Slavnost. / Celebration.

Slavnost. / Celebration.

Budím se ještě před budíčkem, no pořád se budím před budíčkem. Co mám dělat? Když zase usnu, špatně se mi bude vstávat. Když budu vstávat, mohu šramotem vzbudit některého z kluků a to nechci. Přesto vstávám, je ještě tma a jen světlo z venku od pouličních lamp dává jakousi jistotu, že nic neshodím a že vyjdu z pokoje v pohodě. Do budíčku zbývá dlouhá doba, celá půlhodina. Jen tak v pyžamu, jako doma, tedy skoro doma, jdu do společenské místnosti.
Vezmu si asi nějakou knížku a budu číst.
Ve společenské místnosti svítí jedna lampička a v sedačce je Augustin. Asi taky vstal moc brzo, je taky v pyžamu. Čte nějaké noty. Pozdravili jsme se a já se ptám co to má. „Zkouším si zpívat Kočičí duet“, říkám, že je to velmi náročné na sebeovládání, a že já bych se asi stále smál.
Augustin odpověděl, že když zvládneme tuhle skladbu, tak už zvládneme vše.
Má pravdu, tak jej jsem poprosil, jestli se mohu taky podívat do not. Augustin my podal ještě jeden sešit s tou skladbou, jakoby to mněl pro mě připravené.
O Augustinovi se ví, že dovede předvídat věci, než se stanou. Sám povídá, že je to díky životu v Kristu Ježíši a Duchu svatém. Sice mu trochu nerozumím, ale líbí se mi to.
„A mohu si je půjčit do pokoje?“ ptám se.
„Jistě a po Vánocích se do toho dáme.“ Povídá Augustin, jako by to byla samozřejmost.
„Tak Ahoj, uvidíme se na slavnosti“, rozloučil se a odešel.
Ještě jsem seděl chvilku v sedačce, a pak i se skladbou jdu do svého pokoje. Kluci už bojovali s polštáři a trochu zápasily. Ptali se mně, kde jsem byl a co to mám za noty. Tak jsem jim vše pověděl. Evan si je půjčil a po chvilce řekl, že je to dost těžké.
Šel jsem se vysprchovat ledovou vodou a pak už byl jen čas na odchod na snídani.
Cestou do jídelny Evan nahlas přemýšlel, jestli by to taky neměl zkusit. A že ještě uvidí.
Tak odpoledne bude ta hlavní část slavnosti, ale teď už se dozvídáme, že začíná soutěž kolejí o Vánoční pohár. Ti co už tu jsou nějaký ten rok, to znají a vědí, co bude, já a ostatní nováčci se to teprve učíme. Soutěží se ve znalosti notových zápisů, v hudební historii i v moderní hudbě, tedy v té skoro současné a současné. Luštíme různé kvízy i skládáme jednoduché písně z několika slov a i z předem zadaných not, které tam musí zaznít.
Chvilku vítězí jedna kolej a chvilku druhá, je to napínavá celodenní hra. Řeklo by se, že Ti starší kluci budou mít výhodu, vždyť toho už tolik znají a prožili, ale jak se ukazuje, tak i my malý a nový umíme velmi v soutěži pomoci.
Dopolední soutěžení vyhrála kolej Padre Pio, naše kolej Don Bosco byla druhá a to je velký úspěch. Všechno rozebíráme při obědě a chvilku jsem se nechal unést, až na mojí krásné bílé košili skončila Rajská omáčka, taková malá kapka. No musím se jít převléci, přijdu tak na naší tradiční krátkou procházku po parku, trochu později.
Už si ani nepamatuji, kdo, nebo kdy náš tento zvyk vzniknul. A děláme to jen my, kluci z našeho pokoje. Dnes je ještě docela hezky. Kluky jsem doběhl u fontány, která se nezastavuje ani na zimu. A když hodně mrzne, to pak vytvoří zajímavou sochu. Starší kluci to říkají, ale já zatím žádnou neviděl. Asi pro to, že tu budu teď první zimu.
Ve fontáně jsou od návštěvníků naházené nejrůznější mince. A je jich tam docela dost. Cleménth uvažoval, kolik by jich asi bylo, kdybychom je vylovili a co bychom si za ně mohli koupit v cukrárně, Cleménth má totiž velmi rád sladké.
„Tak já tam vlezu a vyndám je.“ Navrhl jsem a už jsem si sundával kabát a boty s ponožkami. Kluci povídali, že se to asi nesmí a že z toho bude průšvih. Já na to,
„Žádná cedule tu není a jsme tu sami“.
Vody v nádrži okolo tryskající sochy je asi tak půl metru, tak jsem si sundal i krátké kalhoty a už jsem byl ve vodě. Ledový chlad mi připomněl příhodu od řeky, kdy jsem s kamarády zkoušel, jak dlouho vydržíme v ledové vodě.
Teď to bylo podobné.
Vody tu však bylo víc, než jsem čekal, namočil jsem si i novou košili a o spodním prádle nemluvím. Přesto se mi podařilo vylovit hodně mincí. Klepal jsem se zimou a tak jsme tajně a nepozorovaně rychle pronikly do našeho pokoje, abych se mohl převléci.
Ze skříně jsem vyndal předposlední čistou košili. To my připomnělo, že jsem už mněl dávno vyzvednout prádlo z prádelny. Snad se to nějak ještě dnes stihne.
A už je tu čas na vlastní před vánoční slavnost. Koná se ve velkém zámeckém sále, napřed jednotlivý prefekti kolejí, říkají proslov o své koleji, co dokázala, co se nepovedlo a jakou mají představu do dalšího půlroku.
Pak mluví paní ředitelka sboru a další učitelé. Po skončení všech proslovů jde naše kolej Don Bosco, zpívat jako první. Máme výhodu, že se nestane, že bychom náhodou zpívali nějakou skladbu znovu. Každá kolej zazpívá tři skladby. Teď už to není soutěž, ale i tak si dáváme záležet. Zpíváme v Albech, vždy když si jej oblékám tak mi to připomene, proč tu jsem.
Na konci slavnosti je i velká skvělá večeře. Větší než jakýkoliv večer. Takže teď si mohu dopřát cokoliv. Ale, než jsem se pustil do jídla, přišel za mnou můj patron Antonio a dal mi do ruky klíč. Povídal, že jsem na něco zapomněl a taky že to mám hned dát do pořádku. Neřekl mi, na co jsem zapomněl a co mám dát do pořádku.
Cedulka na klíči mi to připomněla. Stálo na ní: „Výdej prádla.“
A už jsem tam běžel. Toho večera, jsem přišel o ty nejlepší dobroty. No, je to poučení pro příště. Ale, za to mám opět spoustu čistých košilí, které mohu špinit.

Celebration.
I wake up before the alarm clock, but I still wake up before the alarm clock. What should I do? When I fall asleep again, I will get up badly. When I get up, I can wake up one of the boys and I don’t want to. Still, I get up, it’s still dark, and only the light from outside the streetlights gives me some reassurance that I won’t drop anything and that I’ll leave the room in good condition. There is a long time left in the alarm clock, half an hour. Just in my pajamas, like at home, almost at home, I go to the common room.
I’ll probably take a book and read.
There is a lamp in the common room and Augustine is in the sofa. He probably got up too early too, he’s in his pajamas too. He reads some notes. We said hello and I wonder what it has. „I’m trying to sing the Cat Duet,“ I say, it’s very difficult to control myself, and I’d probably still laugh.
Augustin replied that if we could handle this song, we could do everything.
He’s right, so I asked him if I could look at the notes too. Augustine handed us another notebook with the song, as if he had it ready for me.
Augustine is known to be able to anticipate things before they happen. He himself says that it is thanks to life in Christ Jesus and the Holy Spirit. I don’t understand him at all, but I like it.
„And can I borrow them in my room?“ I ask.
„Sure, and we’ll get to it after Christmas,“ Augustine says, as if for granted.
„So hello, I’ll see you at the party,“ he said goodbye and left.
I sat in the sofa for a while, and then I go to my room with the song. The boys were already fighting the pillows and struggling a bit. They asked me where I was and what my notes were. So I told them everything. Evan borrowed them and said after a moment that it was quite difficult.
I went to take a shower with ice water and then it was only time to leave for breakfast.
On the way to the dining room, Evan wondered aloud if he shouldn’t try either. And that he will still see.
So this afternoon will be the main part of the celebration, but now we learn that the dormitory competition for the Christmas Cup is starting. Those who have been here for a year now know and will know what will happen, me and the other newcomers are just learning. He competes in the knowledge of music notation, in music history and in modern music, ie in the almost contemporary and contemporary. We solve various quizzes and compose simple songs from a few words and from pre-set notes that must be heard there.
One college wins for a while and another for a while, it’s an exciting all-day game. It would be said that the older boys will have an advantage, because they already know so much and have experienced it, but as it turns out, we small and new can help a lot in the competition.
Padre Pio won the morning competition, our Don Bosco college was second and it is a great success. We take everything apart at lunch and I was carried away for a while, until Tomato sauce, such a small drop, ended up on my beautiful white shirt. Well, I have to change, I’ll come to our traditional short walk in the park, a little later.
I don’t even remember who or when our habit came about. And only we guys from our room do it. Today is still quite nice. I ran to the boys at the fountain, which doesn’t stop even for the winter. And when it freezes a lot, it then creates an interesting sculpture. Older guys say so, but I haven’t seen one yet. Probably because I’ll be here for the first winter now.
Visitors are tossed various coins from the fountain. And there are quite a few. Cleménth wondered how many there would be if we caught them and what we could buy for them in the patisserie, because Cleménth loves sweets.
„Then I’ll get in there and take them out.“ I suggested, and I was already taking off my coat and socks. The boys said it must not be done and that it would be a problem. I mean,
„There’s no sign here and we’re here alone.“
The water in the tank around the gushing statue is about half a meter, so I took off my shorts and I was already in the water. The icy cold reminded me of an incident from the river when my friends and I tested how long we would stay in icy water.
It was similar now.
But there was more water than I expected, I got a new shirt and I’m not talking about underwear. Still, I managed to catch a lot of coins. I was knocking cold, so we secretly and unnoticed quickly penetrated our room so I could change.
I took the penultimate clean shirt out of the closet. It reminded us that I should have picked up the laundry from the laundry a long time ago. Maybe somehow it will be done today.
And it’s time for your own before the Christmas party. It takes place in the large castle hall, first by the individual prefects of the dormitories, they say a speech about their dormitory, what it has accomplished, what has failed, and what they have in mind for the next six months.
Then the ward director and other teachers speak. After all the speeches, our college Don Bosco goes to sing first. We have the advantage that it doesn’t happen that we happen to sing a song again. Each college sings three songs. It’s not a competition now, but we still care. We sing in the Alb, whenever I wear it, it reminds me why I’m here.
There is also a great dinner at the end of the party. Bigger than any night. So now I can indulge in anything. But before I could eat, my patron came to see me Antonio and he gave me the key. He said that I had forgotten something and also that I should fix it right away. He didn’t tell me what I had forgotten and what to fix.
The sign on the key reminded me of that. It said, „Laundry.“
And I was already running there. That evening, I lost the best goodies. Well, that’s a lesson for next time. But, again, I have a lot of clean shirts that I can get dirty.