Část padesátá pátá. Borohrádek.
Vypráví Hynek (11) a spol.

Borohrádek není daleko, jen nějakých třicet kilometrů od Pardubic. Jezdí se tam každé léto na letní byt. Těch dobrodružství co tam děti i jejich rodiče zažili před válkou i teď za války se nedá jen tak vypočítat.
Kluci rádi Ottovi a Hynkovi vyprávěli na přeskáčku, co kde se událo, co kde je a tak vše docela pomotali. I tady ve vlaku je mělo potkat malé dobrodružství s velkým napětím.
Po vyjetí vlaku z Pardubic procházela jednotlivými vozy vlaku, vojenská hlídka a kontrolovala doklady.
Když je pan Procházka viděl přicházet, řekl si polohlasně pro sebe:

„Pořád budou čenichat a nedají pokoj.“

„Dokumente Prüfen von Dokumenten.“ Řekl voják a pan procházka mu podal doklady celé rodiny.

Voják do nich nahlížel a něco se mu nezdálo, pak se optal:

„To být vaši kluci všicky?“ a ukázal na hochy

„Ano, ano, Otta s Hynkem jsou příbuzní, jsou u nás na prázdninách.“ Vysvětloval přesvědčivě pan Procházka

„Ja, nejak se ni to nezdá, nicht gut“ a šel dál

Na nádraží v Borohrádku na ně již čekal povoz, majitel domku je pravidelně léto co léto vozíval, kam se jen dalo a pokud měl chvilku. I tentokrát zde byl. Po přivítání a seznámení se s Ottou a Hynkem, se vyjelo vstříc prázdninám.
Počasí bylo pravé letní a schylovalo se k pořádné bouřce, na loukách lidé kopily seno, a vše se připravovalo na déšť. Taky přišel kousek před chalupou, kde bylo letní sídlo. Než tam však dojeli, byli všichni řádně promáčeni, nikdo si však z toho nic nedělal. Hospodář pomohl hostům nanosit batožinu do místností pro hosty a sám se pak šel postarat o koně.

„Tak děti, všechno vysvléct, utřít se a do peřin, než vám vybalím suché oblečení.“

Řekla maminka a kluci i Anička tak ve svých pokojích udělali. Chlapci měli svůj pokojík a Anička též. Mokré ošacení pověsili nad kamna a na židle, prostě kam se dalo.
Jen chlapecký pokoj měl pouze dvě postele, byli však velké a pohodlné, tak si kluci po dvou vlezli do postelí pod duchnu, chvilku si povídali, až nakonec usnuli. Anička ve svém pokojíku našla knížku od Karla Jaromíra Erbena – Kytice, hned se do ní začetla, až usnula.

Rodiče nechali děti spát, „Jsou prázdniny, nic jim neuteče.“ Řekl tatínek a šel se podívat, co kde v chalupě mají připraveno. Maminka zatím vybalila mnoho věcí, které budou potřeba a dala se do vaření večeře.

Hochy, probudila krásná vůně bílé kávy a hlavně buchet.

„Jé kluci my jsme usnuli a venku je ještě světlo a taky máte takový hlad jako já?“
Ptal se Tomáš.

„To víš, že si rádi něco zakousneme a pak bychom se mohli vydat ven, dokud je světlo, co vy na to?“ odpověděl a optal se Hynek

„Můžeme vzít Ottu a Hynka k našemu rybníku!“ navrhnul s nadšením Jan

„Uvidíme, co půjde“ Zmírnil jeho nadšení Tom.

Chlapci se oblékli do připravených šatů a v kuchyni se pozdravili s rodiči.
Maminka jim nalila bílou kávu z melty a nabídla buchtu. Kluci při jídle rozmlouvali s rodiči co je zde nového, a kam mohou ještě jít ven. Anička ještě spala.

„A kam, že to kluci chcete jít?“ ptal se tatínek

„K Havlíku, chceme se jít podívat k Havlíku a možná i za kamarády, můžeme?“
Odpověděl Tomáš

„Dobrá, ale buďte na sebe opatrní a do tmy ať jste doma.“ Řekl tatínek a chlapci se radostně vydala za prvním prázdninovým dobrodružstvím.