Část čtyřicátá osmá. Odjez do Pardubic. Vypráví Hynek (11) a spol.
Po všech posledních událostech ve světě i na frontě, dostali věci velmi rychlý spád. Německé úřady zpřísnily kontroly ve městech i na vesnicích.
V zámku Jindrův strýc usoudil, že je nejvyšší čas Ottu s Hynkem odvézt do Pardubic na adresu dobrých lidí, kteří jsou příbuzní Winterlů ze statku.
Pan doktor Wincent, napřed vše prověřil, kontaktoval i rodinu do které měli kluci namířeno a pak je se situací a plánem seznámil.
Pro hochy to nebylo radostné, ale nemohli nic dělat. Pokud nechtěli, aby na ně Němci přišli.
Téhož odpoledne i večera se klub Kamarádi ve své společné klubovně na půdě, s Hynkem a Ottou loučili. Bylo toho mnoho, co všichni společně prožili a bylo co vypravovat. I truhla, která vydala svůj námořnický poklad v podobě skautských košil a šátků, byla s nimi v klubovně. Na jednu stranu měli chlapci radost z nálezu, avšak na druhou stranu byli smutní z toho, že si sebou skautský kroj odvézt nemohou, ale aspoň si slíbili, že po válce se sejdou a budou aspoň na pár dní opět spolu. Mezitím bude klub pokračovat v činnosti dál i bez Otty a Hynka.
Závěr této schůzky patřil hrám podle časopisu Mladý hlasatel a několika písničkám, které chlapci zpívali docela potichu.
Ve správný čas se všichni odebrali na večeři a pak se účastnili večerního zámeckého programu.
Otta s Hynkem si zabalili drobná zavazadla, moc věcí neměli, nějaké to oblečení, pár knih a tak.
„Tak tu máme poslední noc“ povídá Otta
„Jací budou asi ti lidé, ke kterým jedeme“ ptal se jen tak Hynek
Sami to nevěděli a ani se jim ze zámku moc nechtělo. Mezitím se ostatní obyvatelé pokoje vrátili z večerní činnosti a hned bylo zase veselo. Do večerky byli necelé tři hodiny času.
„Navrhuji využít volný čas k cestě na hřbitov do kaple a tam mezi sebou složit slib. Četli jsme o tom mnoho a myslím, že se tak jako skauti jednáme. Za chvilku bude konec války a skut bude jistě opět obnoven“
Kluci ochotně s Jindrovým návrhem souhlasili a hned se nenápadně vytratili ze zámku, Jindra mněl již košile připravené v batohu a vše co potřebovali.
Blíží se Duben, venku je docela teplo i světlo. Cesta do kaple netrvala dlouho. Měli štěstí, nikoho nepotkali a nikdo je ani neviděl odejít ze zámku.
V kapli zavřeli vše, co šlo, okenice i dveře dali na petlici.
Rozmístili několik svíček a každý si oblékl tu svojí skautskou košili. Vnímali pocit, že dělají něco zakázaného, ale tak zvláštní dobrodružství je lákalo.
Když byli všichni upravení, pravil Jindra
„Ten správný skautský slib složíme až v nějakém oddíle po skončení války, ale můžeme si tady slíbit něco podobného. Všichni společně teď opakujte po mně, Slibuji, že budu dobrým kamarádem svého klubu a že nikdy nezradím dobrou pověst svojí i svých přátel.
Budu vždy učenlivý a pracovitý, nikdy nestrpím špatnost ve svém okolí ani se jí nebudu dopouštět. To slibuji!“
Hlas všech v ozvěně kaple dozněl a Jindra každému členu klubu Kamarádi dal malou vlaječku se znakem klubu a nápisem Úhrov – KMH – Kamarádi.
„Kluci, že to všechno bylo moc prima, když jsme založili klub a prožili až do dnešního dne mnoho věcí.“ pronesl potichu Hynek
„Bylo? Ono to stále je prima a bude prima.“ opravil Hynka Jindra
Již za tmy se potichu a rychle vraceli do zámku. Stihli to včas, právě probíhala večerní hygiena a příprava na večerku. Klub Kamarádi tedy rovnou šli do umýváren a skoro vůbec se netěšili na zítřejší den. Naposledy Otta s Hynkem na sebe oblékli noční košili a naposled ulehli do postelí zde na zámku. Asi všichni z klubu Kamarádi nemohli dlouho usnout, jak přemýšleli o dalších dnech.
