Část jedenáctá – Za pecí. Vypráví Hynek (11).
Krásný barevný podzim pomalu přecházel v zimní čas i nečas. Počasí pomalu ukazovalo, jaká ta nová zima roku 1942 bude. Občas pršelo, fičel ostrý a ledový vítr, jindy sluníčko příjemně prohřívalo stráně a chlácholilo pozdní kvítky, neopadané listí a občas uvítalo i nějakou tu Pampelišku. 
Naši kluci Hynek a Otta se velmi rychle s rodinou Winterlovou s žili, jakoby byli jejich vlastní děti. I ve škole plné nových kamarádů prospívaly, nejen dobrým učením, ale i zcela normálním klukovským řáděním se spolužáky.
Pan Winterle byl spokojený, hospodářství se mělo k světu, kluci se tužili a již uměli mnoho potřebných dovedností, vždyť jejich sourozenci je vše poctivě učili. A když byla ta všechna potřebná práce okolo hospodářství hotová, začínali pravé klukovské radovánky v lesích i na loukách.
Hynek a Otta poprvé pořádně vyráběli Draky a jejich pouštění bylo úplně jiné než ve městě.
„Jé to je báječné, tady se Drak nezamotá do nějakého toho vedení, nebo nám nespadne na strom! Tady to fouká jinak než u nás ve městě.“
Radostně volal Otta.
Jindy vyrazili na sběr Šípků, každý měl košík a soutěž kdo jej rychle nasbírá na sebe nenechala dlouho čekat.
„Marku, když vy to moc dobře umíte a my jsme už samý trn a škrábanec, jak to že vám to tak jde?“
Ptal se Hynek
„Podívej, to je jednoduché.“ Ujal se Jan kluků a ukazoval jim jak Šípek utrhnout, aniž by se ho dotknul nějaký ten trn.
„Ahá, tak to je docela jednoduché, to za chvilku budeme mít hotovo.“
Pochvaloval si Otta. A dali se již do opravdové soutěže.
Kluci věděli, že nemohou otrhat všechny Šípky z keře, vždy na něm musí něco zůstat, pro ptactvo a jiné živočichy.
Když se nám podařilo košíky naplnit, tak jsme na nedalekém potůčku stavěli přehrady a pak je i s loďkami z kůry vypouštěli. Při tom jsme poslouchali vzdálené Jelení troubení, tam nahoře v horách.
Pomalu se tmí, sluníčko ohnivě zapadá a mně se to moc líbí, to ve městě nevidím.
Bereme košíky a jdeme domu.
Hospodině je nadšená s tolika Šípků a posílá nás je vysypat na sušáky na půdu.
„Tam je teplo a rychle se usuší, v zimě přijdou velmi vhod.“ Povídala.
Tak jako vše na statku tak i půda stavení plní svůj úkol, ať už jako úložiště pro různé věci i plodiny, nebo lze na ní v sušákách sušit skoro vše. Také je půda úžasnou schovávačkou. A těch zajímavých a nám klukům z města neznámých věcí co tu mají. Ale, to už nás svolává paní Winterlová k večeři. 
Všichni sedíme u velikého stolu, pan Winterle samozřejmě včele stolu. Večeře je skvělá, dnes jsou Halušky a mléko, jistě každému chutná, mně rozhodně ano.
Po večeři bývá chvilka na procházku v nejbližším okolí, dnes jsme šli k potoku, ještě nebyla taková tma, cestou si povídáme, jaká bude letošní zima, Otta povídal:
„U nás ve městě je spousta sněhu, je však takový šedý a špinavý, na loukách a v lesích je to však již bílý sníh. Před tím než jsme, museli odejít jsme s naší partou stavěli velké hrady a sjížděli na saních až do údolí.“
„To tady u nás, zažijete ještě větší zimu, za několik dní je Martina a to vždy začne sníh padat. Už se moc a moc těšíím.“ Odpověděl Jan
Mezitím jsme došli k tůním, které potok vytváří, voda zde jako každý den nádherně zurčela, přelévala se a jakoby volala k večerní koupeli. A s tím to nápadem přišel Jan.
„Pánové, mám velký nápad! Hrdinou dnešního dne bude ten z nás, kdo se vykoupe v tůni.“ Povídal
„Si se pomátl, voda je už jak rampouch.“ Odpověděl mu na ten nápad Marek.
„Ještě nemůže být tak ledová jako v zimě.“ Nechtěl se Jan tak snadno vzdát a začal se svlékat, že nám to všem ukáže, že už není malý kluk.
Samo sebou jsme si to nemohli nechat jen tak líbit a po chvilce váhání jsme sundali šaty všichni.
Nahatí jeden po druhém vstupujeme do tůně, ale jak pomalu jsme do vody lezli tak rychle jsme byli venku, sušíce se, alespoň trochu hrou na Babu. Pak rychle jak se komu daří se oblékáme a utíkáme do chalupy. O svém večerním dobrodružství ví za chvilku celé stavení. Pan Winterle se směje a povídá, že v našich letech se chodil koupat do tůně po celou zimu.
„Kluci ta vám byla tak studená, to bych opravdu nečekal, to je asi tím chladným létem co bylo.“ Řekl Jan.
Za chvilku již uléháme na krásně vyhřátou pec, kam nás zahnala paní Winterlová se slovy, že nemáme rozum, koupat se v Listopadu v potoce. Ve světnici ještě potichu, hospodář a Marek pletou košíky. Paní Winterlová tká na stavu plátno a při této písničce, jakou zpívá tkalcovský stav usínáme. Necháváme si zdát o zimních radovánkách.
Část dvanáctá – Čas vůně Bramborové natě. Vypráví Hynek (11).
„Jé kluci vstávat, už je ráno a dnes se nejde do školy, je neděle“. Volal radostně nejmladší Jan.
„Za to jdeme sbírat na kopce Brambory“. Odpověděl už míň radostně Marek.
Hynkovi a Ottovi to bylo jedno. Budou totiž sbírat Brambory úplně poprvé.
Za malou chvilku již byli chlapci venku u pumpy a na jejich záda dopadala studená studniční voda. Každý se s trochou halasu pořádně umyl a už se každý odebral za svým ranním úkolem.
Otta a Jan šly poklidit ke kravám, vykydat hnůj, nanosit vodu a krmení. Ve dvou to jde velmi rychle a kravky jsou jen tři.
Chlapci Marek a Hynek, dnes měli za úkol drůbež a prasata. Slepice, Kachny, Husy se vypustili z kurníku a u dvou statných prasat proběhl stejný rituál jako u krav. Hnůj, voda, krmení.
Malé slečny Anna a Eliška, zase pomáhali ve světnici, nebo s hospodyní šli podojit krávy. Jindy přebírali hrách, loupali kukuřici a tak.
Když byli všechny práce hotové, opět se kluci sešli u pumpy, umyli si ruce a vyhládlí šli na snídani. S radostí a chutí.
Snídaně byla bohatá, mléko, chléb se sýrem, špek, koláček. Napřed jak se sluší a patří, byla krátká modlitba. Otta s Hynkem jí neznali, jelikož byli Židovského vyznání, tak alespoň na závěr řekli Amen. Klid a ticho bylo u jídla běžným zvykem. Kolik jste chtěli, tolik jste mohli sníst.
„Tak chlapci“. Pravil pan Wintrle.
„Na kopcích jsme včera vyorali Brambor. Co se nesklidilo tam leží i dnes, vaší dnešní prací je to políčko dosbírat. Nějaké pytle jsme vám tam nechali. A až to budete mít, můžete si užívat neděle, jak chcete“.
Dokončil svou řeč Hospodář.
Kluci moc dobře věděli, že políčko bude vysbírané až tak po obědě a ještě budou mít drobnou práci na statku, to jim však nevadilo. Mohou si nakonec opéci nějakou tu bramboru a večer nemusí zase tak moc spěchat domu.
Na svačinu sebou dostali čtvrtku chleba, sýr a džbán mléka. Pokud budou chtít vodu, dojdou si do studánky.
Políčko bylo tak akurátní, třista krát sto metrů, Chlapci se hned pustili do práce. Každý si vzal svůj pytel, stoupli si do řady a závodili, kdo jej naplní jako první. Občas vyhrál ten a podruhé jiný. Bylo to hlavně o tom kolik zapomenutých Brambor je v řádku.
K polednímu měli půlku pole hotovou. Po návratu ze statku rychle dokončili druhou polovinu a Jan už rozdělával oheň pro pečení brambor. Suchá Bramborová nať byla vynikajícím palivem, za necelou hodinku již svolával kluky z pole ke žhavému popelu, aby si do něj vložili svůj brambor.
„Klucíí, pojďte už je čas. Pojďte si tam dát Brambory“. Volal a drobně přikládal.
„Tak ukaž jak je popel žhavý?“ Ptal se Marek a hned vysvětloval.
„V loni to bylo skoro vyhaslé“.
„Taky byla mokrá nať“. Bránil se Jan.
