Pěvecká zkouška. /  Singing rehearsal.

Pěvecká zkouška. /  Singing rehearsal.

Dnes nás tedy čeká pěvecká zkouška v katedrále. Už když jsme přicházeli ke katedrále, tak jsem se nestačil dívat, katedrála v Autunu je obrovská. Na co se dívat dřív? Všechno se mi líbí. A těch schodů co k ní vede. A tak jak jsem se rozhlížel a díval a šel po schodech, tak jsem špatně šlápnul a už jsem byl na zemi, tedy na schodech a protože jsem měl plné ruce a nechtěl jsem nic upustit, spadl jsem rovnou na pusu, taky jsem si drobně odřel koleno a přineslo to i jiné šrámy. Kluci se nesmáli, hned mi pomohli vstát. Nos a ostatní náležitosti dopadli dobře. Budu mít asi modřinu, ale to se schová. Trochu jsem se umazal a to spraví zase kartáč. Sbormistr mě pokáral, že když se jde po schodech, mám se na ně dívat. Nakonec však povídal, že se to může stát komukoliv a že nemám brečet. Ale já nebrečel, ne moc, jen několik slz. Tedy trochu jsem se styděl. Uvnitř je katedrála ještě hezčí, je tu mnoho světla je velmi vysoká, skoro nedohlédnu na strop. Antonio mě najednou vzal za ruku a pošeptal mi, že na prohlížení budeme mít dost času. Měl jsem totiž málem vrazit do lavice.

V zákristii za presbytářem, máme mít šatnu, sbor jí tam má pořád. Všichni si povídáme a máme skvělou náladu, Louis je takový smíšek a rád o všem vtipkuje a je to hezké. Teď předvádí mně, jak jdu s hlavou zakloněnou a jak se dívám vzhůru. Je to legrační, sbormistr se trochu zasmál a hned nás pozval k práci. Dozvídáme se, co budeme zpívat, tedy my to víme, ale říct se to musí. Hned jdeme zkoušet nástup do presbytáře a jak kdo a kde bude stát. Ono je to sice jasné, ale občas se to pozmění. Já tentokrát budu v druhé řadě, jelikož mám rudý nos a mírně odřenou levou tvář. Prý se to ještě zapudruje. Vyzkoušeli jsme několik písní, vždy kousek. Nacvičili jsme i odchod do zákristie a tam jsme si zkusili převlečení do Alba, v katedrále není zase taková zima, takže sundávám mikinu, v albu by mi pak bylo horko, i když je to lehký nemačkavý satén. Navzájem se upravujeme a vtipkujeme, jako vždy. A pak opět na povel sbormistra jdeme spořádaně a potichu zpátky do presbytáře. Vždy se chodí podle pořadí kde, kdo stojí, to už vím od chvíle, co jsem začal chodit do sboru u nás v městečku. To je tak strašně dávno. Asi rok a něco.

Než zkouška skončila, ještě pro nás místní kněz sloužil malou mši, aby se nám vše podařilo, abychom rostli do krásy a správné ctižádostivosti. Modlili jsme se to co obvykle, ale já mlčel, no nemlčel, modlil jsem se polohlasně, tak jak to umím já a moje rodina. Přímo k Bohu ve jménu Ježíše Krista. Kluci říkali zdrávas Maria a vše co po nich kněz chtěl. Bylo to hezké, líbilo se mi to, ale něco mi říkalo, že je to špatně, že v tom není duch. Nerozumím tomu. Za chvilku je první část koncertu. Katedrála se začíná plnit lidmi, dospělými i dětmi. Zde je zvláštnost, rodiče posílají děti do prvních řad, aby viděli co nejlépe a hlavně, aby dobře slyšeli. Díváme se střídavě ze dveří z poza závěsu dovnitř do katedrály, až nás od nich odehnali starší kluci. Prý se to nedělá. Vrátily jsme se tedy k našim skladbám a každý se snažil soustředit se, jak uměl nejlépe a jak je zvyklý. Yannis se Simonem spolu hráli nějakou tleskanou hru, hráli-jí zcela potichu, jen šeptali a asi je to dost bavilo, jelikož se smáli. Pak zatleskal pan sbormistr, dal si ukazováček před ústa a to znamená pro nás všechny velké ztišení.

Zůstali jsme každý ve svém světě zamyšlení. Pak to přišlo, kněz skončil krátkou bohoslužbu v katedrále a my pomalu, spořádaně šli do presbytáře. Stoupáme si na svá místa a lidé v katedrále ve stoje tleskají. Vítají nás. Vím, že se nám opět koncert podaří a bude se mi vše líbit. Asi to zpívání opravdu začínám mít rád.

 
 
Even when we came to the cathedral, I didn’t have time to look, the cathedral in Autun is huge.
What to look at first? I like everything. And the stairs that lead to her.
And as I looked around and looked and walked up the stairs, I stepped badly and I was already on the ground, that is, on the stairs, and because I had my hands full and did not want to drop anything, I fell straight to my mouth, I also rubbed a little knee and it brought other scars. The boys didn’t laugh, they immediately helped me up. The nose and other essentials turned out well. I’ll probably have a bruise, but it will hide. I got a little dirty and the brush will do it again.
The choirmaster rebuked me that when I went up the stairs, I should look at them. In the end, however, he said that it could happen to anyone and that I should not cry. But I didn’t cry, not much, just a few tears. So I was a little ashamed.
Inside, the cathedral is even nicer, there is a lot of light is very high, I can hardly see the ceiling. Antonio suddenly took my hand and whispered to me that we would have plenty of time to look. I almost had to crash into a bench.
In the sacristy behind the presbytery, we have to have a cloakroom, the church still has it there.
We all talk and we are in a great mood, Louis is such a laugh and he likes to joke about everything and it’s nice. Now he shows me walking with my head bowed and looking up. It’s funny, the choirmaster laughed a little and immediately invited us to work. We learn what we’re going to sing, so we know it, but we have to say it.
We are going to try to enter the presbytery and how and where it will stand. It is clear, but sometimes it changes. This time I will be in the second row, as I have a red nose and a slightly abraded left cheek.
They say it’s still powdered.
We tried a few songs, always a bit. We also rehearsed going to the sacristy and there we tried to change into Alba, it’s not so cold in the cathedral again, so I take off my sweatshirt, and I would be hot in the album, even though it’s a light crumpled satin. We adjust and joke with each other, as always. And then again at the command of the choirmaster we go back to the presbytery in an orderly and quiet way. They always walk according to the order where, whoever is standing, I know that since I started going to church in our town. That’s so long ago. About a year or so. Before the rehearsal was over, the local priest served a small Mass for us so that we could do everything to grow into beauty and the right ambition. We prayed as usual, but I was silent, but I was not silent, I prayed in a low voice, as I and my family can. Directly to God in the name of Jesus Christ. The boys said hello to Maria and everything the priest wanted. It was nice, I liked it, but something told me it was wrong, that there was no ghost in it. I do not understand that. In a moment is the first part of the concert. The cathedral begins to fill with people, adults and children. Here’s the peculiarity, parents send children to the front rows to see as well as possible and most importantly to hear well.
We take turns looking from the door behind the curtain into the cathedral until we are driven away by the older boys. They say it’s not done. So we went back to our songs and everyone tried to concentrate as best they could and how used to it. Yannis and Simon were playing a clapping game together, playing quietly, just whispering, and probably having a lot of fun as they laughed. Then the choirmaster applauded, put his index finger in front of his mouth, and that means a great silence for all of us.
We have all remained thoughtful in our world.
Then it came, the priest ended a short service in the cathedral and we slowly, orderly went to the presbytery. We ascend to our seats and the people in the cathedral clap standing. They welcome us. I know that we will succeed in the concert again and I will like everything.
I guess I’m really starting to like singing.