Přišla zima. / Winter came.

Přišla zima. / Winter came.

Tak jsem se dnes ráno vzbudil do jedenáctého Listopadu, a hned jsem se díval z okna, jestli náhodou nezačal padat sníh. Nezačal, jen prší a jistě tam je zima. Po trávníku i chodníku se ve větru sem tam vznáší listí. Kluci se ptají, co tam hledám a já jim povídám, že jsem měl sen, že venku sněží a všude jsou závěje a že my stavíme sněhuláky a škola vyhlásila mimořádné prázdniny.
Kluci se smáli, ale jiní povídali, že by to bylo velmi krásné a že se to nikdy nestane.
A začalo nové sborové, takové běžné ráno. Už je to víc jak tři měsíce co jsem nastoupil do školy, už tady, stejně jako ostatní kluci, vím kde co je, a co je potřeba a i kolik mám času na tohle nebo na tamto.
Antonie, to je můj skvělý kamarád a patron, mě každý den kontroluje, zda my jde učení, zda se starám o svůj vzhled a čistotu a taky jestli se my nestýská a tak různě. Úplně jako doma. Je s ním sranda a taky už toho hodně umí. Protože je ve sboru už dva roky a má taky svého starostlivého patrona. Vyprávěl mi, jaké měl začátky on, a že chtěl, když mu to moc nešlo, ze školy utéct. Nakonec mu to jeho patron rozmluvil a společně všechno dali do pořádku. Teď je rád, že tu je.
Dnes při zeměpisu, jsme si povídali, kam sbor jezdí zpívat. Tedy do kterých zemí. Já už se tak strašně těším, až poprvé pojedu mimo Francii. Ne, že bych už nebyl s rodiči třeba v Anglii, nebo ve Španělsku, ale se sborem to bude jiné. Už se moc těším.
Venku za okny stále prší, ráno byl první hodinu tělocvik. S panem učitelem jsme vyběhli ven do toho deště. Byl studený a foukal ještě studenější vítr. Tak jsme uběhli několik koleček v parku, skočili několikrát do dálky a to do rozbahněného písku. Ještě, že jsme byli jen v trenýrkách a tričkách. No pak pan učitel zavelel ústup do školy a do sprch. Tam jsem si užil teplé vody a i kluci byli spokojeni, že nemusí v tom dešti cvičit dál.
Odpoledne jdeme do velkého sálu, zde na zámku, budeme nacvičovat nástup na jeviště. Pan sbormistr s choreografem nám vysvětlují co je důležité a co bychom neměli dělat. Mnoho z toho co povídali, už vím. Přesto si všichni dáváme záležet. Napřed trénujeme příchod na jeviště v našich školních uniformách, všechno děláme jako by to bylo doopravdy a v hledišti by byli diváci. Jsme rozdělení podle hlasů a každý máme své přesně dané místo. Jdeme vždy volným krokem, ani pomalu, ani rychle. Pak stojíme s rukama za zády. Je to tak hezčí a je to i praktické. Dokonce jsme si zazpívali několik písniček a pak vždy nacvičili i úklonu.
Na závěr jakoby vystoupení opět odcházíme spořádaně do zákulisí a při tom zpíváme Atiché.
V zákulisí si sundáme mikiny a oblékáme si naše bílé jevištní obleky, už nám to jde dobře. Naučili jsme se taky jeden druhého kontrolovat, jestli mu někde něco nečouhá, jestli má dobře složenou kapuci vzadu na zádech, nebo se i navzájem pokud je potřeba češeme. Prostě musíme vypadat k světu. A je i u toho zábava.
Převlečení netrvá dlouho, proto jej trénujeme a pak se opět vydáváme na jeviště. Když tam stojíme v našich bílých oblecích tak ruce máme složeny na prsou a v rukávech, ty rukávy jsou super široké. Takže jeden do druhého lze zasunout. Než jsem se to naučil, chvilku mi to trvalo. A opět zpíváme aspoň dvě písně.
Teď budeme z jeviště odcházet středem hledištěm a při tom tiše zpívat. To se musí taky nacvičit. Ale, než se tak vždy stane, tak nám sbormistr říká co je potřeba vylepšit, nebo co se nám nedaří. Povídá, vždy přemýšlejte o tom, co budete zpívat a co při tom vnímáte ze svého já.
Trochu to co nám povídá o vnitřním já, nechápu, ale jaksi mi to nevadí. Pak už je čas jít, nezakopnout na schodech z jeviště, zpívat při tom a zpívat správně, to není zase tak lehké. Mě se to však daří.
Občas něco zazpíváme falešně, ale na to nás hned pan sbormistr, nebo učitel hudební nauky upozorní a buď je přísný, nebo se i směje. Jak kdy.
Tak to byla poslední dnešní hodina. Teď máme volno až do večeře. Tedy jak kdo. Já půjdu ještě na hodinu klavíru a pak i do našeho nového filatelistického kroužku. A pak až budu mít volno. Co asi dnes večer s klukama z pokoje podniknu?
Venku stále prší a už je i tma. Hustá černá tma, lampy venku nejsou až dál v ulicích města.

Winter came.                                                                                                                                                                                    So I woke up this morning until the 11th of November, and I immediately looked out the window to see if it had started to snow. It didn’t start, it’s just raining and it’s definitely cold there. Leaves float here and there in the wind along the lawn and sidewalk. The boys ask what I’m looking for there and I tell them that I had a dream, that it was snowing outside and there were snowdrifts everywhere and that we were building snowmen and the school had declared a special holiday.
The boys laughed, but others said it would be very beautiful and would never happen.
And a new church began, such a common morning. It’s been more than three months since I started school, here, like other boys, I know where what is and what is needed and how much time I have for this or that.
Antonie, my great friend and patron, checks me every day to see if we are learning, if I care about my appearance and cleanliness, and also if we don’t miss it and so on. Just like at home. He’s funny with him and he can do a lot. Because he’s been in the church for two years and he also has a caring patron. He told me what his beginnings were and that he wanted to run out of school when he couldn’t. Eventually, his patron told him, and together they put everything in order. He’s glad he’s here now.
Today in geography, we talked about where the choir goes to sing. That is, to which countries. I’m really looking forward to going outside France for the first time. Not that I wouldn’t be with my parents in England or Spain, for example, but it will be different with the church. I’m looking forward.
It’s still raining outside the windows, the first hour of exercise was in the morning. The teacher and I ran out into the rain. It was cold and an even colder wind was blowing. So we ran a few wheels in the park, jumped into the distance several times into the muddy sand. Also, we were only in shorts and t-shirts. Well, then, the teacher ordered a retreat to school and to the showers. I enjoyed the hot water there and the boys were satisfied that they didn’t have to train in the rain.
In the afternoon we go to the big hall, here at the castle, we will rehearse the stage. The choirmaster and the choreographer explain to us what is important and what we should not do. I already know a lot of what they said. Yet we all care. First we train coming to the stage in our school uniforms, we do everything as if it were really and there would be spectators in the auditorium. We are divided by votes and we each have our exact place. We always take a free step, neither slowly nor quickly. Then we stand with our hands behind our backs. It’s so nicer and it’s practical. We even sang a few songs and then always rehearsed a bow.
At the end, it is as if we are going backstage in an orderly manner while singing Atiché.
We take off our sweatshirts behind the scenes and put on our white stage suits, we’re fine. We also learned to check each other to see if something was waiting for him somewhere, if he had a well-folded hood at the back of his back, or even to comb each other if necessary. We just have to look to the world. And it’s fun, too.
The change does not take long, so we train him and then go back on stage. When we stand there in our white suits, our hands are folded on our chests and in our sleeves, the sleeves are super wide. So they can be inserted into each other. It took me a while to learn it. And again we sing at least two songs.
Now we will leave the stage in the middle of the auditorium and sing quietly. That must be practiced as well. But before that always happens, the choirmaster tells us what needs to be improved or what we can’t do. He says, always think about what you will sing and what you perceive from your self.
I don’t understand what he tells us about the inner self, but somehow I don’t mind. Then it’s time to go, not to stumble on the stairs from the stage, to sing and sing right, it’s not that easy. But I’m doing well.
Sometimes we sing something falsely, but the choirmaster or the teacher of musicology will warn us about it and he is either strict or laughs. Both when.
That was the last hour today. Now we have time until dinner. So how who. I’ll go to another piano lesson and then to our new philatelic circle. And then when I have time off. What am I going to do with the boys from the room tonight?
It’s still raining outside and it’s already dark. Dense black darkness, the lamps outside are no longer on the streets of the city.