Na cestě. / On way.

Na cestě. / On way.

Někdo se mnou cloumal, byl to Rémy. Mám vstávat, sice ještě nejsme na místě, ale máme krátkou přestávku na jednom odpočívadle u lesa s potokem. Spal jsem asi hodinu. Vystupujeme z autobusu a můžeme na chvilku kamkoliv. Není tu žádný obchod, a tak nemohu poslat pohlednici rodičům, jako z Hautmontu.
Běžíme s klukama, tedy jen někteří, do lesa, a já hned na jeho samé hranici zakopl o nějaký kořen. Jak jsem běžel, tak jsem se natáhl a to vám bylo překvapení. I když jsem spadl do měkkého mechu, tak on nebyl zase tak měkký, pod ním byli kameny a větve. Natloukl jsem si loket a skoro odřel dlaně a hlavně jsem se umazal. To mě mrzelo nejvíce. Kluci chvilku koukali, co dělám na zemi a po čem jsem skočil, ale pak přišli, samozřejmě hned, že jsem zakopl.
Mněli najednou strach, aby se mi něco nestalo. Já strach neměl, což je zajímavé, jen jsem nevěděl, jestli mám brečet nebo se smát. Pomohli mi vstát a trochu mě očistili. Nakonec šaty nejsou zase tak špinavé.    A mám náhradní. Jdeme dál do lesa. Zpívají tu ptáci a hluk ze silnice zmizel. Jdeme potichu a tak můžeme slyšet vítr v korunách stromů, praskání větviček pod našima nohama, šelestění v trávě a křovinách. Je to tu jiné než u nás doma v našem lese. Za chvilku jsme došli na palouk a tam byla dokonce malá studánka, voda z ní vytékala do potůčku. Chtěl jsem se hned napít, ale Bastien mi řekl, abych to nedělal. Že ta voda může být špinavá, i když vypadá čistě. Stejně jsem se napil a byla skvělá, taková vesnická, přírodní, z domácí studny, jakou mají na chalupě naši sousedé. I ostatní kluci se odvážili se napít, jen Bastien ne.
Za chvilku už byl čas jít zpět k autobusu. Rozhodli jsme se běžet, kluci se smáli, že se asi opět natáhnu, ale tentokrát jsem nezakopl. Pan sbormistr si mě trochu prohlížel, ale nic neříkal. Viděl totiž to moje špinavé oblečení, které podle nás kluků je čisté a taky si všiml, že mám okolo levé dlaně omotaný kapesník. To jak jsem se při padání o dlaň opřel o zem.
Než jsem nastoupil, poprosil jsem Yannise, zda by mi nepůjčil svůj kartáč na šaty. Yannis mi jej za chvilku přinesl a společně jsme moje oblečení vykartáčovali, že bylo opět hezky čisté. Ostatní kluci mi pomohli taky, ale plácáním po mém těle, hlavně po zadku, ten prý byl nejšpinavější. Užili jsme si u toho dost srandy.
Další část cesty až do našeho denního cíle, byla věnovaná učení se do školy, vozíme si některé školní sešity i knihy a je dobré se občas učit. Protože dobré hodnocení ze školy je vždy velmi vítané.                   Pak můžete jezdit na zájezdy a mít i jiné výhody. Kluci co se hůř učí, ale mají skvělý hlas a velký zájem o zpěv, nejsou odstrčeni, nebo v nevýhodě. Každý se jim snaží pomoci a oni sami taky chtějí mít dobré výsledky.
Druhá naše zastávka byla asi padesát kilometrů před cílem. Tentokrát zastavujeme na velké benzínce, kde jsou i obchody a sportoviště. Máme volno necelou půlhodinu. Tak jí chci hodně využít, poslat domu pohled, podívat se po nějakých dobrotách a taky být na tom sportovišti. No, ta půlhodina uběhla moc rychle a my opět jedeme dál. Cestou si opakujeme skladby, které budeme zpívat.
Oni jsou vlastně skoro stejné, ale zpíváme rádi. Do městečka Riguewihr, přijíždíme kolem třetí hodiny odpolední. Zastavujeme nedaleko náměstí kde je kostel svaté Markéty a jako posledně tam na nás čekají naše hostitelské rodiny. Já a Rémy se těšíme a přemýšlíme, kteří lidé budou dnes našimi rodiči. Pan Mastier se vítá se zástupci města a i s farářem z kostela, kde budeme zpívat.
Za chvilku nás vedoucí zájezdu začal dle seznamu rozdělovat do jednotlivých rodin. Já a Rémy jsme přiděleni k rodině Custovových. Tak k nim jdeme a vítáme se, jak s paní, tak s pánem a i s jejich dětmi, Nicolasem a Julií. Loučíme se na chvilku se sborem a hned nastupujeme do auta rodiny Custovových, která je teď i naší rodinou. Nejedeme ani deset minut a už vystupujeme v krásné ulici, cestu bych si možná na náměstí ke kostelu zapamatoval. I když jsme stále odbočovali, vpravo, vlevo a tak.       Custovovy mají malý domeček s výhledem na pole.

On way.
Someone was hanging out with me, it was Rémy. I have to get up, although we are not there yet, but we have a short break at a rest area by the forest with a stream. I slept for about an hour. We get off the bus and we can go anywhere for a while. There is no shop, so I can’t send a postcard to my parents, like from Hautmont.
We run with the boys, only some of them, into the forest, and I tripped on a root right on its border. As I ran, I reached out and you were surprised. Even though I fell into the soft moss, he wasn’t so soft again, there were stones and branches under him. I beat my elbow and almost rubbed my palms and mainly I got dirty. I was most sorry. The boys watched for a moment what I was doing on the ground and what I jumped after, but then they came, of course, right away that I tripped.
They were suddenly afraid that something would happen to me. I wasn’t scared, which is interesting, I just didn’t know if I should cry or laugh. They helped me up and cleaned me up a bit. After all, the clothes are not so dirty again. And I have a spare. We continue to the forest. The birds are singing and the noise from the road has disappeared. We walk quietly and so we can hear the wind in the treetops, the cracking of twigs under our feet, the rustling of the grass and bushes. It’s different here than at home in our forest. In a moment we came to a clearing and there was even a small well, water flowing from it into a stream. I wanted a drink right away, but Bastien told me not to. That the water can be dirty, even if it looks clean. I drank anyway and it was great, such a village, natural, from a home well that our neighbors have in the cottage. The other boys dared to drink, too, but Bastien didn’t.
In a moment it was time to go back to the bus. We decided to run, the boys laughed that I would probably stretch again, but this time I didn’t trip. The choirmaster looked at me a little, but said nothing. He saw my dirty clothes, which we guys think are clean, and he also noticed that I had a handkerchief wrapped around my left palm. The way I leaned on the ground while falling on my palm.
Before I boarded, I asked Yannis if he would lend me his clothes brush. Yannis brought it to me in a moment, and together we brushed my clothes so that they were pretty clean again. The other guys helped me too, but by slapping my body, especially my ass, he was said to be the dirtiest. We had a lot of fun.
The next part of the journey to our daily goal was dedicated to learning to school, we carry some school notebooks and books and it is good to learn from time to time. Because good evaluation from school is always very welcome. Then you can go on tours and have other benefits. Guys who learn harder, but have a great voice and a great interest in singing, are not pushed away or at a disadvantage. Everyone is trying to help them and they themselves want good results.
Our second stop was about fifty kilometers before the finish. This time we stop at a large gas station, where there are also shops and sports grounds. We have less than half an hour off. So I want to use it a lot, send a look at the house, look for some goodies and also be at the sports ground. Well, that half hour has passed too fast and we’re moving on again. Along the way, we repeat the songs we will sing.
They are actually almost the same, but we like to sing. To the town of Riguewihr, we arrive around three o’clock in the afternoon. We stop near the square where the church of St. Margaret is and lastly our host families are waiting for us. Rémy and I are looking forward to thinking about which people will be our parents today. Mr. Mastier welcomes the representatives of the city and also the pastor of the church where we will sing.
After a while, the tour leader started to divide us into individual families according to the list. Rémy and I are assigned to the Custov family. So we go to them and welcome each other with the lady and the master and with their children, Nicolas and Julia. We say goodbye to the choir for a while and immediately get in the car of the Custov family, which is now also our family. We don’t go for ten minutes and we are already getting off in a beautiful street, I might remember the way to the church in the square. Even though we were still turning, right, left and so on. The Custovs have a small house overlooking the fields.