Část sedmá – Na nádraží – útěk. Vypráví Hynek (11).

Byla tma, auto s námi házelo, podle toho jak byla silnice nerovná, ptal jsem se maminky, kam nás to vezou, ale nějaký německý voják zakřičel Ruhe! Tak jsem byl radši potichu. Slyšel jsem, jak některé děti pláčou a také jak někteří lidé tiše nadávají a jiní se v Jidiš modlili. Nejeli jsme dlouho, auto najednou zastavilo a my slyšeli spoustu hlasů, zvuků a pak jsme vystupovali. Zavezli nás na nádraží, bylo tu hodně lidí. Držel jsem se tatínka za ruku a maminka měla v náručí sestru. Rychle jsme se museli postavit do fronty, kde všechny kontrolovali nějací pánové v kožených kabátech. Rozdělovali lidi podle něčeho, čemu jsem nerozuměl a vojáci jejich rozkazy plnili. Když jsme přišli na řadu tak ti pánové v kožených kabátech se podívali na průkazy, které jim ukázal tatínek. Ten jeden pán zavelel na jednoho vojáka Juden, in Schweinefarm, schnell, schnell geladen. Tak nám hned vzali naše kufry, tašky a co bylo nejhoršího tak maminku a setru odvedli do jiného vagónu a mě s tatínkem zase do jiného. Tak to dělali se všemi. 

Hodně jsem plakal, ale nebylo to nic platné, snažil jsem se dostat k mamince. Avšak jeden voják mě uhodil do obličeje a pak silně kopnul do nohy. Ještě, že přiběhl tatínek a zvedl mě ze země. Ten voják, taky mého tatínka uhodil, to jsme už však nastoupili do vagónu. Za námi byli „naloženi“ ještě další muži a taky můj kamarád Otta. Vagón se s rachotem zavřel a zvuk západky vrat byl jako výstřel z pistole. Je tma, tiše se ptám tatínka, co s námi bude. „Nevím, Hynku, to nevím“. Zamřížovaným oknem vidím, že svítá. První školní den. Je prvního Září. Dnes jsem měl jít po prázdninách do školy.

Venku slyšíme ještě spoustu hlasů, které pomalu utichají, pak se ozvala píšťalka a vlak se dal do pohybu. Kam nás asi vezou? Ptal jsem se sám sebe. Venku za oknem byl již krásný den a tak ve vagónu bylo docela světlo, byl to špinavý vagón, asi se v něm vozila nějaká hospodářská zvířata, jako jsou třeba Krávy, Koně a tak. V jednom rohu v podlaze byla velká díra, taková aby jí prolezl kluk jako já nebo Ota. Můj kamarád nic neříkal, jen občas plakal. Asi se bál co s námi bude dál. Já mám taky strach. Muži mezi sebou mluvili, jestli by to šlo utéct. A tak podobně. Najednou vlak začal zpomalovat, až zastavil. Slyšeli jsme, jak kolem vlaku pobíhají němečtí vojáci, pak byl klid. Někteří dospělí si všimli díry v podlaze, ale byla tak malá, že jí nešlo prolézt. Tak přišli s tím, že se máme aspoň zachránit my dva, tedy já a Ota. Já jsem chtěl zůstat s tatínkem, nechtělo se mi jít pryč. Tatínek však povídal, že se za čas uvidíme a abych se nebál. A máme najít hodné lidi, kteří nám pomohou. Nikdy to nevzdávej! A nezapomeň, že jsi Žid.

Řekl mi, když jsme se loučili. Tak jsme se tedy s Otou protáhli tou dírou v podlaze a schovali se v nejbližším křoví u trati. Za chvilku se dal vlak do pohybu. V křoví, jsme zůstali ještě chvilku, pro jistotu. Pak jsme se vydali na cestu lesem. Rozhodli jsme se jít na sever, to podle lišejníků a mravenišť. Teď jsem začal litovat, že jsem se v oddíle pilně neučil orientaci a jiné dovednosti.

Nějak jsem si začal uvědomovat, že pokud potkáme dobré lidi, tak přežijeme a pokud potkáme zlé lidi, tak nejspíš umřeme. Ota toho moc nenamluvil. Jenom se občas optal, jestli vím, kam jdeme a co budeme dělat. Jediné co jsem mu mohl říct, bylo, že jistě pomoc najdeme. 

Část osmá – Na cestě. Vypráví Hynek (11).

Šli jsme dost rychle, každou chvilku jsme se ohlíželi, ale nikdo za námi nešel. Pokud jsme museli překročit cestu, tak jsme dosti dlouho čekali ukrytí, zda tam někde někdo není. Než nastal večer, ušli jsme asi deset kilometrů na sever, snad. Pokud jsme měli žízeň a našli jsme studánku, tak jsme využili příležitosti k napití. S jídlem to je horší. Hlad zaháníme zatím lesními plody. K večeru přicházíme k veliké řece a u ní nacházíme nějaký starý domek. Opět jsme čekali, zda se v něm někdo neukáže, nebo k němu nepůjde. Opatrně vstupujeme dovnitř, okna jsou napůl rozbitá a všude je nepořádek. Domek je podle odhadu asi rok bez obyvatel. Na půdě jsou matrace a nějaké deky. Dnes přespíme tady.

„Ty Hynku, když jsme u té řeky, nepůjdeme se vykoupat? Jsem tak zpocený, že bych asi neusnul. A nikde nikdo není.“ „Já nevím Oto, co když nás někdo přece uvidí.“ „Tak půjdeme, až se trochu setmí, mezitím zandáme okna tak abychom si mohli rozsvítit svíčku. Dole jsem našel krabičku se dvěma zápalkami a kousek svíčky.“ „Tak dobře.“

Souhlasil jsem o trochu radostněji, jestli se tomu radost může říkat. Po chvilce okna byli zakryté a neprosvítalo ani kousek světla. Ještě jsme si upravili matrace a vybrali dobré deky. Při tom jsem našel docela čisté ručníky. Šli jsme se tedy vykoupat do řeky. Opět opatrně a pomalu jsme vyšli z domku ven. Nikde však nikdo nebyl. Za malou chvilku jsme byli nahatí a vlezli do vody tak, aby nešplouchala. 

„Teda ta je studená.“ Povídal Ota. „Je, ale osvěží. Za chvilku musíme jít z vody.“ 

Když jsme vylezli z vody a utřeli se do ručníků, šli jsme do domku. Rozsvěcujeme svíčku a za chvilku již uléháme k spánku na matrace, bez rodičů, bez domova. Sfoukávám svíčku a povídám Otovi. 

„Myslíš, že se uvidíme ještě s rodiči?“ „Nevím, ale věřím, že ano, vždyť proč by jinak byl Bůh?“ „Tohle přece nemůže být Boží trest, nebo jo?“ „Tatínek říkal, že Bůh nikoho netrestá, člověk se vždy potrestá sám.“ „A proč si tedy lidi navzájem ubližují?“ „Nevím opravdu nevím.“ 

Oba jsme za chvilku usnuli. Co nás asi čeká v dalších dnech?