Na dnešní den byla naplánována velká celodenní výprava družin. Každá z nich se vydá jiným směrem a jejich cílem je některý z význačných bodů v krajině. Také po celou dobu se družiny o sebe mají postarat. Nepůjde s nimi žádný dospělý. Kam se půjde, co si mají vzít sebou, jak se mají chlapci obléknout, se dozvěděli již večer před výpravou. Družina Kamzíků kam patří taky Saša a Radek, se vydá na nejbližší hradní zříceninu. Sice je od tábora vzdálena necelých šest kilometrů, ale nakonec asi ujdou něco přes dvanáct kilometrů. Saša a Radek obývají plátěný domeček číslo jedenáct. Žádná klukovská neplecha jim není cizí, avšak k práci a k odpovědnosti v družině se vždy zachovali poctivě a správně. Poslední jejich táborovou neplechou, bylo přivázání všech esšálků tenkým provázkem k ešusovníkům. Náramně se bavili, když všichni táborníci nemohli před obědem si vzít normálně svůj ešus. Samozřejmě byli vypátráni a náležitě potrestáni. Chlapci je zlochtali a nakonec jim odpustili. Večer před výpravou, když už zdánlivě měli vše nachystáno, povídá Saša, Radkovi.
„Nemáš toho sebou nějak málo? Máme mít i pláštěnku, náhradní ponožky, tepláky nebo kalhoty a bundu. To kdyby se zhoršilo počasí“ Ptal se Saša. „Neboj, pršet nebude a zima taky nebude, takže ušetřím místo v batohu.“ Byla Radkova odpověď.
„No jak myslíš.“ Povzdychl Saša a přibalil plavky s ručníkem do svého batohu. „Na co plavky, rybník bude zarostlý a když se budeme náhodou koupat tak plavky nepotřebuji.“ Povídal dál Radek.
Ráno bylo oblačné, horký skoro nehýbající se vzduch dával, tušit, že možná přijde bouřka. Po rozcvičce a snídaní a i po ranním nástupu se jednotlivé družiny v oddílových tričkách a krátkých kalhotách rozešli za svým cílem. Jak se kdo vybavil a připravil, ukáže cesta. Kamzíci mizí v lese a nejdou jen po značené cestě, ale vybrali si cestu přímou, podle azimutu a mapy. První hodiny výpravy ubíhali skvěle, žádné moc velké křoví, žádný močál u potoka, žádný bodavý a krutý hmyz. Pak to však přišlo, přišel hlad a napadl polovinu družiny Kamzíků. Bylo nutno se zastavit a pojíst něco z nepatrných družinových zásob. Sluníčko už stálo dost vysoko na obloze a i pod korunami stromů bylo horké léto. Chlapci pomalu dopíjeli svoje drahocenné nápoje a přemýšleli, kde doplní láhve.
„Tak najdeme pramen, nebo vhodný potok.“ Navrhl Saša. „No jo, ale tady na mapě nic takového není, jen hájovna.“ Odpověděl František, rádce Kamzíků. „Hurá, jde se do hájovny.“ Odpověděli skoro pokřikem chlapci.
František si povzdechl a nasměroval další pouť jiným směrem, směrem k vytouženému zahnání žízně, k hájovně. Už to vypadalo beznadějně, chlapci umlkly a jen se ploužily ve snaze nemyslet na vodu nebo na jiné osvěžení. V tom se les rozestoupil a Kamzíci vstoupili na louku, výhled na krajinu byl nádherný, vzdálené střechy vesnic dávali tušit spásnou záchranu, před uvařením na sluníčku, také se asi tři kilometry daleko blyštila hladina rybníka, ale nejblíže ze všeho byla hájovna. Od lesa viděli, že se z komína kouří, že jsou otevřená okna a že je u ní i malý rybníček se sochou vodníka. S novými silami se vydali k hájovně. Snad pan hajný, bude tak milostiv a aspoň šálek vody jim poskytne.
„Ještě, že to není Perníková chaloupka, to by nám Ježibaba dala cukrovou vodu a pak by nás upekla.“ Žertoval Radek
U hájovny se zastavily, domluvily se, že do hájovny půjde pouze František a Jirka. Optají se, co a jak a přijdou říct. Návštěva dopadla velmi dobře, nejen že doplnili zásoby vody, ale každý ještě na cestu dostal kousek koláče od paní hajné. Také vyzvěděli další směr na hrad. S chutí se vydali dál. Opět se vnořili do hlouby lesa a za nedlouho se v průsecích začal objevovat kopec s hradem. Les začal být hustší a místy neprostupný. Křoviny Ostružin, bodláčí a další nepříjemné rostliny. Chlapci se několikrát museli vrátit, aby našli kousek lesa kudy jít docela dobře. I tak šlahouny Ostružin několikrát poznamenali každého z nich. Konečně vyšli na cestu a po ní kráčeli pohodlně ke hradu. Ve zřícenině hradu nikdo nebyl. Batožinu zanechali na jednom místě a vydali se prozkoumat hrad. Kam mohli, vlezli, kam mohli, vylezli, dováděli, co by udatná pážata a po hodince se sešli u svých batohů s cílem jít uvařit nějaký ten oběd. Z hradeb si vyhlédli nedaleký rybník a k němu směřovali jejich další kroky. Mezitím se obloha na západě začala povážlivě měnit, začala šednout. Blížila se bouřka. U rybníka kde nikdo nebyl, napřed svlékli ze sebe všechny šaty a pečlivě si je srovnali u svých batohů, pak je uvítali chladivé vody rybníka. Plavali, potápěli se a vynášeli kamínky ze dna rybníka. Když už byl čas na uvaření polévky, dopadly na hladinu první kapky blížící se letní bouřky. Nikdo si nevšiml, že se blíží. Chlapci vylezli z rybníka, spěšně se osušili a oblékli. To už hřmělo. Co teď? Rozdělávat oheň nemělo smysl a do tábora bylo daleko. František rozhodl, že se vrátí do hradu a ve sklepení přečkají bouřku. Než doběhli do hradu, spustila se pravá letní bouřka, blýskalo se, hřmělo a pod koruny stromů to vypadalo děsivě. Ve sklepení svlékli úplně mokré šaty, rozvěsily je kde to šlo a kdo měl náhradní oblečení v podobě dlouhých kalhot, košile nebo něčeho podobného se převlékl. Jen v trenýrkách zůstali tři chlapci, jenž podcenili dobré rady vůdců. Mezi nimi byl i Radek. Co by to bylo za kamarádství, kdyby se ostatní nepodělili o nějaké to oblečení navíc. A tak sice kalhoty z těch třech hochů neměl žádný, za to se našla jedna tepláková bunda, a dvě košile navíc. Také se při prohlídce sklepení zjistilo, že zde dole lze na jednom místě rozdělat oheň a je tu i dost dřeva. A nedaleko je dokonce okno, z něhož je výhled do krajiny. Venku za zdmi hradu byla bouřka v plném proudu, na jednom místě byla možnost vystrčit kotlík z okna a počkat až naprší dostatkem vody. Oheň plápolal, ohříval hochy a sušil mokré šaty, pomalu se vařil i oběd v kotlíku.
„Kdybychom tady počkali, až začne bouřka a nechali si tu šaty, tak jsme se venku mohli osvěžit a pak tady vařit. Nemuseli jsme jít k rybníku.“ Uvažoval Saša.
Ostatní chlapci s ním nesouhlasili. To by nebylo ono, kdo to mohl vědět, a co kdyby do nás uhodil blesk. Povídali tak a podobně. František zatím promýšlel zpáteční cestu do tábora, lesem se mu už jít nechtělo, ani ostatním hochům. Našli proto trochu delší, ale dobrou cestu. A vzduch už nebude tak horký. Bouřka ustupovala, až skončila úplně. Kamzíci uhasili oheň, vodou z louží zateklých do sklepení, oblékli usušené oblečení a vydali se na cestu do tábora. Tentokrát šli úplně jinou cestou, ne přímo podle azimutu, ale po cestách a občas i přes louky. Které již úplně oschly. Na takové cestě se dají hrát i hry, třeba slovní fotbal, nebo poznávání rostlin, stromů a zvířeny. A taková rovná cesta podél pole může přinést i menší nehodu. To když Radek zakopne a rozbije si o jediný vyčnívající kámen na dlouhém úseku cesty koleno.
„Chytil jsi zajíce? Přískoky vpřed!“ tak a podobně chlapci zpočátku častovali Radka, ale za chvilku si již vyzkoušeli zdravovědu na živém pacientovi.
Napřed odřeninu vymyli vodou, pak chtěli použít jodovou tinkturu, ale tomu se Radek úporně bránil. Věděl, jak by to pálilo a věděl taky, že do rány jód nepatří. František mu dal za pravdu a místo toho odřeninu jen zavázali. Dál pokračovala cesta pomalu, jelikož Radek drobně kulhal a taky bylo dost času. V pozdním odpoledni došli Kamzíci k rybníku, který je nedaleko tábora. Jak bylo lákavé se jít vykoupat. Ale, znali pravidlo pro koupání v tomto rybníce, bez dospělého ne. Místo toho, zaslechli nedaleko hlasy, zabočily kousek po proudu potoka vytékajícího z rybníka a došli do míst, které k odpolednímu osvěžení využila družina Bobrů. Osm svlečených Bobrů dovádělo na potoce, který zde tvořil větší tůň. Kamzíci se nedali pobízet a i jejich oblečení skončilo vzorně uložené na hromádkách nedaleko potoka. Společné dovádění ve vodě završilo den plný dobrodružství na výletě. Večer u táborového ohně každá družina vyprávěla, kde byla, co prožila a jak se ji den líbil. Jen Saša po příchodu do plátěného domečku nemohl najít dovedně ukrytou sušenku. Ráno, si jí dal do víčka od esšálku a pod postel na rošt z kulatin. Teď tam sice víčko bylo, ale sušenka ne. Kdo mu jí asi snědl?
