Do naší školy přijíždíme až odpoledne. Začíná nám běžný čas. Napřed jdeme do našich pokojů uložit si věci a vše hezky dát do skříněk. Samozřejmě je u toho spousta zábavy a legrace. Ale i smutnění. To když Evan zjistil, že někde ztratil jednu polobotku v kterých nejčastěji vystupujeme. A to je docela problém. V jedné botě se zpívat nedá, i když stojíte třeba v poslední řadě. Co teď, co mám dělat? Ptal se Evan. Poradil jsem mu, aby prohledal znovu všechny svoje věci a kufr. Pak by taky, mohla vypadnout do kufru v autobusu. Povídám, jelikož jsem se podíval z okna a autobus byl ještě na nádvoří, tak Evan napřed běžel za panem řidičem s prosbou, zda by se mohl podívat po svojí polobotce. Ale, to ani nemusel, jelikož mu pan řidič polobotku podával a povídal, že by jí stejně odnesl na recepci. Evan poděkoval a velmi šťastný běžel zpátky do pokoje. Už od dveří volal, že se našla. Ještě boty vyleštil a pak uložil do plátěného sáčku a do skříňky. Na jedné židli se pomalu vršila hromádka špinavého prádla, jako jsou ponožky, trička, trenýrky a další oblečení, které bude potřeba zanést do prádelny a nechat vyprat. Každý to na židli dáváme, jak to vyndáváme z kufru. Obleky, mikiny, košile, kabáty se čistí jinak a taky je nemůžeme jen tak pohodit na hromádku špinavého prádla. Vždy losujeme, kdo to do prádelny odnese, roztřídí a předá paní, která to má na starosti. Já, si svoje prádlo, které posílám, do prádelny samozřejmě dávám na hromádku tak, aby se v prádelně nemuselo třídit. Každý kousek oblečení máme podepsaný, nevypratelným fixem, nebo jsme si tam vyšili svoje jméno. Když jsem si takto vyšíval jméno na tílka, tak jsem měl docela rozpíchané prsty. Jak mi to nešlo. Dnes bohužel los padl na mně. Tak ještě v pokoji vše třídím podle jmen, a pak to v náruči odnáším, do přízemí kde je prádelna.
S paní, která si to ode mě přebírá a zapisuje, co jsem přinesl, do knihy si povídáme jak se mám, jak se mi na škole líbí, zda se těším na Vánoce, takové běžné milé povídání. Dostal jsem i kousek ovocného koláče, ten je vám tak dobrý. Na chodbě potkávám další kamarády a tak povídáme, až jsem zapomněl na čas a na to, že dnes odpoledne mámě ještě hodinu hudební historie. Vzpomněl jsem si v okamžiku, kdy jsem viděl pana ředitele, který historii vyučuje. Rychle se loučím a běžím, jak nejrychleji umím pro svoje učebnice a hned za klukama do třídy. Stihnul jsem to tak akorát. Chvilku za mnou přišel pan ředitel. Hodina se hodně vlekla, byla dlouhá, a já musel myslet, že už na konci týdne pojedu domu na Vánoce. Na deset dní, někteří straší kluci jen na týden, jelikož pak jedou na turné. Už se těším, až já taky budu jezdit na velká turné. Představoval jsem si to v duchu docela živě. Zapomněl jsem při tom však dávat pozor na výklad hudební historie. Pan ředitel si toho všimnul, že myslím na něco jiného a tak jak chodil po třídě a vyučoval, přišel až ke mně a já jak jsem si to vše v duchu představoval, jsem se díval z okna.
Zpátky do hodiny mně vrátilo rozcuchání mých vlasů. A otázka od pana ředitele, na co asi tak myslím a hned se mně ptal na Jacquese Offenbacha, kdy žil co napsal, kde bydlel. To jsem naštěstí věděl, neboť jsme se to učili v autobusu a já si něco z toho zapamatoval. Mněl jsem tedy velké štěstí, po zbytek hodiny jsem už radši dával pozor a občas jsem si i něco zapsal do sešitu. Než pojedeme domu na vánoce, budeme mít velkou školní Vánoční slavnost. Starší kluci říkají, že bývá skvělá a velkolepá a prý se stoly ve velkém sále prohýbají jídlem a sladkostmi. Taky, říkali, že prváci, tedy my nejmladší, obsluhují ostatní. Povídali toho spoustu a, až po chvilce jsem poznal, že si z nás dělají srandu. Nakonec, opravdu řekli jak to je. A na tu slavnost se fakt těším.
In Glaignes. We do not arrive at our school until the afternoon. Our regular time is starting. First we go to our rooms to store things and put everything nicely in the lockers. Of course, there is a lot of fun and entertainment. But also sadness. That’s when Evan found out that somewhere he lost one of the low shoes in which we perform most often. And that’s quite a problem. You can’t sing in one shoe, even if you’re standing in the last row. What now, what should I do? Evan asked. I advised him to search all his things and suitcase again. Then, too, she could fall into the trunk of the bus. I’m telling you, because I looked out the window and the bus was still in the courtyard, Evan ran to the driver first, asking if he could look for his low shoes. But, he didn’t even have to, because the driver handed him the low shoes and said he would take her to the reception anyway. Evan thanked him and ran very back to the room. He called from the door that she was found. He polished the shoes and then put them in a canvas bag and locker. A pile of dirty laundry, such as socks, T-shirts, shorts, and other clothes that would need to be taken to the laundry room and washed, slowly piled up in one chair. We each put it on a chair as we take it out of the trunk. Suits, sweatshirts, shirts, coats are cleaned differently and we can’t just throw them on a pile of dirty laundry. We always draw who will take it to the laundry, sort it and hand it over to the lady in charge. I, of course, put my laundry, which I send, in a pile in the laundry room so that it doesn’t have to be sorted in the laundry room. We have every piece of clothing signed, with an indelible marker, or we embroidered our name there. When I embroidered the name on the tank tops like this, my fingers were quite pierced. How could I not? Unfortunately, today the lot fell on me. So in the room I sort everything by name, and then I take it in my arms, to the ground floor where there is a laundry. With the lady who takes it from me and writes down what I brought, we talk in the book how I’m doing, how I like it at school, whether I’m looking forward to Christmas, such a normal nice talk. I also got a piece of fruit cake, it’s so good for you. I meet other friends in the hallway, so we talk until I forgot about the time and the fact that this afternoon we have another hour of music history. I remembered the moment I saw the principal teaching history. I say goodbye quickly and run as fast as I can for my textbooks and right behind the boys in the classroom. I just made it. The headmaster came to see me for a moment. The hour dragged on a long time, it was long, and I had to think I was going home for Christmas by the end of the week. For ten days, some scare the boys for just a week, as they then go on tour. I’m already looking forward to going on big tours too. I imagined it quite vividly. However, I forgot to pay attention to the interpretation of music history. The headmaster noticed that I was thinking of something else, and as he walked around the class and taught, he came up to me, and I, as I imagined it all, looked out the window. The tangling of my hair brought me back in an hour. And a question from the director about what I was thinking, and he immediately asked me about Jacques Offenbach, when he lived what he wrote, where he lived. Fortunately, I knew that, because we learned it on the bus, and I remembered some of it. So I was very lucky, for the rest of the hour I preferred to be careful and sometimes I wrote something down in my notebook. Before we go home for Christmas, we’ll have a big school Christmas party. The older boys say that it is great and magnificent, and that the tables in the large hall are bent over with food and sweets. Also, they said that freshmen, the youngest of us, serve others. They talked a lot and only after a while did I realize that they were kidding us. In the end, they really said what it’s like. And I’m really looking forward to the party.
