Část čtyřicátá sedmá. Poklad v truhle. Vypráví Hynek (11) a spol.
Vyšli spěšně ze sklepa, zavřeli dveře na petlici a věřili, že zítra bude sklep taky otevřen.
Večeře byla docela dobrá, smažená vajíčka s chlebem a čaj. Dnes byl v plánu ještě výchovný koncert v aule zámku. Ve stanovený čas se v aule sešli všechny děti i personál, aby si poslechli nějaké komorní kvarteto, které přijelo až z Prahy. Koncertu se taky účastnili místní úředníci a vojáci Německé armády.
Z dětí nikoho snad koncert nebavil, zvlášť naši chlapci tuto událost přetrpěli a odměnili se večerním větším dováděním na pokoji i v umývárně, až je musel vychovatel napomenout.
Druhý den ráno při dopoledním vyučování přírodopisu, viděl Jindra přijet na zámek auto místního německého úředníka. Dovezl opět nějakou poštu a za chvilku odjel. Jindra tomu nepřikládal žádný význam. Vyučování se nekonečně vleklo, neubývalo a čas kdy opět vstoupí do sklepa, byl v nedohlednu. To prožívali všichni hoši z našeho klubu.
A byl tu konečně oběd a sním i odpolední vlastivědná a socializační procházka na nedaleký hrad. Cestou mohli děti hrát různé povolené hry, a když byla vhodná chvíle, ukazoval jim učitel nejrůznější zajímavosti v kraji.
Hrad upoutal na chvilku pozornost všech, ale když procházeli chodbami, v nichž exponáty vychvalovali a vyvyšovali Árijskou rasu a úspěchy Německa, zájem o historii každého přešel a těšil se opět na čerstvý vzduch.
Nebyli by to chlapci, aby nedošli k nějakému průšvihu, který předem neplánovali. Několik hochů i dva chlapci z klubu se nenápadně vytratili do zdejšího sklepa. Celkem jich bylo pět, sklep jako každý jiný, mnoho harampádí, ale i původní zámecké výbavy. Kluci našli i vinný sklep. Slovo dalo slovo i jejich odvaze a otevřeli dvě láhve s vínem.
Po prvním nadšení, že ochutnají to, co mají dospělí rádi, přišlo zklamání. Víno jim nechutnalo. Nemohli pochopit, jak takový ocet mohou dospělí pít.
„Asi je zkažené“ prohlásil Viktor
„A nebo, ještě nedozrálo, slyšel jsem, že víno ve sklepě zraje dlouhé roky“ řekl Honza, jeden z klubu Kamarádi
„Pojďme pryč, beztak nás už mohou hledat“ ozval se Pavel
A jakmile to dořekl, bylo slyšet klapnutí dveří a hlasy mluvící německy. Kam teď, kde se schovat?
Chlapci dostali strach, co když je najdou. Tak se rozprchli na všechny strany, ale zraku Němcům neunikli. Jednak je prozradilo otevřené a rozlité víno a taky se pořádně nebylo kam schovat. Vinný sklep neměl jiný východ než ten, kterým přišli.
Byli chyceni v pasti a to doslova. Nakonec se museli vydat do rukou správců zámku.
„Čechyše ksindl“ a mnoho dalších nadávek museli vyslechnout na svou adresu.
Aby toho nebylo málo, jeden z úředníků si zapsal jejich jména a než je pustili, dostal každý pořádný výprask jezdeckým bičíkem na zadek. Pak kluci mohli jít.
„Tak a je průšvih, já jsem si hned myslel, že bychom do toho sklepa neměli chodit“ říkal v pláči nejmladší z nich.
„No tak bude průšvih, no a co, na zámku nám výprask nedají“ nedal se odbýt Honza
Zpráva z hradu putovala po telefonní lince nejen na zámek do léčebny, ale i na místní Německý úřad.
Po návratu hochů z jejich dobrodružství, následovalo jejich napomenutí před celým ústavem a postih v týdenním zákazu veškerého osobního volna. Mohli tedy vždy po školní docházce a léčebných procedurách, jen vykonávat rozličné práce pro ústav, nebo být na pokojích.
Naši dva Kamarádi, Honza a Lukáš, kteří se dobrodružství účastnili, schytali ještě svůj díl pokárání i od ostatních hochů z klubu. Svým činem totiž trochu oslabili klub v pátrání v zámeckém sklepě. Avšak za chvilku bylo již na vše zapomenuto a kluci museli vyprávět, co v hradním sklepě prožili. I památku na zadnicích ukázali.
Dnešní odpolední bádání ve sklepě zámku se obešlo bez Honzy a Lukáše. Sklep byl opět přístupný a netrvalo dlouho našli ten správný klíč k zámku, který byl na truhle. Zámek chvilku vzdoroval, ale pak s hlasitým klapnutím se odemkl.
Opatrně truhlu otevřeli, kluci ani nedýchali, jak byli napnutí, co že to uvnitř najdou. A našli. To bylo překvapení. Takovou Krásu už dlouho neviděli.
