RADOST A LOUČENÍ. / JOY AND FAREWELL.

RADOST A LOUČENÍ. / JOY AND FAREWELL.

Mám velkou radost, že jsem konečně Malým zpěvákem s dřevěným křížem, že patřím k jednomu z nejlepších pěveckých sborů ve Francii. Chce se mi všechno vypovědět a zároveň poslouchat co povídají moji rodiče, příbuzní a tak dál. Při procházce zámeckým parkem jsme se zastavili na jednom krásném místě, kde byl vidět západ slunce.

Teď jsem si při pohledu na západ slunce, jsem si pomyslel, že je to jako v mém životě. A v životě mnoha kluků co dnes byli přijati do sboru. Něco skončilo a začíná něco nového. Skončilo to moje obyčejné klukovství, při kterém jsem si mohl skoro dělat, co jsem chtěl, prostě být jenom takovým obyčejným klukem. Ale, od zítra už budu klukem, který sám sobě změnil svůj život. Budu si sice stále třeba hrát, budu i sportovat a i možná uskutečním nějakou tu neplechu, ale přibyla mi velká odpovědnost za svůj každý další den. A pokud opravdu chci být aspoň dobrým malým zpěvákem, tak to obyčejné klukovství je minulost.

Rodiče asi poznali, na co myslím a hned mě chtěli rozveselit povídáním o tom, že jsou rádi, že jsem to dokázal. Já jsem taky rád a hned mi bylo lépe.

Cestou na zámek, jsme povídali, jak to bude dál. Kdy a jak budu moct jezdit domu, co budu dělat třeba o prázdninách, co že mají vzkázat mým kamarádům a tak podobně.

Nadešlo to, co nemám skoro rád, a to loučení. Vím, že se za několik dní zase uvidíme, ale tady je to jiné. Jaksi tak trochu brečíme. Pak už mi nezbývalo než jít na internát. Ještě jsem se u vchodových dveří otočil a viděl jsem, že se otočili i rodiče, tak jsme si zamávali. Hned to bylo opět veselé. Vyběhl jsem po schodech do patra, kde mám pokoj a vběhl do něj, tam už byli někteří kluci. Benjamin, Louis a Evan. Hned jsem se zapojil do hovoru o dnešním dnu, každý jsme povídali, jaké to bylo, co se nám líbilo a při tom jsme zkoušeli si správně obléci naše nové jevištní obleky. To nám vydrželo a do času večeře.

Při ní nám učitel hudební nauky pověděl, že si je máme vzít na hodinu choreografie.

Je skoro deset večer, dnešní den byl náročný, ale krásný. Za chvilku asi usnu, i tak však píšu několik řádků do svého deníku. Poslední věta, kterou jsem dnes napsal je: Už, nejsem obyčejný kluk z malého města, ale jsem obyčejný kluk s velkou nadějí a radostí v srdci.

Jo, jen jedno se nepovedlo, tedy ne že, by mi to tak vadilo. Ale, ve sprše, netekla teplá voda, jen studená.

JOY AND FAREWELL.

I am very happy that I am finally a Little Singer with a wooden cross, that I belong to one of the best choirs in France. I want to say everything and at the same time listen to what my parents, relatives and so on are saying. While walking through the castle park, we stopped at a beautiful place where the sunset could be seen.
Now that I’m looking at the sunset, I thought it was like in my life. And in the lives of many boys who were accepted into church today. Something is over and something new is beginning. It ended my ordinary boyhood, in which I could almost do what I wanted to do, just be such an ordinary boy. But, from tomorrow I’ll be a boy who changed his life for himself. I will still need to play, I will play sports and I may do some mischief, but I have a great responsibility for my own every day. And if I really want to be at least a good little singer, then ordinary boyhood is a thing of the past.
My parents probably knew what I was thinking and immediately wanted to cheer me up by saying that they were happy that I was able to do it. I’m happy too and I felt better right away.
On the way to the castle, we talked about how it would go next. When and how I will be able to go home, what will I do, for example during the holidays, what to say to my friends and so on.
What I almost don’t like has come to say, and saying goodbye. I know I’ll see you again in a few days, but it’s different here. We kind of cry a little. Then all I had to do was go to the boarding school. I turned around at the front door and saw that my parents had turned, so we waved. It was merry again. I ran up the stairs to the floor where I have a room and ran into it, there were already some boys. Benjamin, Louis and Evan. I immediately got involved in the talk about today, everyone told us what it was like, what we liked and at the same time we tried to put on our new stage suits correctly. It lasted us until dinner time.
During it, a music teacher told us that we should take them to a choreography class.
It’s almost ten in the evening, today was challenging but beautiful. I’ll probably fall asleep in a moment, but I’m still writing a few lines in my diary. The last sentence I wrote today is: No longer, I am not an ordinary boy from a small town, but I am an ordinary boy with great hope and joy in my heart.
Yeah Al that sounds pretty crap to me, Looks like BT aint for me either. But, in the shower, there was no hot water, only cold water.