělí říkají. Postupně jsme šli do sprch, vždy asi tak po deseti. To aby nás tam moc nebylo. Tam jsem zjistil jsem, že nemám ručník. Jaksi jsem jej znovu nezabalil a taky, že nemám kelímek pro čištění zubů.

To by nevadilo, vodu na zuby si naberete přímo z kohoutku. Vidět to táta, tak řekne, že se to nedělá, je to totiž neslušné. Ten ručník, to už bylo horší, neměl bych se do čeho utřít a hned tak neuschnete, nikdo neměl sebou dva. Až sbormistr mi půjčil jeden svůj, měl náhradní. S tím, že mu jej donesu vypraný a vyžehlený na příští zkoušku.

Když jsme šli spát, všiml jsem si, že spousta kluků ze sboru a i z toho cizího sboru, má pyžamo s různými postavičkami a i jinými obrázky. To jsem si ho mohl vzít taky. Teď jsem toho litoval. Spát jen v tričku a trenkách není ono. Přesně v deset večer se zhaslo. Ještě jsme chvilku povídali a pak usnuli.

We are going

This is a hail, it is a hustle and bustle, I have never experienced it before. My friends from the church come with their parents and we all welcome each other as if we hadn’t seen each other for a long time. Parents with other parents and we guys turn between each other and all. Daddy welcomes or finds something with the choirmaster and my mother wants to have me with me and give me advice on how to take care of myself and how to be careful about my things. When I go on an expedition with my scout troop it is similar.
I’d like to be alone with my friends, but I can’t. The choirmaster must recalculate us and then we can board the train. I like the train, it’s comfortable and can play various games. We can also take a snack and eat it as much as we want. Usually you eat it all, and when the main snack is supposed to be nothing we are hungry soon. So someone carries more snacks and someone eats the snack at that time. Whenever I go by train it is the same.

We’re still on the peron and it’s cold. It’s February, it’s freezing, but the snow is low. With the boys, we went into a little snowballing at a nearby pile of snow. When we were really entertained, the choirmaster called us and we ran to him and got up so that he could recalculate us then, we still say goodbye to our parents. I got a kiss from my parents on my forehead and face, and chocolate from my dad. Christopher told me Hey brother and that was it. I got into the carriage with the bag and found my seat. When the train started, we stood in the windows and waved to our parents as soon as the train entered the curve and the station disappeared from sight, we started to play a verbal shootout. But that, it lasted a while. The older boys we sat with them started telling our newcomers how it really goes. They wanted to scare us, but they failed. In the end we all laughed at it.

The train jumped through the landscape and we fell asleep one by one. I woke up just before the train stopped, for a while I didn’t know what was going on and where I was, but after a while everything was clear to me. I’m going to my first concert. What it will be like. We started dressing in jackets and carrying backpacks and bags. I was very hungry, and I had a great tempting snack in my bag. When do I dream about her? We go with all our stuff to the train door through a narrow aisle, but there was a problem at the door somehow they couldn’t open it. The boys clung to them for a moment, then opened, almost falling out. Guys, not the door. We got off quickly and the train started right away. Only the door wasn’t closed. But we didn’t mind. We started talking right away, what would it be like if we couldn’t get off? We would probably have to jump off the train or go to the next station.

The journey through the town of Les Mages did not last long, many people everywhere, snow and cold. And I was bigger and fortunate, and it was getting dark. We arrived at the school gym as the last choir. There were two of us who had arrived a moment before us. Guys and girls. Of course you don’t know anybody and you pretend that everything is above you and that you already know and know a lot. So probably others tried to look. But in less than an hour we all met, shuffled, and when it was time to eat together in the school cafeteria, we were all friends as if we had known each other for a long time. For dinner I had my bun with cheese, a slice of salami and a leaf of something green. It wasn’t mold. But I like moldy cheese, that’s the maturing one.

Goulash fit the bun and it was very good. I didn’t even bother as I sometimes do, I was proud of it. Back to the gym we go for coats and caps and shoes. Let’s go see where we sing tomorrow. Each choir will sing in a different part of the city and at a different time so that people can go to the next place to sing the choir. We were assigned an exhibition hall. It was nice warm there. I was a little sorry for the guys and girls from the other choirs, because one choir will sing in the church, which is certainly cold and the other at the stadium. We may be lucky.

The exhibition hall is a short walk from the big square, it is more like a gallery full of paintings I don’t understand. The guys say they could paint it too and they would earn big money right away. Each image is just a few lines, circles and blurred colors. Our guide tells us it’s some abstract art, it doesn’t seem that way to me. I would get a bad rating at school. Meanwhile, we’ve come to a place where we sing. It’s at the end of the exhibited paintings and there’s a podium. So we tried to fit in and immediately tried to sing. The choirmaster tossed us a little differently, so he moved a few boys to a different place and the others again to their original what they left for those who replaced them. Then it was fine. After such a test, we return to the gym.

It’s dark, it’s evening, and it’s freezing. I only have shorts and warm knee socks like the other boys, but they don’t feel cold, they still have warm sweaters under their jacket. I didn’t take the sweater, I left it at school. The gym is nice warmth. There are two large separate retractable walls, so in one of them there are only girls and the rest of us are boys in the other.

He was just after dinner time for evening hygiene, as adults call it. Gradually we went to showers, always about ten. Not to be there too much. There I found out that I don’t have a towel. Somehow I didn’t pack it again, and I don’t have a toothbrush.

It would not matter, you get water for teeth directly from the tap. Seeing dad, so he says it’s not done, it’s rude. The towel, which was worse, I had nothing to wipe into and immediately dry, no one had two. When the choirmaster lent me one, he had a spare. With the fact that I bring it washed and ironed for the next rehearsal.

As we went to bed, I noticed that a lot of guys from the choir and that strange choir were wearing pajamas with different characters and other pictures. I could take it too. I regret it now. Sleeping in a T-shirt and shorts is not the only thing. At exactly ten o’clock it went out. We talked for a while and then fell asleep.