Část padesátá osmá. Na pastvě.
Vypráví Hynek (11) a spol.

Cesta ke skalkám ubíhala docela pomalu, zvířata se občas zastavila a nehnuli se, dokud bodláčí nezmizelo v jejich tlamách.
Když parta došla ke skalkám, uvázali Kozy na dlouhý provaz ke stromu a sami se pustili do šplhání po okolních skalkách.
Chlapci závodili, kdo bude nejdřív nahoře, pak kdo nejrychleji sleze a nakonec zkoušeli, kdo skočí z nevyššího bodu. Když se trochu unavili, na plácku kde není tolik trávy, ale většinou písek a kamení začali rozdělávat oheň, Jindra měl několik zápalek, ale až ta poslední opravdu zapálila suché klestí.
Teď si mohli opéct Jablka, která si cestou na pastvu natrhali. Sice ještě trochu nezralá, ale opečená budou fajn.
Při opékání, došlo i k vyprávění příběhu Otty a Hynka. Kluky ze vsi to docela zajímalo. Naslouchali každému slovu, které Otta nebo Hynek řekli. A na svém vyprávění si dali záležet. Některé události, hlavně takové, kde jim šlo o život, nebo byli dost biti, barvitě vylíčili více, aby to bylo zajímavější.
Kluci ze vsi s obdivem pokyvovali hlavami a začali se také zajímat o klub, který Otta a Hynkem založili v léčebně. Nakonec se celé povídání stočilo směrem k tomu, že by mohli založit takový tajný klub i tady na Borohrádku.

„A je to vůbec dobrý nápad? Co když se to prozradí?“ ptal se s obavami Hynek
„Neboj, tady se nic neprozradí, tady držíme při sobě.“ uklidňoval Hynka, Jindra

Domluvili se, že zítra odpoledne si o tom popovídají víc. Nyní se vydali na Maliny, kterých v okolí skalek rostlo velmi mnoho. Ostružiny, byli ještě nezralé.
Kozy se pásli travou, bodláčím a vším možným a chlapci se pásli na malinách. Tak jim zachutnalo, že nepostřehli, když se jeden provaz s kozou uvolnil a ona se vydala zjistíce, že není uvázaná směrem k poli, kde byla vyseta Kukuřice.

Jako první ztrátu Kozy zjistil Otta. Ihned se kluci dali do hledání, a když jí našli, spokojeně se pásla v Kukuřici.

„Téda, to bude malér, jestli to zjistí statkář Houža.“ chytil se za hlavu Jakub
„Neboj, nic nezjistí, zase toho tolik nesežrala, ale musíme jí chytit.“ ujistil Jakuba Jindra

Avšak chytit Kozu v Kukuřici, nebylo jednoduché, kluci nechtěli Kukuřici moc pošlapat, a tak za ní chodili v jejích cestičkách, které stále vytvářela nové a nové. Nakonec po hodině nahánění Koza sama vyběhla z Kukuřice a za chvilku již opět byla u své kamarádky, přivázaná ke stromu.
Otta si všimnul, že je zde v trávě spousta lučních koníků a jim podobných skákavých příbuzných.
Za chvilku se již chlapci v plném veselí snažili nalovit co nejvíce kobylek, avšak i přes občasný úspěch koníci a jiný jim podobný hmyz měl navrch. I tak to byla radostná činnost, završená Jakubovým zakopnutím a upadnutím do Ostružin. Jak známo, Ostružiny nejsou zase tak milé bejlí, mají zahnuté trny a dovedou pořádně potrhat jak šaty, tak kůži.
Chlapci pomohli opatrně kamarádovi z trnité pasti a vydali se ještě na vrchol nejvyšší skalky, odkud mohli pozorovat krásný západ slunce. Hynek jim k tomu připomněl několik vět, které napsal Jestřáb, o západu slunce a plujících oblacích.
Pak si jen tak povídali, dívali se do kraje, než se vydali do svých domovů.