Část šedesát jedna. Pouť – kolotoče.

Vypráví Hynek (11) a spol.

To by se to ráno spalo, ale pokud se noční výprava neměla vyzradit, tak se muselo vstát v běžný čas. Dnes ke všemu byl naplánován výlet do nedaleké vsi na pouť. Děti se těšili už nějaký ten den, ale dnes by kluci radši zalezli někam do stínu u skalek, nebo rybníka a prospali by celý den.
Stejně tak na tom byli i Jakub s Jindrou. Doma v chalupách měli už svoje povinnosti okolo hospodářství a tak od rána chtě nechtě je museli splnit.
Aspoň, že na pouť mohli jít až po poledni, jak byli domluveni s ostatními hochy ze vsi i se svými novými kamarády z Pardubic.
Otta, Hynek a děti Procházkovi i s rodiči vyšli po poledni na pouť společně.
Je to už taková letitá tradice, vysvětlil Honza, Ottovi a Hynkovi. Když se ptali proč, nemohou jít samostatně. Až na pouti se můžeme rozdělit a pak jít i domu sami.

Pouť v sousední vsi Zdelov, byla vždy spojená s nějakou oslavou. Ty válečné, ale s oslavami nikdo nechtěl pořádat a tak jsou jen tak.
Napřed děti vyhlíželi svoje kamarády, ti však ještě nepřišli. Viděli však hlouček místních dětí, s některými chodili do kostela a také se potkávali u rybníka i jinde. Jiné jim nebyli příznivě nakloněni. Zvláště kluci, hájili teritorium vsi. Tak to bylo u každé vesnice i městských čtvrtí.

Tady však platilo příměří, na pouť může kdokoliv a být tam jak dlouho chce. Je-li však chycen po skončení pouti, většinou dojde k pranici. To se týká samozřejmě jen hochů, dívky jsou spolu za jedno, vesnice ne vesnice.
Děti tedy, vyzkoušeli mnoho atrakcí, řetízkáč, houpačky, bludiště, strašidelný hrad, který nebyl vůbec strašidelný, viděli Mořskou pannu, siláky, provazochodce, kartáře a věštce.
Svoje tělesné útroby pak živili sladkou limonádou, cukrovou vatou, koupili si i cuc na kládě a kyselou okurku a tak podobně si užívali poutě.
Chlapci Jakub a Jindra, přišli na pouť trochu díl, ale to nebránilo tomu, aby vše s pomocí kamarádů dohnali.
Na pouti se mihla i skupinka mládeže z Hitlerjugendu, byli všeho věku, tedy od šestiletých až po patnáctileté. Ti starší se nechovali moc dobře k mladším a všeobecně dávali najevo svou nadřazenost. Na pouti nebyli dlouho.
Místní i přespolní děti se jim vyhýbali a dospělí si jich většinou nevšímali. Občas lidé pronesli: chudáci děti.
Když už se blížil skoro večer, vydali se naši kamarádi okolo polí i potoka zpět do své vsi a domu. Šli pouze kluci, sestra šla s rodiči pořádnou cestou, jít polem a travou ve svátečních šatech se jí nechtělo.
Za Zdelovem však u rybníka potkali čtyři hochy z Hitlerjugendu, kde byli ostatní nevěděli. Avšak i tak se schylovalo k menší pranici. Dva starší kluci našim kamarádům zastoupili cestu a začali se vyptávat.

„Kam jdete?“

„Co je ti do toho a odpal, nebo..!“ odpověděl Jindra a ukázal zaťatou pěst.

„Tak ty se chceš prát, jsi si nějak jistý svou silou. Na ně! Naházejte je do rybníka!“ zavelel nejstarší kluk a zbývající tři se hned pustili do Jindry a ostatních.

Chvíli to opravdu vypadalo, že skončí v rybníce a kluci v okrových košilích zvítězí. Náhoda tomu chtěla, že se Ottovi povedlo chytit nejmladšího chlapce a strčit jej z hráze do vody. Plácnul sebou po zádech do žabince a zmizel pod hladinou.
Než se stačil vyhrabat z vody byli už další dva starší kluci taky ve vodě. Zbýval druhý mladší hoch. Ustrašeně couval od rybníka a pak se dal na útěk.
Kamarádi jeho útěk doprovodili smíchem a pak se radši taky rychle ztratili v poli. Co kdyby svou porážku kluci z Hitlerovy mládeže neunesli a chtěli se pomstít trochu jinak.
Do Borohrádku a do svých domovů došli před smrákáním. Byl to čas tak akorát na večeři, večerní povídání s rodiči i vyprávění o tom co se komu během dne přihodilo a líbilo i nelíbilo. Jen rodiče Procházkovi nesdíleli nadšení hochů, když jim vyprávěli o pranici s kluky od Hitlerjugendu.

Dnes nebylo potřeba kluky, přemlouvat, aby šli spát, že už je čas. Zalehli v obvyklý rodiči daný čas a usnuli, aniž věděli jak.