Část devátá – Setkání s lidmi. Vypráví Hynek (11).

Ráno nás budí zpěv ptáků, za okny to vypadá na hezký den. Vstáváme a hned vše vypadá veseleji, až na to, že víme, co se včera stalo. V noci se mi zdál ošklivý sen, jak sedím v koutě, a blíží se ke mně ošklivá velká postava. Pak jsem se vzbudil a bylo tu ráno.
Trochu jsme se v řece umyli, vzali jsme si každý sebou jednu starou deku a
vydali se na cestu podél řeky za chvilku jsme přešli po lávce do lesa.
Nešli jsme dlouho, když jsme začali pociťovat hlad a žízeň.

„Na hlad je nejlepší se najíst.“ Povídal tak trochu ve srandě Otta

A tak jsme vyhlásili soutěž ve sběru lesních plodů. Byli zde Ostružiny, Jahody a i houby, ale ty jsme nejedli. Při takovém to sběru, jsme si nevšimli, že se blížíme k vesnici. Až když, potkáváme starší paní jsme si to uvědomili. Hned se nás začala vyptávat, kdo jsme, odkud jdeme a kam. Snažili, nebo spíš chtěli jsme utéct, ale jaksi nám to přišlo nevhodné. Tak jsme jí řekli skoro všechno, co nás potkalo.
Paní nás vzala k sobě do domku a po delší době jsme se opět dobře najedli.
Povídala, že její syn utekl do Anglie a manžel je na nuceném nasazení v Německu. Ona, je tady jen na pár dní a potom odjíždí k sestře do Ostravy. Těch několik dní jsme nemohli u ní zůstat, jak povídala jsme blízko Zruče nad Sázavou a tady v těch lesích je spousta Němců. Máme jít tedy ještě před setměním dál.
Také nám ta hodná paní zabalila něco jídla a poradila, abychom šli do Beskyd. Tam, že budeme mít klid. Rozloučili jsme se a vyrazili na cestu. Šli jsme opět lesem a snažili se držet směr na sever. S tím, že se opět někoho dobrého doptáme. Za odpoledne jsme ušli asi dvanáct kilometrů, zastavili jsme se až u vesnice Sychrov. Zjistili jsme to podle cedule u silnice.
A když se v dálce objevilo auto tak nám dvakrát dobře nebylo, radši jsme rychle utekli do lesa a zalezli do houští. Bylo to jen tak tak, v tom autě byli totiž němci.
Za chvilku jsme se vydali dál, les vedl okolo vesnice, viděli jsme na ves. Došli jsme k potoku. Rozhodli jsme se zde zůstat přes noc. Nanosili jsme si chvojí, snědli něco chleba se slaninou a vše zapili vodou z potoka. Když se setmělo, tak jsme se zabalili do přikrývek a usnuli. Byla to druhá noc bez rodičů.
Takové dobrodružství jsme si nikdy nechtěli prožít. Schovávat se, utíkat a mít strach.

Část desátá – Na statku. Vypráví Hynek (11).

Putujeme od časného rána, podzimní sluníčko a krásná příroda se nám snaží zpříjemnit naše chvíle. Zatím nám nic nechybí, nějaké to jídlo máme a v potoce podél kterého jdeme, je dost dobré vody.
K polednímu, asi bylo poledne, přicházíme ke statku, trochu jsme zabloudili a tak si dodáváme odvahu a na statek vcházíme.
Je tu docela živo, lidé co tu pracují, si nás již všimli a naproti nám jde pan statkář.

„Dobré poledne chlapci, copak potřebujete?“ ptal se

Tak jsme mu stranou řekli náš příběh. Pozval nás do chalupy a představil nás ostatním v rodině. Byli zde i jiné děti, starší chlapci a dvě malé dívky.
Pan hospodář nás představil jako zabloudivší poutníky. Řekl nám potom, že ne vždy je dobré, aby každý věděl vše.
A tak jsme zůstali. V úzkém kruhu rodiny, bylo dohodnuto, že jsme vzdálení příbuzní. Začali jsme pracovat na statku a do nedaleké vesničky dokonce chodíme do školy.
Veselejší chvilky přes den, občas střídá večerní smutek.
Školní třída není veliká je tu prima parta, je to jednotřídka takže do třídy chodí všechny děti ze statku.
Pan hospodář se jmenuje Wintrle a děti jsou Marek, Jan, Anna a Eliška, ta je nejmladší. Dokonce nám pan Wintrle pořídil nejnutnější školní vybavení a také nějaké to oblečení, jelikož se blíží zima a mimo to v čem jsme přišli jsme neměli nic.
Pan Wintrle, nám dokonce obstaral, jak se říká, náhradní papíry. Sice se stále jmenujeme Hynek a Otta, ale druhé jméno je Wintrle a jsme synovci ze strany pana Wintrleho.
Je to pro nás trochu složitější, nám to však hodně pomáhá a snad to všechno vydrží do konce války. Opět můžeme být dětmi, hrát si, dovádět a ne jen utíkat.