Koncert v katedrále v Autunu. / Concert in the cathedral in Autun.

Koncert v katedrále v Autunu. / Concert in the cathedral in Autun.

Koncert v katedrále v Autunu.
Potlesk utichl a pan sbormistr Riefet, nám dal pokyn a my začali zpívat Bahay Kubo, pak další a další skladby. Vše se nám dařilo. Publikum bylo nadšené a my taky.
Ani se mi nechtělo jít na přestávku, ale vždy je to nutné. Abychom si na chvilku odpočinuli, taky proto, že nám sbormistr řekne pár slov k našemu zpívání a tak podobně. Přestávka je půlhodinová a za tu dobu lze stihnout i nějakou tu neplechu nebo nehodu. Yannis se Simonem chvilku seděli jako my ostatní a když si odpočinuli, začali hrát takovou drsnou hru, říkáme jí maso. To hráči stojí proti sobě a jeden má nataženou ruku hřbetem nahoru, směrem k druhému. Druhý má za úkol plácnout toho druhého přes ruku. První musí včas uhnout. Docela sranda a zábava, i já to hraji dost často s kamarády.
Tentokrát to však žádná zábava nebyla. Byl to velký průšvih.
Simon plácnul jako první a Yannis musel uhnout, aby nebyl plácnut. Uhnul a při tom shodil ze stolu, co stál nejblíž, kalamář s inkoustem na nějaké bílé závěsy, nebo co to v tom koši bylo. Kalamář byl otevřený a vylil se. Všichni najednou ztichli, Yannis zčervenal a rychle zvedl kalamář, ale bylo už pozdě.
Sbormistr povídal, že to vyřešíme po koncertu. A to bylo vše. Přestávka nám skončila a my v albech nastoupili na druhou polovinu koncertu. Myslím, že byla ještě lepší, než první polovina. Opět jsme se s publikem loučili Svatebním pochodem a ještě jsme přidali dvě skladby.
Jen Yannis a Simon, byli zamlklý, mysleli na ten svůj průšvih. Teď na nás za chvilku čekala autogramiáda a rozhovory s novináři a podobně. To je vždycky fajn, ale od podepisování vás pak bolí ruka. Antonio povídal, že si na to taky zvyknu. Antonio pořád říká, že si na něco zvyknu. Ale, občas je toho moc.
Po autogramiádě, která se mi kupodivu líbila, jelikož tam bylo také občerstvení v podobě zákusků a jiných dobrot, jsme se sešli opět v sakristii. Byl tam i pan farář, ale ten koš s těmi závěsy už ne. Yannis a Simon se omlouvali a prosili za odpuštění, říkali, že škodu nahradí. Mysleli si totiž, že inkoust všechno zničil.
Pan farář povídal, že se zase nic tak strašného nestalo, jelikož to byl vypratelný inkoust a závěsy i ubrusy byli stejně připraveny na vyprání. Říkal, že řádové sestry si s tím poradí a my, si příště máme dát více pozor. Také říkal, že je to tak trochu jeho vina, jelikož rád k psaní používá inkoustové pero, a když si jej zrovna naplnil, tak zapomněl zavřít kalamář.
Když se s námi rozloučil a odešel, začali jsme se převlékat do školních uniforem a balit si svoje věci.
Yannis se Simonem, měli rozhovor s panem Riffetem, trochu dál od nás. Nakonec jak jsme se od Yannise dozvěděli, dostali pouze napomenutí a mají ještě jít poděkovat panu faráři. I stalo se tak, když jsme odcházeli a pan farář za námi zavíral velké, vlastně obrovské dveře. Kluci ještě dostali požehnání pro jejich další činnost a to bylo vše.
Já jsem si vzpomněl, jak jsem na těchto schodech uklouzl, tak teď si dám pozor, abych neuklouzl znovu.
A představte si, že venku v již setmělém Autunu, sněží. Padají velké vločky. Snažím se je chytat na jazyk, jiní kluci to dělají taky tak, i sbormistr se k nám na chvilku přidal. Prostě taková spořádaná legrace.
Cestou do školního internátu, už rozsvěceli pouliční lampy.

Concert in the cathedral in Autun.
The applause died down and Mr. Choirmaster Riefet instructed us and we started singing Bahay Kubo, then more and more songs. Everything went well for us. The audience was excited and so were we.
I didn’t even want to go for a break, but it’s always necessary. To rest for a while, also because the choirmaster tells us a few words about our singing and so on. The break is half an hour and during that time you can catch some mischief or an accident. Yannis and Simon sat like the rest of us for a while, and when they rested, they started playing such a rough game, we call it meat. The players face each other and one has his hand outstretched with his back up, towards the other. The other has the task of slapping the other over the arm. The first must dodge in time. Quite funny and fun, I also play it quite often with friends.
But this time it was no fun. It was a big mess.
Simon slapped first, and Yannis had to dodge so he wouldn’t be slapped. He dodged, throwing the inkwell on the table that stood closest to some white curtains, or whatever was in the basket. The inkwell was open and spilled. Everyone was suddenly silent, Yannis blushed and quickly picked up the inkwell, but it was too late.
The choirmaster said that we would solve it after the concert. And that was all. The break ended and we started the second half of the concert in the albums. I think it was even better than the first half. We said goodbye to the audience again with the Wedding March and we added two more songs.
Only Yannis and Simon, silent, thought of their trouble. Now an autograph session and interviews with journalists and the like were waiting for us in a moment. That’s always nice, but your hand hurts from signing. Antonio said I would get used to it too. Antonio keeps saying I’m getting used to something. But, sometimes it’s too much.
After the autograph session, which I strangely liked, because there were also snacks in the form of desserts and other goodies, we met again in the sacristy. There was a priest there, but not the basket with the curtains. Yannis and Simon apologized and begged for forgiveness, saying they would compensate. They thought the ink had ruined everything.
The pastor said that nothing so terrible had happened again, as it was washable ink and the curtains and tablecloths were still ready to be washed. He said that the nuns would handle it and that we should be more careful next time. He also said it was a bit his fault, as he liked to use an ink pen to write, and when he had just filled it, he forgot to close the inkwell.
When he said goodbye to us and left, we started changing into school uniforms and packing our things.
Yannis and Simon had an interview with Mr. Riffet, a little further from us. In the end, as we learned from Yannis, they only received a reprimand and have yet to thank the pastor. And so it happened as we left, and the pastor closed a large, actually huge door behind us. The boys still received blessings for their further work and that was all.
I remembered slipping on these stairs, so now I’m careful not to slip again.
And imagine that it’s snowing outside in the already dark Autun. Large snowflakes are falling. I try to catch them on the tongue, other guys do the same, and the choirmaster joined us for a while. Just such orderly fun.
On the way to the school dormitory, the street lamps were already on.