Radost / Joy

Radost / Joy

Po jednom pořádném kopnutí do dveří se ozvalo lupnutí a dveře se otevřely. Zasekli se o malý kamínek, který se tu od někud vzal. S velkou radostí běžíme do svého pokoje, ještě máme dosti práce s přípravou na zítřejší odjezd na turné. Musíme si Benjaminem, překontrolovat svoje věci v kufrech, nezapomenout si vzít učebnice a i noty. Mít vyčištěné boty a jedny náhradní zabaleny. Prostě je toho spousta. Doma by to za mě všechno udělala jistě maminka, ale tady se musím o sebe postarat sám. Stíháme to v čas. Ještě se vysprchovat, ostříhat nehty a zalehnout. Přesně, tedy skoro kolem půl desáté večer, přichází paní vychovatelka, aby nám popřála dobrou noc. Takto obchází všechny pokoje, každý kdo má ten den z dospělých službu. A my spíme až do rána.

Nějak nemohu usnout, musím myslet na ten dnešní večer. Mohl to být velký průšvih, ale dobře to dopadlo. Je ráno, radostně vstávám jako první, kluci ještě spí. Taky do budíčku zbývá půl hodiny. Já však vstal, a začal jsem si opakovat skladby, bez not, z paměti a potichu. Co kdybych někoho vzbudil. Při tom dělám to co každé ráno, převleču se z pyžama, uklidím postel, navštívím koupelnu a za chvilku vstávají všichni ostatní. Proběhla malá polštářová bitva, přišel můj patron a na chvilku se k bitvě přidal. Nakonec všichni společně po velkém úklidu, mytí, česání, kartáčování šatů, jdeme na snídani. Bude osm hodin ráno, v deset se odjíždí. Jsem trochu nervózní, ani moc nesnídám, jak se nemůžu dočkat. V jídelně je hlahol a rušno. Každý si povídá s někým, někdo něco vyleje, jiný si omylem ušpiní oblečení a smích se do toho všeho mísí s radami našich patronů. Prostě takové běžné hudební ráno, třeba i oběd a večeře.

Už jsem dosnídal a s Antoniem i ostatními jdeme do společenské místnosti, kde nám hudební mistr řekne pár informací před odjezdem. Ti co nejedou na turné, odcházejí normálně do školy. My ne, panečku, to je pohoda. Ale učebnice vezeme sebou a budeme se učit cestou. Ještě jsem se cestou neučil, tak nevím jaké to bude. Starší kluci říkají, že se každý den píšou nějaké testy a že je to náročnější než ve škole. Za chvilku jsem však poznal, že si z nás nováčků dělají srandu. Hudební mistr nás všechny spočítal, optal se, zda jsme zdraví, jestli máme všechno a pak nám povídal dnešní program. Hlavně budeme cestovat. Dnes do města Hautmont, tam máme večer v kostele koncert. Další den pojedeme do Riguewihru a poslední koncert se uskuteční, v kapli Saint-Lazare Saint Sacrement v Autunu. Jsou to jen tři dny, tři první dny mého prvního turné. Skoro na Štědrý den, bude ještě jeden koncert, každoročně je to 300 sborů na Vánoční svátky a vysílá to televize. My bychom tam měli být taky. No uvidím, zda budu vybrán. Hurá do autobusu. Jdeme na pokoje, tam si oblékáme kabáty, protože venku mrzne, na krk si bereme šálu a s kufrem co má kolečka vyrážíme ke schodišti. Snést ten těžký kufr po skoro točitém schodišti není zrovna lehké, ale pomohl mi Antonio, který už má svůj kufr v autobusu. Je silnější, samozřejmě až já vyrostu, tak taky budu mít sílu. Když jsem viděl ten autobus byl jsem překvapen jak je krásný, velký, takový ten zájezdový. Na boku má velkou fotku kluků ze sboru a moc se mi líbí. Věděl jsem, že škola má svůj autobus, ale vidím jej až teď. Kufr skončil v zavazadlovém prostoru a my všichni máme drobný nástup, to aby mistr viděl, že jsme opravdu všichni a že se tu nikdo nezapomněl.

Je to zajímavý pohled, když by někdo přijel z jiné části Evropy, třeba, tak uvidí kluky v zimních kabátek se šálami, ale s krátkými kalhotami. No, je to v našem národě už pradávný zvyk, že kluci chodí i v zimě s krátkými kalhotami. Nohy se otuží a nepoznají chlad. A do dlouhých kalhot mám ještě několik let čas. Loučíme se s těmi, co zůstávají ve škole, nastupujeme do autobusu, a když už autobus jede, tak máváme všem za okny.

JOY.
After one real kick into the door, there was a thud and the door opened. They got stuck on a small stone that had come from somewhere. We are very happy to run to our room, we still have a lot of work to do to prepare for tomorrow’s tour.
We need Benjamin, to check our things in our suitcases, not to forget to take textbooks and notes. Have your shoes cleaned and one spare packed. There’s just a lot of it. My mother would certainly do it all for me at home, but here I have to take care of myself. We chase it in time. Take a shower, cut your nails and lie down. Exactly, almost around half past nine in the evening, the educator comes to wish us good night. This way he goes around all the rooms, everyone who has the adult service that day. And we sleep until morning.
Somehow I can’t sleep, I have to think about tonight. It could have been a big mess, but it turned out well.
It’s morning, I get up happily first, the boys are still asleep. There are also half an hour left until the alarm clock. However, I got up and started to repeat the songs, without notes, from memory and quietly. What if I woke someone up. In doing so, I do what I do every morning, change out of my pajamas, clean the bed, visit the bathroom, and in a moment everyone else gets up.
There was a small pillow fight, my patron came and joined the battle for a while. Finally, together after a lot of cleaning, washing, combing, brushing clothes, we go to breakfast. It will be eight o’clock in the morning, and they are leaving at ten. I’m a little nervous, I don’t eat much breakfast, as I can’t wait.
The dining room is glaring and busy. Everyone is talking to someone, someone is pouring something out, someone is accidentally soiling their clothes and laughing is mixing with the advice of our patrons. Just such a normal musical morning, maybe even lunch and dinner.
I’ve already had breakfast and Antoni and the others go to the common room, where the music master will tell us some information before we leave. Those who do not go on tour normally go to school. Not us, my goodness, that’s cool. But we will take the textbook with us and learn along the way. I haven’t learned along the way yet, so I don’t know what it will be like. Older boys say that some tests are written every day and that it is more difficult than at school. In a moment, however, I realized that they were making fun of us newcomers.
The music master counted us all, asked if we were healthy, if we had everything, and then told us today’s program. We will mainly travel. Today in the city of Hautmont, we have a concert in the church there in the evening. The next day we will go to Riguewihr and the last concert will take place, in the chapel of Saint-Lazare Saint Sacrement in Autun. It’s only been three days, the first three days of my first tour.
Almost on Christmas Day, there will be another concert, every year there are 300 choirs for the Christmas holidays and it is broadcast on television. We should be there too. Well, I’ll see if I’m selected. Hooray for the bus. We go to the rooms, we put on our coats there, because it’s freezing outside, we take a scarf around our necks and we go to the stairs with a suitcase with wheels. It is not easy to take the heavy suitcase up the almost spiral staircase, but Antonio, who already has his suitcase on the bus, helped me. He is stronger, of course when I grow up I will have strength too.
When I saw the bus, I was surprised at how beautiful, big, such a tour bus. He has a big photo of the boys from the choir on his side and I really like it. I knew the school had its own bus, but I only see it now. The suitcase ended up in the trunk and we all have a small start so that the master can see that we really are all and that no one has forgotten here.
It’s an interesting sight, if someone came from another part of Europe, for example, they would see the boys in winter jackets with scarves, but with shorts. Well, it is an ancient custom in our nation for boys to wear shorts even in winter. The legs harden and they do not recognize the cold. And I still have time for long pants.
We say goodbye to those who remain in school, get on the bus, and when the bus is running, we wave at everyone behind the windows.