Přípravy na cestu. / Preparations for the trip.

Přípravy na cestu. / Preparations for the trip.

Rána jsem ani nemohl dospat, vstal jsem asi o hodinu dřív, než bylo nutné. Mě to však nevadilo, v hlavě jsem stále musel myslet na konkurz. Za ten měsíc co zbývá, se toho má docela dost zvládnout.    Tatínek, mi včera říkal, že si nemám dělat starosti s dopravou na zámek Glaignes.
Mým hlavním úkolem bude se domluvit se sbormistrem na více hodinách cvičení a pak si vyzvednout několik hodnocení. První je to nejdůležitější, školní, pak poprosím našeho vůdce oddílu, zda by mi nenapsal doporučující dopis a hodnocení mojí činnosti ve skautském oddíle.
No a třetí doporučující hodnocení, my jistě napíše můj sbormistr.
Jinak vím, tedy byl jsem poučen tatínkem a maminkou, že si zase tak velké naděje na úspěch dělat nemám, ale že se mám co nejlépe připravit podat nejlepší výkon a dojem.
Bude to něco velkého.
Do školy jsem vzal dopis, abych jej mohl ukázat třídnímu učiteli a poprosit o hodnocení a taky dopis chci ukázat klukům ze třídy. Do školy jsem spěchal, tedy kulhal, po tom včerejším dni mě to koleno ještě bolí.
Kluci se zajímali, jak to na takovém konkurzu bude vypadat a co se tam bude po mně chtít. Ale to já ještě nevím. Pan učitel si dopis přečetl a slíbil mi, že mi hodnocení vystaví a že mi drží palce a že je rád, že se hlásím na tak prestižní školu.
Sice nevím co to slovo prestižní, znamená, ale asi něco čím se označuje něco velkého a dobrého.           Ve škole jsem se co nejvíce snažil, kluci si opět ve srandě šeptají, že jsem šprt. Ale, já dnes dostal i horší hodnocení ze zeměpisu. Nějak jsem si nemohl vzpomenout na hlavní Francouzské řeky.
Když dneska zazvonilo naposledy, vyběhl jsem s klukama na ten náš oblíbený plácek a chvilku jsme hráli fotbálek. Bylo to prima. Pomyslel jsem si, že když by mě náhodou přijali do toho pěveckého sboru, tak už si s klukama tady fotbálek nezahraju. Ale, to je ještě za dlouho a kdo ví, jak to bude.
Po fotbálku běžím já a Patrick na zpívání do našeho sboru. Přišli jsme včas, a pan sbormistr měl ještě chvilku a tak jsem si dovolil mu říci o dopisu ze školy. Sbormistr, měl velkou radost, hned vytáhnul svůj notes a hledal, dny kdy by se mi mohl věnovat víc než jiným dětem. Nakonec jsme se domluvili na pondělí, středě a pátku. Všechno jiné taky stihnu a to je fajn. Ze zpívání běžím ještě k našemu vedoucímu skautského oddílu a měl jsem štěstí v tom, že jsem jej zastihnul doma. Jinak náš vedoucí má moc práce a většinou není do večera doma. Jedině když máme skautskou schůzku nebo výjimečně jako dnes odpoledne.
Vysvětlil jsem, o co jde, ukázal jsem mu dopis a poprosil jej o nějakou tu zprávu. Zítra je úterý, máme schůzku, tak mi řekne kdy mi jí přinese.
Rozloučili jsme se a já spěchal přes takovou starou část města domu. Tady skoro nikdo nebydlí a prý to bývala velkolepá čtvrť města. Je tu několik starých kin a jedno divadlo. V kterém se stále hraje. A bydlí tu kluci, kteří nemají rádi, když se jim po jejich, jak tomu říkají, čtvrti někdo cizí potuluje. Tedy mají na mysli pouze cizí kluky, jako jsem já. A tak jsem měl trochu strach, jestli mě náhodou nezahlédnou.     Asi jsem měl jít tou delší cestou.
Už se skoro stmívalo, domy byli velmi vysoké a sem tam jenom v některém okně se svítilo. A přitom bylo jen šest večer. Nefoukal tady ani vítr a bylo takové divné ticho. Někde něco občas zašustilo nebo odněkud vyskočila kočka a já se vždy tak moc lekl. Protože jsem to nečekal. Najednou se odněkud ozvalo tiché zapískání a pak zase odjinud a já si hned myslel, že se na mně někdo svolává. Začal jsem utíkat a za mnou přes zeď někdo seskočil. Hned volal, abych stál.
To tak, já zastavím a do rána si mně tu nechají nebo mi natlučou. Pak okolo mě začali létat kamínky, bylo mi divné, proč rovnou neházejí na mě. Zaběhl jsem do jedné uličky a přes cestu stáli tři kluci, byli tak nějak podivně zahaleni a krokem se blížili ke mně. Byl jsem zadýchaný, měl jsem trochu strach a couvnul jsem až ke zdi, to proto, aby za mnou už nikdo nebyl.
Když došli ke mně, najednou společně udělali BAF a já se hrozně lekl. Kluci se dali do smíchu, teď jsem je poznal, jsou to kluci od nás ze školy, ze sboru i ze skautského oddílu.
„Michaeli, řekli jsme si, že tě trochu vystrašíme a ono se nám to dokonale povedlo, šli jsme za tebou dost dlouho a tady nás to v těch uličkách napadlo.“
Společně jsme se tomu všemu zasmáli, ale ne nadlouho.                 Na začátku ulice se objevili skuteční vládci této čtvrti. Bylo jich stejně jako nás. Takže když jsme si navzájem vyměnili nějaké to trochu drsné klukovské slovo. Pozvali jsme je na fotbálek.        Kluci ze čtvrti, užasle koukali, to se jim asi ještě nestalo, aby jim někdo nabídl přátelství. Řekli, že si to rozmyslí a že nám dají vědět.
Pak jsme se rozešli, my jim řekli Ahoj, oni nám Čau a bylo to.
Když jsem to vyprávěl doma rodičům a Chrisovi, tatínek říkal, že ta čtvrť byla krásná ale, že i v té době, tedy v době kdy byl kluk, tam taky byla parta vládců čtvrti.                                                                           A ona je tam stále, podivoval se tatínek.
Ale, je to divné, vždyť kluci jednoho dne vyrostou a stanou se z nich dospělí, nebo že by ti kluci byli nesmrtelní a nestárli?
Chris se toho chytil a hned říkal, že mám pravdu, že jsou nesmrtelní a koho chytnou, tak z něj udělají taky nesmrťáka. Tedy pokud se neubrání.
Tatínek se smál a vysvětlil mi, že na svět přichází spousta dětí a ti jednoho dne nahradí kamarády, co už jsou skoro dospělí a pak další a další.
Tak snad to tak bude.

PREPARATIONS
I couldn’t even sleep in the morning, I got up about an hour earlier than necessary. But I didn’t mind, I still had to think about audition in my head. In the month that remains, he has quite a lot to handle. Daddy told me yesterday that I shouldn’t worry about getting to Glaignes Castle.
My main task will be to arrange with the choirmaster for several hours of practice and then pick up a few reviews. The first is the most important, school, then I will ask our leader of the section if he would write me a letter of recommendation and an evaluation of my activities in the scout unit.
And the third recommended review, we will certainly write my choirmaster.
Otherwise, I know, so I was instructed by my father and mother that I have no high hopes of success, but that I should be best prepared to give the best performance and impression.
It will be something big.
I took a letter to school so I could show it to the class teacher and ask for an evaluation, and I also want to show the letter to the boys in the class. I hurried to school, so he limped, after that yesterday my knee still hurts.
The boys were interested in what it would look like at such an audition and what I would like there. But I don’t know yet. The teacher read the letter and promised to give me an evaluation and to keep my fingers crossed for me, and that he was glad to be attending such a prestigious school.
I don’t know what the word prestigious means, but probably something that means something big and good. I tried as hard as I could at school, the boys whisper again in fun that I’m a nerd. But, I got a worse rating on geography today. Somehow I couldn’t remember the main French rivers.
The last time it rang today, I ran with the boys to our favorite place and we played football for a while. It was great. I thought that if I happened to be accepted into the choir, I wouldn’t play football with the boys here anymore. But, it’s been a long time and who knows how it will be.
After football, Patrick and I run to our choir to sing. We arrived on time, and Mr. Choirmaster had a moment, so I allowed myself to tell him about the letter from school. The choirmaster, very happy, immediately pulled out his notebook and looked for days when he could devote more time to me than to other children. We finally agreed on Monday, Wednesday and Friday. I’ll make everything else too, and that’s fine. From the singing, I still go to our head of the scout unit and I was lucky to find him at home. Otherwise, our leader has a lot of work and is usually not home by evening. Only if we have a scout meeting or, exceptionally, like this afternoon.
I explained what it was about, showed him the letter and asked him for a message. Tomorrow is Tuesday, we have a meeting, so he’ll tell me when he’ll bring it to me.
We said goodbye and I hurried through such an old part of town house. Almost no one lives here and it is said to have been a magnificent part of the city. There are several old cinemas and one theater. In which it is still played. And there are boys living here who don’t like it when, as they call it, a stranger roams their neighborhood. So they only mean strange boys like me. So I was a little worried if they would see me. I guess I should have gone the longer way.
It was almost dark, the houses were very tall, and only one window was lit up here and there. And yet it was only six in the evening. There was no wind here and there was such a strange silence. Somewhere something sometimes rustled or a cat jumped out of somewhere and I was always so scared. Because I didn’t expect it. Suddenly there was a soft whistle from somewhere and then again from elsewhere and I immediately thought that someone was calling to me. I started running and someone jumped over the wall behind me. He immediately called me to stand.
That’s right, I’ll stop and leave me here until the morning or beat me. Then stones started flying around me, I wondered why they weren’t throwing at me. I ran into one of the alleys and three boys stood across the road, strangely veiled and stepping closer to me. I was short of breath, a little scared, and backed up to the wall so that no one was behind me.
When they came to me, they suddenly did BAF together and I was terrified. The boys laughed, now I know them, they are boys from us from school, from the choir and from the scout unit.
„Michael, we thought we’d scare you a little bit, and we did it perfectly, we went to see you for a long time, and here it occurred to us in those alleys.“
We laughed at it all together, but not for long. The real rulers of this neighborhood appeared at the beginning of the street. They were just like us. So when we exchanged some kind of rough boyish word with each other. We invited them to football. The boys in the neighborhood looked in astonishment, it probably hadn’t happened to them to offer them friendship. They said they would change their minds and let us know.
Then we broke up, we said hello, they told us hi and that was it.
When I told my parents and Chris at home, my father said that the neighborhood was beautiful, but that even at that time, when he was a boy, there was also a bunch of rulers from the neighborhood. And she’s still there, Dad wondered.
But, it’s weird, because boys will one day grow up and become adults, or that the boys would be immortal and not old?
Chris grabbed it and immediately said that I was right that they were immortal and whoever they caught would make him immortal as well. That is, if he does not defend himself.
Dad laughed and explained to me that a lot of children were born and one day they would replace friends who were almost adults and then more and more.
So hopefully it will be so.