Část padesátá sedmá. Bílení a sklíčko.
Vypráví Hynek (11) a spol.
Rodiče byli po prvním dni na Borohrádku spokojení. Děti také tak se po domluvě s rodiči, kdy se mají vrátiti k obědu a podobně vydali za dalšími dobrodružstvími.
Anička se vydala za děvčaty ze vsi a hoši šli ke kolářům na statek. Dnes tam bylo plánováno velké bílení chalupy. Venku po dvoře se již pohybovali jak hospodářští dělníci, tedy čeledíni a děvečky tak i Jakub s rodiči a sestrami i bratry. Pan Kolář vydával pokyny, co a jak a sám také aktivně na lešení bílil zeď, kluci jakmile pozdravili a řekli, že přišli vypomoci Jakubovi tak byli s radostí zapojeni do práce, kterou zvládali. I když si každý z chlapců myslel, že je nechají bílit také.
Tu práci co dělali, považovali za nevhodnou a jistě by zvládli něco náročnějšího.
Chlapci pod vedením Jakuba, nosili barvu, míchali vápno, aby nesedlo, přinášeli dělníkům pivo nebo vodu na osvěžení a i v kuchyni se uplatnili při přikládání do kamen, nebo při ochutnávání připravovaného oběda.
To však paní máma neviděla ráda, a pokud je přistihla tak je plácla utěrkou, nebo vařechou. Avšak ne tak docela, ale jen naoko.
Za dopoledne byla stěna ve dvoře a jeden štít nabíleny i namalovány po vesnicku, jak se na Českou chalupu sluší.
Před polednem se hoši rozloučili, poděkovali za svačinu a smluvili se na odpoledne.
To půjdou pást kozy k Hůrce. 
Když se navrátily domu, maminka jen povzdechla a poslala hochy k pumpě, aby se umyli. Byli totiž samé vápno a barva. Nejen jejich šaty, ale i vlasy, obličej a zbytek těla byl podobně zmalován.
Kluci to věděli, avšak nedbali na to, komu by to taky vadilo.
U pumpy se napřed svlékli do půl těla a začala bitva ledovou studniční vodou.
U studny byl i žlab, do kterého tekla voda, když se pumpovalo. Za chvilku společnými silami do něj posadili nejmladšího z nich Tomáše. Ten se bránil, jak mohl, ale bratrské přesile neodolal.
„To jste mi měli říct, aspoň bych se svléknul, takhle mám mokré kalhoty.“
Hartusil na oko Tomáš a svlékal při tom mokré šaty. Kluci si to uvědomili a sami hned zatím svoje skoro suché oblečení sundali.
Mytí a vodní bitva ještě chvilku pokračovala. Ale jen do té doby, než od verandy z chalupy zazněl zvon, uřčený právě ke svolávání k jídlu. Chlapci posbírali svoje oblečení a pospíchali domu.
Než vstoupili, pověsili šaty na prádelní šňůry, oblékli si jiné trika a krátké kalhoty a pak přišli spořádaně k obědu.
Tatínek pronesl krátkou modlitbu, při které poděkoval Bohu za dary z jeho země, a pak se již mohlo jíst. Maminka opět předvedla mistrovskou kuchyni z válečných potravin a i z toho co vesnice poskytuje víc než město. Prostě všem chutnalo.
„Chlapci, tedy Otto a Hynku, vím, že jste jiného vyznání a tak jsme se opatrně poptal pana řídícího ze školy co starý pan Khhon. Třeba byste se chtěli trochu pocvičit v Jidiš a tak.“ Povídal tatínek.
Otta s Hynkem se na sebe podívali a Hynek povídá. „As jsme to trochu zapomněli, ale nebude to nebezpečné?“
„Nebude, jak se ukázalo tak pan Khol, odjel před válkou do Palestiny za příbuznými, takže po něm zbylo jen několik knih u pana řídícího. Domluvil jsem na zítřejší večer, že k němu zajdeme a uvidí se, jak to půjde.“
Kluci se opět na sebe podívali a s úlevou, že to nebude dnes, souhlasili. Po obědě, byla chvilka na dospěláckou kávu a dětskou limonádu. Všichni byli na prostorném hezky upraveném zápraží, a buď si četli, nebo hráli drobné hry, šachy, člověče nezlob se a podobně.
Když opadlo polední horko vytratili se chlapci skoro nepozorovaně. Zadem zahradou utíkali kolem ovocných stromů a keřů k místu kde v plotě šlo poodstrčit dvě plaňky a prolézt na humna. Za nedlouho pak již byli u Jakuba.
„Jdeme k Palivcům pro Jindru a pak půjdeme pást Kozy na skalky.“ Přivítal je Jakub.
Vedli tedy na provaze Kozu od Jakuba a šli pro Jindru. Koza se sem tam zastavovala a chtěla si uškubnout nějaký ten bodlák, hochům se to však zas tak moc nelíbilo. Popoháněli Kozu, jak jen nejšetrněji uměli. U Palivců se pozdravili s hospodářem i s Jindrou a ať tedy vezme Kozu, že je čas jíti.
„Musíme chvilku počkat, máma jí právě dojí, pojďme zatím skákat z povalu na sena.“ Navrhnul Jindra a všichni se tak vydali ke stodole.
Párkrát si skočili do sena a vzhledem k tomu, že bylo docela horko, ulehli na seno a jen tak povídali o všem tom světě a prázdninách. Jakub vyndal z kapsy sklíčko. Nebylo to však jen tak obyčejné sklíčko, byla to lupa ze svítilny.
„Jé, kde jsi jí vzal?“ ptal se hned Jindra
„To jsme s tátou jeli pro pokosenou trávu, když jsme na cestě našli přejetou svítilnu.
Jen tato lupa zůstala celá, ne kraj cesty se dokutálela. Tak jsem si jí vzal.“ Pověděl Jakub.
„Hoši kdo je statečný?“ ptal se vzápětí a oči mu svítili něčím co teď mu přišlo na mysl.
„Uděláme soutěž, kdo z nás vydrží nejdéle si nechat slunečním paprskem pálit ruku, a já začnu“ dopověděl a hned soustředil sluneční paprsky na svou dlaň.
Jak je známo, tak většina hospodářských stavení, má občas někde děravou střechu, i tady u Jindrů do stodoly takovou dírou pronikalo slunce.
Honza počítal vteřiny, Jakub křivil tvář bolestí, ale nepovolil. Až u desáté vteřiny ucuknul a hned si začal na dlaň foukat.
Hned hlásil Hynek, že vydrží jistě díl, nastavil dlaň a Jindra soustředil sluneční paprsek do jednoho místa. Nenapočítal ani do pěti vteřin, když do stodoly vešel Jindrův tatínek s dělníky. Jakmile zahlédl, co kluci tropí, zvolal.:
„Kluci pitomí, chcete to tu snad podpálit?“
Chlapci se hned dali na ústup, avšak byli lapeni silnými pažemi dospělých. Jindrů tatínek zabavil lupu a každému dal dvě pořádné na zadek.
„To abyste si pamatovali, že taková hloupost nás mohla přivést na buben a teď koukejte, popadnou Kozu a alou na pastvu. A Jindro, my dva si pak ještě spolu promluvíme.“ Dopověděl.
Kluci nelenili a teprve za vsí cestou ke skalkám se dali do řeči. Jen Jindru museli trochu rozveselit, měl plnou hlavu toho, jak bude probíhat rozhovor s tátou, až se vrátí z pastvy.
