Část šedesátá sedmá. Vypráví Hynek (11) a spol.

Cesta do Pardubic se odkládá o den.

Je ráno, poslední ráno na letním bytě. Jak se špatně vstává do krásně svítících slunečních paprsků. I pomalu šlo dnes ranní mytí, poklizení pokojíku a u snídaně se jen velmi málo mluvilo. Jakoby se odtud nikomu nechtělo. Co v Pardubicích, myslí si hoši, tam je to samý hloupý městský kluk a žádné dobrodružství a samá nuda. Jak rychle přivykli zdejšímu podnebí. 

Když přijel vůz, obloha se začala zatahovat, jakoby se mělo opakovat počasí při jejich příjezdu na začátku prázdnin. Chlapci se vydali pěšky na nádraží přes louky a okolo polí. Již to tu znali dost dobře. Cestou vzpomínali, kde je co potkalo a jak je to pro ně už v tuto chvíli jako skvělé dobrodružství, i když v ten den kdy se to či ono odehrálo to tak nevypadalo. Na nádraží dorazili dřív, než přijel vůz s rodiči a se sestrou. Již tam na ně čekali jejich kamarádi ze vsi, Jakub, Jindra a mnoho dalších.

„Tak jak se těšíte domu?“ ptal se Jindra

„Ani ne, vlastně vůbec.“ Odpověděl za všechny Otta

„Ale, na Vánoce by, jste mohli přijet, to by šlo ne?“ navrhnul Jakub a sourozencům z Pardubic to přišlo jako skvělý nápad.

„Uvidíme, poradíme se s rodiči, snad by to šlo.“ Odpověděl o trochu radostněji Tomáš.

Z nádražní budovy vyšel přednosta stanice a hned volal na Procházkovi. „Ani nic nevykládejte z vozu, vlak dnes nepojede, jsou poškozené koleje a nějaký čas to bude trvat, než se opraví. Dáme vám vědět, až to bude.“ 

„Tak děkujeme.“ Řekl tatínek, ne moc nadšeně a co bylo složeno se zase naložilo na vůz. 

Chlapci, jako by ožili. Domu do Pardubic se nejede. Ještě mají den, možná dva, na to aby si tady užívali prázdniny. Vyprosili si tedy u rodičů, aby mohli hned jít s klukama k rybníku a tak. Avšak maminka chtěla, aby se napřed na chalupě převlékli ze svátečních šatů. To kluci vyřešili po svém, svlékli šaty a zůstali pouze v tričku a v trenýrkách, i boty dali do vozu a vydali se s kamarády za dalším zajímavým dobrodružstvím. Obloha již byla skoro černá a horký vzduch by se dal krájet. Asi bude pršet, řekl tatínek a vydaly se zpět k chalupě. 

„Tak kluci kam vyrazíme?“ ptal se nadšeně Tomáš.

„No my bychom o něčem věděli, ale jestli to na vás nebude moc strašidelný.“ Povídal tajemně Jakub.

„My a bát se, to ani náhodou.“ Smál se Otta.

„Tak tedy poslouchejte“ a Jindra začal vyprávět, kam se chtějí podívat. 

V polesí na Kohoutku totiž němci vykopali zákopy a vytvořili si tam cvičiště. Ale, teď když tam polesí těží dřevo, tak tam snad nikdo není. Kluci se proto rozhodli se v ta místa podívat. I proto, že to bylo všeobecně zakázané. Od nádraží vrch Kohoutek nebyl daleko, necelé tři kilometry a chlapci tam byli za chvilku. Cestou se osvěžili v potoce, který tam teče. Množství vody stačilo pouze k tomu, aby si zmáčeli nejnutnější šat a pak šli dál, zpočátku z nich voda kapala dosti, ale pomalu oschli a vzpomínkou na koupel bylo jen vlhké ošacení. Než došli, k zákopům začalo drobně krápat z nebe. V zákopech opravdu nikdo nebyl a nikdo nic nehlídal. Jen sem tam ještě dohoříval oheň po dřevařích, jak pálili klestí, na velkých planinách, kde si němci vybudovali cíle pro střelbu. V zákopech našli chlapci několik prázdných konzerv a krabičky od cigaret, nic víc. Při tom všem hledání začalo hustě pršet a znenadání se přihnala bouřka. Hukot větru v korunách stromů byl hrozivý, sem tam někde strom padl k zemi. Chlapci stáli pod jediným statným Smrkem v okolí, ale i tak byli jejich skoro nahá těla bičována proudy deště a sem tam i kroupami. Krčili se u kořenů stromu a přáli si, aby takováto Srpnová bouřka dlouho netrvala. Vzduch se ochladil a ten chlad rozcvakal zuby hochů.Ještě několikrát zahřmělo, zablýsklo se, a jak bouře přišla tak i ustala. Chlapci v končícím dešti jednomyslně vykročili k doutnající hromadě popela. Přihodili několik větví a oheň se kupodivu rozhořel. Svlékli ze sebe všechno oblečení, rozvěsili jej po ležících kmenech stromů a sami se hřáli u ohně. Za chvilku již opět vysvitlo sluníčko. Jeho silné paprsky vysušovali jak šaty, tak i okolní zmoklou krajinu. Stoupající pára ve slunečních paprscích vykreslovali roztodivné, krásné obrazy. 

 Chlapcům za chvilku otrnulo. Začali proto jen tak pro radost skákat přes oheň a i přes jeho doutnající popel. Nejednou zavýskli bolestí, když šlápli bosou nohou na žhavý oharek. To však jim nevadilo. Jan při jednom doskoku uklouzl a dosedl holou zadnicí na žhavější okraj ohniště, v mžiku byl na nohou a drže se za popálenou půlku doběhl k velké louži a sedl si do ní. Výraz jeho obličeje dával tušit, že to popálení není zrovna příjemné. Zprvu se chlapci smáli, ale pak Jana začali utěšovat, že to bude v pořádku a tak podobně.  

„No to bude, ale až za dost dlouho, do té doby si pořádně nesednu a jestli na to přijde táta, tak dostaneme všichni na zadek.“ Sdílel obavy Jan. 

Oblečení už bylo suché a taky už nikomu nebyla zima. Sluníčko opět zvalo ke koupání v potoce, ale polední čas neúprosně oznamoval, že čas k obědu se blíží. Cestou lesem k nádraží chlapci zahlédli v skupinu, německých vojáků, jak šli k zákopům. Hoši se skrčili za vývrat a počkali, až je vojáci přešli. Ve vsi se rozloučili a každý šel do svých domovů. 

„Kluci, neříkejte našim o tom mém popáleném zadku, já to radši povím sám.

Táta by zase na to přišel a bylo by to horší.“ Ujišťoval se Jan.

„No jó, byl by to poslední prázdninový výprask na letním bytě.“ Dodal Hynek a všichni se rozesmáli. 

Než všichni zasedli k obědu, mněl Jan „tajný“ rozhovor s tátou, nakonec vše dobře dopadlo a žádný problém z toho nebyl. Jen jaksi Jan nemohl pořádně sedět, ta spálenina dávala o sobě vědět. Než vyrazili k Palivcům na statek za klukama, nepříjemná Janova spálenina byla namazána mastí z Měsíčku lékařského. U Palivců bylo odpoledne pracovní a zapojit se museli i chlapci. Svážela se Otava – seno. A to se ukládalo na půdu seníku, velké opodál stojící stodoly, která k tomu byla určena. Chlapci se na půdě dobře činili i přesto, že jim bylo dost vedro a nové seno nepříjemně na kůži kousalo. V přestávkách mezi fůrami si vylezli na hřeben za komín a v mírném vánku se chladili. Při skládání sena nezapomněli na drobné lumpárny, například Hynka zahrnuly senem a pak dělali jakoby nic, nebo rozpoutaly sennou bitvu, všichni proti všem a tak podobně. V pozdním odpoledni, byli pochváleni za dobrou práci a bylo jim nabídnuto, zda by se nechtěli jít s koňmi plavit. To se ví, že se dvakrát nerozmýšleli. Spolu s tátou Jindry Palivce i jeho malým bráškou Josífkem, vyrazily na rybník. Bylo stále dosti teplo a takovéto dobrodružné osvěžení přišlo vhod. Veškeré svoje ošacení skládající se jen z trička a trenýrek, ponechali na břehu a všichni se pustili do plavení nejen koní, ale i sebe. Když se začalo smrákat, jel po hrázi od nádraží na kole poštmistr se vzkazem k Procházkovým. Jakmile viděl hochy ve vodě, hned jim vyřídil vzkaz od výpravčího stanice, že koleje jsou už opravené a že zítra již mohou jet do Pardubic. Vůz pro zavazadla přijede ve smluvený čas, jako posledně. Co chlapcům zbývalo, než si poslední koupání do sytosti užít, rozloučit se s kamarády a jít na chalupu k večeři i balit drobnosti.

„Tak se tady mějte dobře a ráno se ještě uvidíme, jó.“ Loučil se Otta.

„Rádi na nádraží přijdeme, to se spolehněte.“ Odpověděl za všechny kluky ze vsi Jindra.

Cesta na chalupu trvala chlapcům docela dlouho, ale k večeři přišli včas. Byl chléb, s marmeládou a podmáslí. To byla dobrota. Během večeře vyřídili vzkaz od poštmistra a od tatínka se dozvěděli, že jim to sem přijel také vyřídit. Před usnutím, když kluci už leželi v postelích, se jaksi nikomu z nich ještě nechtělo spát. Vylezli proto tajně a potichu z okna na strom po jeho jedné větvi, která sahala až k domu a byla dosti pevná pro podobné výlety, a usadili se v jeho koruně na největší větvi. V dálce mohli stále vidět zapadající slunce. Nemluvili, až do chvíle než se nad obzor vyhoupl měsíc.

„Podívejte, jakoby se s námi přišel rozloučit.“ pověděl tiše Hynek.

„Vypadá to tak.“ Odpověděl Tomáš.

Opatrně se vrátili do svého pokoje a s různými myšlenkami usnuli. Občas se probudil jeden, nebo druhý. To jak jim prožité prázdniny vraceli vzpomínky na různá dobrodružství.