Část šedesátá devátá. Vypráví Hynek (11) a spol.

Opět škola. 

Kluci již byli v naprosté pohodě a mohli tak jít do školy, sice prvního Září roku 1944, byl velmi krátký vyučovací den, ale pro převyprávění některých příběhů z prázdnin spolužákům jim čas strávený ve škole stačil. Již při příchodu ke škole, na první pohled poznali, že škola je trochu poškozená od náletů a že část zní, obývají vojáci. Kteří si ve škole zřídili nemocnici. Domů ze školy si odnášeli i nové informace jak se letos budou učit, tak předně školní vyučovací hodina byla zkrácena na 35 minut a byli i zavedeny přísná pravidla pro pohyb ve školní budově. K nim do školy začaly chodit i jiné děti z nedalekých škol, které byli též proměněny na vojenská zařízení. A tak ve třídách přibylo mnoho nových žáků a to dočasně.

Návrat ze školy domu netrval dlouho. Vypověděli, co nového se zavedlo a jak se teď bude vyučovat. Také si obalili nové učebnice a podepsali je. Po obědě si vyžádali svolení jít za kamarády ven do ulic. Rodiči byli hodně poučeni co mohou a co ne, také se musí vrátit do setmění a tak podobně. Chlapci trpělivě vyslechli poučení a slíbili vše co mohli, jen aby už mohli být venku s kamarády. Kamarádů mnoho nepotkali a tak čas využily chlapci k procházce podél řeky. Tam kam se rádi chodili koupat, byli vojáci a na plovárnu plnou lidí se jim nechtělo. Jednak jim bylo líto peněz a jednak neměli vhodný plovací oděv. Cestou ulicemi zavítali a nahlédli tajně do několika zbořených domů, byť to bylo zakázané, jak úřady, tak jejich rodiči. Z domů nic neodnášeli, jednak to nebylo jejich a jednak by to mohl někdo na ulici poznat a byl by malér.

Jejich kroky vedli i k Pardubickému zámku a jak povídali a vzpomínali na prázdniny, jak to bylo báječné a skvělé, při vzpomínání došli až k zámeckému parku, ten byl obehnán vysokou zdí a přes zeď se nedalo podívat, ani na ní vyšplhat. Chlapci v zámku ještě nikdy nebyli, natož v zahradě. Zeď však teď byla na jednom místě puklá a pobořená. 

„Kluci, vidíte to co já?“ ptal se Hynek 

„Ta zeď je děravá, a byli jste někdy za ní?“ Ptal se Hynek dál

Slovo dalo slovo a kluci chytře pronikly přes pobořenou zeď do zámecké zahrady. Chvilku se v porostu křovin skrývali a vyhlíželi, zda někdo někde není a tak podobně. Za chvilku je jejich ostražitost opustila, zjistili totiž, že v dohledu není nikdo a přímo k budově se pouštět raději nebudou. I tak by museli jít dost dlouho, aby k ní došli. Tam kam se dostali, byla již dávno zahrada ponechána ladem, stromy rostli jak chtěli, trávu nikdo nesekal a ovoce na stromech nikdo nesklízel. Nadcházející podzim uchystal úrodu Hrušek, Jablek a za pár dní budou i Švestky. Chlapci se těšili z každé maličkosti, ze stromu jehož větve sahali až na zem a koruna byla dost hustá, tak že je nikdo nemohl zpozorovat. Avšak výhodou tohoto úkrytu byla možnost přes odhrnuté listy pozorovat okolí, jak zámecké tak i část města. Ze stromu zahlédli i starou kašnu do které stále tekla z chrliče jedné sochy voda. Kašna byla v takovém místě, že na ní nebylo z oken zámku vidět. Kašnu si chlapci naplánovali jako svůj cíl za účelem případného koupání. Ale to až třeba v dalších dnech.

Nyní v podvečer opět opatrně opustili zahradu a věřili, že zeď dlouho nikdo nebude opravovat. Cestou domu potkávali lidi, kteří přišli o střechu nad hlavou, jak se snaží přespávat a žít nedaleko svých zbořených domů, zřídili si provizorní tábory, avšak do několika dní musejí odejít jinam. V noci na ulici jen tak nikdo nesmí být. Je válka a Němci teď bedlivě hlídají.

Doma na hochy již netrpělivě čekali rodiče. Byli rádi, že dorazili včas před zákazem vycházení. Večer ve školním roce je jako každý jiný, dokončení domácích úkolů, které ještě nebyli hotovy a příprava věcí do školní brašny na druhý den. Chlapci přibalili i několik suvenýrů z prázdnin, prak se silnou gumou, velké vystřelené nábojnice, Americký kompas z půdy starého mlýna a další důležité věci. Pak přišla na řadu dobrá válečná večeře, komisárek se sádlem a bílá káva. Sádlo bylo ještě z vesnice a jistě do vánoc vydrží.

Povídání před ulehnutím, nebo spíš dovádění a plánování co by jako šlo v té zahradě, která dostala název Džungle, vytvořit neznalo konce. Samozřejmě se takovéto plánování nemohlo říkat nahlas a před rodiči a tak šeptání a špitání v chlapeckém pokoji bylo tohoto večera obzvlášť dlouhé.  Stejně tak jak nenuceně začalo, tak i pomalu skončilo usnutím všech našich dobrodruhů.

Copak asi přinesou další školní – válečné dny?