V ZÁPLAVĚ STUDIA. / In a flurry of studies.

V ZÁPLAVĚ STUDIA.

Máme začátek Prosince, od té doby co jsme uvažovali o tajné chodbě, nebo o tajné místnosti uplynul nějaký čas. A ani jsme s tím pořádně nezačali. Není kdy. A když už je, tak radši jdu s klukama ven do parku stavět stromový domek, nebo jen tak odpočívám, tedy nic nedělám. Aspoň chvilku. Máme moc učení, jelikož se blíží Vánoce a jako nový studenti, se musíme toho stále dost učit, abychom uspěli, a mít dobré výsledky chce každý. Neznamená, že když máte talent na zpěv a skvělý hlas, tak můžete automaticky zapomenout na obyčejnou školu. To nejde, školní výsledky nám otevírají dveře k zájezdům a k dalším akcím. Tak se musím a chci, opravdu chci, dobře učit.

Trochu mi nejdou ty základní předměty, je toho víc než na normální škole, ale zase je tu mnoho možností a lidí, kteří Vám rádi pomohou, poradí. Nikdo nad nikým, jak by řekla babička, neláme hůl. Náš sbormistr nám naznačil, že někteří z nás nových by mohli již tento měsíc jet na malé Vánoční turné po Francii. Strašně mě to natěšilo, chtěl bych být jedním z kluků, kteří pojedou na turné. 

Už jsem taky byl několikrát doma, jak jsem říkal, jezdím s kamarádem, když pro něj přijede tatínek. Rémy, je už jako můj sourozenec, vlastně jsme tu ve škole skoro jako vlastní sourozenci. Cesta domu a zpět do školy je zábava. Domluvili, jsme se, že po Vánocích pojede Rémy k nám domu a pak já zase k nim domu. Doma je to fajn, malý bráška je vždy větší a Chriss se snaží vždy vytvořit pro mě nějakou neplechu, aby mě to pobavilo a trochu i naštvalo. Prostě starší brácha. Pokaždé je to, jako když máte narozeniny.            A ani nevím co dřív, rodiče a příbuzní mě chtějí mít stále u sebe a moji kamarádi ze sboru a ze školy i ze skautského oddílu taky. Prostě je to fajn.

Teď ve škole se stále učíme, jak správně držet postoj těla, jak dobře dýchat, jak se chránit před nachlazením i náhlou změnou teplot vzduchu. Dozvídáme se, v které části dne můžeme zpívat a kdy už radši ne. Tedy zatím mi to nepřijde podstatné, já si zpívám, kdy chci. Už skoro ovládám všechny svoje rozsahy a i svůj hlas. Aspoň to říkají učitelé. Při hudebních hodinách je nám čas od času vytýkáno, že se snažíme si ukřičet při nějaké sportovní hře hlas, ale jak to máme udělat, když třeba při fotbale dáte gól, neboje tam faul. A taky ještě jsme kluci a chceme si i pořádně zařvat.

No já se však mírním, chci mít svůj hlas v pořádku. Není nám doporučeno napodobovat zpěv populárních zpěváků, jelikož náš hlas by mohl sklouznout někam jinam a už by to nemuselo jít napravit. Prostě máme svoje rozsahy, kam až můžeme zpívat a jak porosteme tak se budou samozřejmě měnit. To mi vždy připomene, že se blíží ten smutný čas, kdy mi bude čtrnáct let a já i mí kamarádi, budeme muset opustit sborovou školu. Ale to je ještě dost daleko. Avšak počítám s tím.

V hodinách biologie, probíráme i stavbu našeho hlasového ústrojí, tedy co vše s tím souvisí a co tam patří. Docela mě to nebaví, takže budu rád, až to nebudu muset zase tak do podrobna vědět. Za to mě baví zpívání, cvičení v hodinách hudebního tréninku. Když někomu nejde něco dobře zazpívat, tak se učitel, většinou je to sbormistr, nebo jiný hudební mistr, snaží najít způsob jak toho dosáhnout. Většinou je to tím, že občas nedáváme pozor na výklad. Občas pomůže, třeba i to že vás mistr, když zpíváte, ze zadu pod žebry polechtá, je to docela sranda. Ten tón, nebo to znění si pak zapamatujete a už víte, co tam do té skladby správně patří.

Každý den máme nějaké to volno, tedy já svoje volno většinou věnuji čtení v notách nejrůznějších skladeb, co musím umět. A když můžu tak si je i zpívám. Trochu potichu a občas i nahlas. Antonie to dělá taky tak, to mi poradil, říká, že jenom zpívat v hodinách nauky nestačí. A že musíme i sami od sebe. Antonie, jak už jsem povídal je můj patron. Starší velmi dobrý brácha, takového bych chtěl mít doma. I když Chris by mi asi chyběl. I Antonie, dovede být docela tvrdý, když třeba něco nechci hned udělat, nebo to nedělám pořádně, tak mi napřed řekne, že mě ulochtá a když ho opravdu trochu naštvu, tak mě fakt zlochtá tak, že se až rozbrečím a slíbím, že už budu hodný. Antonie je fajn, můžu mu říci cokoliv a on to nikomu jinému nepovídá. Vypráví mi, jak to chodí na zájezdu a co mě čeká.      Už se těším. A třeba pojedu už na to turné po Francii. Venku včera napadlo trochu sněhu.

 In a flurry of studies.

We have the beginning of December, some time has passed since we considered the secret corridor or the secret room. And we didn’t really start it either. No never. And when it is, I’d rather go out to the park with the boys to build a tree house, or just relax, so I’m not doing anything. At least for a moment.
We have a lot to learn as Christmas approaches and as new students, we still have to learn enough to succeed, and everyone wants good results. This does not mean that if you have a talent for singing and a great voice, you can automatically forget about ordinary school. It is not possible, school results open the door to tours and other events. So I have to and I want, I really want, to learn well. I don’t like the basic subjects a bit, there is more to it than in a normal school, but again there are many options and people who will be happy to help you will advise you. No one breaks a stick over anyone, as Grandma would say.
Our choirmaster suggested to us that some of us new could go on a small Christmas tour of France this month. I was really pleased, I would like to be one of the guys who will go on tour.
I’ve also been home a few times, as I said, I ride with a friend when Daddy comes for him. Rémy, he’s already like my sibling, in fact we are almost at school as our own siblings.
The journey home and back to school is fun. We agreed that after Christmas Rémy would go to our house and then I to their house again.
It’s nice at home, the little brother is always bigger and Chriss always tries to create some mischief for me to amuse me and make me a little angry. Just an older brother. It’s always like having a birthday. And I don’t even know what before, my parents and relatives want to have me with me all the time, and my friends from the choir and from school and from the scout unit too. It’s just fine.
Now at school we are still learning how to properly maintain the posture of the body, how to breathe well, how to protect yourself from colds and sudden changes in air temperatures. We learn in which part of the day we can sing and when we prefer not to sing. So it doesn’t seem important to me yet, I sing whenever I want.
I almost control all my ranges and my voice. At least that’s what the teachers say.
During music lessons, we are criticized from time to time for trying to shout a voice during a sports game, but how do we do that if, for example, you score a goal during football, or there is a foul there.
And we’re still boys and we want to shout really hard. Well, I’m calming down, I want my voice to be fine.
We are not recommended to imitate the singing of popular singers, as our voice could slip somewhere else and it would not have to be fixed. We just have our ranges, where we can sing and as we grow, they will of course change.
It always reminds me that the sad time is approaching, when I will be fourteen and I and my friends will have to leave church school. But it’s still a long way off. However, I reckon with that.
In biology classes, we also discuss the structure of our vocal system, ie what is related to it and what belongs there. I’m quite tired of it, so I’ll be glad I don’t have to know it in detail again.
For that, I enjoy singing, practicing in music training classes. When someone can’t sing well, the teacher, usually a choirmaster or other music master, tries to find a way to achieve it. Mostly it’s because sometimes we don’t pay attention to the interpretation. Sometimes it helps, for example, that the master tickles you from behind under your ribs when you sing, it’s quite funny. You will then remember the tone or the wording and you already know what belongs to the song there.
Every day we have some time off, so I usually dedicate my time off to reading in the notes of various songs that I need to know. And if I can, I sing them. A little quiet and sometimes loud. Antonie does it the same way, he advised me, he says that just singing in science classes is not enough. And that we must even of ourselves. Antonie, as I said, is my patron. Older very good brother, I would like to have one at home. Although I probably miss Chris. Antonie, too, can be quite tough when I don’t want to do something right away, or I don’t do it properly, so he tells me first that he’s going to make me angry, and if he really pisses him off a little, he really makes me so angry that I cry and promise I will be kind. Antonie is fine, I can tell him anything and he doesn’t tell anyone else.
He tells me how it goes on the trip and what awaits me. I look forward. And maybe I’ll go on a tour of France. Some snow fell outside yesterday.