Část sedmdesátá. Vypráví Hynek (13) a spol.
Úklid města.

V několika nejbližších dnech se chlapci i se svými kamarády nevydali do zámecké zahrady, jelikož hned po škole museli se svými třídami aspoň část odpoledne věnovat úklidu města, odklizení trosek z několika ulic na stranu, tak aby ulice byli průjezdné.
Tato prašná práce v horkém skoro konci léta, byla v prvním dnu docela zábavná, avšak druhý den již míň a třetí den se hledali záminky jak se práci vyhnout. To se však nikomu nepovedlo. Naštěstí práce byli za jeden týden hotové a úřady už nepožadovali po školách, aby se zapojili do úklidu.
Po každém takovém pracovním odpoledni, zbyl pro kamarády jen krátký čas na společné koupání se v řece v místech, kde to zrovna nebylo povolené, ale bylo to oblíbené místo hochů a odvážných dívek. Ti však většinou využívali plovárnu.

To místo je známo jako Ve Vrbičkách. Oficiální název však byl Polabiny.
Již se zde Hynek s Ottou po příjezdu do Pardubic několikrát koupali. Z ulice nebylo na břeh přes křoviny vidět a tak se nenašel nikdo, kdo by koupání mohl zakázat. Plovací oděv zde také absolutně nebyl potřeba, kdo chtěl, mohl se koupat v trenýrkách, ale všichni radši svoje všechno oblečení měli rádi suché.
Byl tam i jeden prima strom u vody, jedna jeho spodní větev se nakláněla nízko nad vodu a zní se dalo pohodlně skočit do vody. Tuto větev s oblibou využívali malí kluci, kteří se báli vylézt do koruny stromu a z výšky skočit do vody.
Jednou po práci, po uklízení trosek a suti se šli chlapci umýt do řeky a zaplavat si.
Vody v Labi nebývá v těchto místech ani moc, ani málo, ale když na to přijde, protéká tu vody i víc než je bezpečné na koupání. Tak tomu bylo i ten den. Malý naháči, již ve vodě dováděli a skákali ze stromu do vody, někteří z výšky a jiní ze spodní větve.
Naši kamarádi svlékli svoje šaty a jako včera i předevčírem viděli, že prach ze suti je zbarvil skoro do bíla. Voda to však brzy napravila.
Řádění a dovádění, potápění se navzájem i koňské zápasy, dali zapomenout na čas i na to co se okolo nich děje.
Až v jednu chvilku si Otta všimnul, že nedaleko nich pluje skoro potopená prázdná pramice.

„Kluci! Někomu se utrhla loďka, pojďme pro ni.“ Volal radostně.
Honza mu v tom však zabránil, „Neblázni, vzal jí proud a je už daleko.“

Malí kluci si jí všimli o něco dřív a jeden z nich už k loďce plaval, avšak neměl dost sil, aby se k ní dostal. Někde v půli se pomalu začal topit, sice bylo vidět, že je dobrý plavec, ale proud byl silnější. Zpátky již nemněl dost sil na to, aby proud porazil.

„Jdu pro něj!“ zakřičel Otta a už k hochovi plaval.
Také Jan se přidal. Byl to skoro nerovný zápas, jednak s proudem vody a jednak s chlapcem, který se snažil zachytit se Otty a Honzy.
Nakonec se vše povedlo a všichni se dostali na břeh. Kluk, ležel na břehu, zhluboka dýchal a třásl se, jak byl prochladlý a vystrašený.

„Co tě to napadlo!“ spustil na něj Jan
„Zasloužil bys na zadek a pořádně!“ pokračoval už trochu klidně Jan a plácnul kluka rukou po nahé zadnici.

„Kluci, nezlobte se, Děkuji za pomoc už se to nestane.“
Řekl hoch a bylo vidět, že je jim vděčný.

„Běž už, my musíme jít domu, už je čas.“ Dopověděl Jan a všichni se začali oblékat.

I při takovéto jednoduché činnosti si neodpustili legraci, třeba schovali Hynkovi trenýrky a krátké kalhoty. Hynek je hledal dost dlouho všech se ptal a za chvilku mu to došlo, jelikož chlapci se tak trochu nenápadně usmívali a kdyby mohli tak by se rozesmáli.
Nakonec aby z toho nebyla pranice, nebo lechtanice, vydali Hynkovi jeho oblečení. Avšak stále vtipkovali, jak by asi Hynek šel přes město skoro nahatý. Hynek je za takováto slova trestal kopřivou. Pak všichni vzpomínali na letitou příhodu, jak se to stalo jednomu chlapci z jejich školy, když mu někdo na břehu ve Vrbičkách ukradl šaty a on opravdu šel domu nahý.

Už se blížili ke svému domu, když se na jedné ulici, kde bylo několik pobořených domů, potkali velkého psa. Bernardýna.

„Toho známe, Jonáši, pojď ke mně.“ Zavolal Tomáš na psa a ten radostně běžel ke známému člověku.
„To je pes hospodského z Tolarovky, asi se zaběhl.“ Dopověděl.

Dál už jenom skotačili a hráli si se psem, a jelikož měli cestu kolem již zmíněné ulice, dovedli Jonáše domu.
Hospodský měl velkou radost, Jonáš se mu před několika dny zaběhl a už všichni mysleli, že je po něm. Chlapci za odměnu dostali Zázvorovou limonádu a pokračovali domu.
Přišli tak akorát včas. Klukům se většinou stává, že čas se jaksi předběhne, nebo na něj zapomenou. Ale dnes jim čas neutekl. Při večeři povídal jeden přes druhého co je potkalo a co bude zítra ve škole. Rodiče nakonec věděli z toho radostného zmatku vše podstatné.
Jen to, že vytáhli z říčního proudu hocha, se jim naši chlapci, zapomněli zmínit. Sami, bratři, věděli proč.