Část třináctá – První sníh. Vypráví Hynek (11).

Tak plynuly jednotlivé dny na statku u Winterlů. Otta a Hynek, jakoby byli jejich vlastní synové a kluci se snažili být jim užitečnými.
Samozřejmě chlapecký národ taky rád tropí nějakou tu rošťárnu a neplechu. Většinou to pramení z touhy po dobrodružství a malého nadhledu co z toho může být za polízanici. A tak občas pevná ruka pana Winterla trestá všechny chlapce spravedlivě a poctivě. Mnohdy sedět ve škole dlouhou hodinu, je pak pro hochy nepříjemné. Je však nutno říci, že takových to chvilek je velmi, ale velmi málo.

„Sněžííí, venku sněžííí“. Volal Jan a s velkou radostí budí ostatní hochy.
„Budeme jezdit na saních a stavět hrady a lyžovat a …“ vypočítával Jan co všechno se bude na sněhu dělat. Jenže další radovánky již nestačil zmínit, neboť mu na hlavě přistál velký polštář a tak chtě nechtě začala drobná ranní bitva.
Při níž člověk nebrečí, ale směje se na plné kolo.

Na chlapce to ráno čekalo mytí ne vodou z pumpy, ale sněhem. Vyběhly s nadšením ven do sněhu. Jejich skoro nahá těla za chvilku zrudla, jak sníh krásně studil.

„A že ho napadlo, nejmíň metr“ Pochvaloval si Hynek.
„Tolik sněhu u nás ve městě nikdy nenapadlo“ Odpověděl Otta a velkou sněhovou kouli hodil po Markovi.

Sněhové radovánky jsou za malou chvilku ukončeny, inu studený sníh za trenkami není občas příjemný. Zanedlouho se již oblečení chlapci rozprchli po svých ranních povinnostech, k nimž přibylo i odhazování sněhu z cestiček okolo stavení, vedoucí do chlévů, stodol a tak podobně.

Odpoledne po návratu ze školy, do které poprvé letos jeli na saních, bylo rozhodnuto postavit nejprve velké sněhuláky a nedaleko lesa na louce sněhový hrad. Chlapci se mezi sebou nemohli dohodnout, zdali napřed budou stavět sněhuláky, nebo hrad. Nakonec je rozsoudila Eliška, navrhla, aby polovina z nich stavěla sněhuláky a druhá polovina hrad.
A tak se taky tak stalo.
Sněhuláci z nového sněhu šli velmi krásně stavět, velké koule byli za chvilku nabalené a společnými silami, je děti stavěli na sebe. Tak aby vznikl sněhulák.
Když už tři sněhuláci stáli, odešli chlapci pomoct svým bratrům stavět sněhový hrad. Dívky mezitím došli do statku pro mrkve na nosy, staré hrnce coby klobouky a na knoflíky, oči a pusu použili Borové šišky.
I na hradě se pilně pracovalo, sněhové koule tvořili stěny a letos jde stavba jaksi sama od sebe.

„Letos je nás na to víc, to je príma, že kluci“ Pochvaloval si Jan.
„To se nediv, Ježíšek přišel o pár měsíců dřív a nadělil nám brášky“ Říkal se smíchem Marek. A hned dostal sněhovou koulí do zad.

První velká sněhová koulovačka ve skoro postaveném sněhovém hradu, završila dnešní den pod krásnou modrou oblohou. Avšak od západu jí již začali zahalovat nové sněhové mraky.

„Tak jak jste se dnes měli“ Ptala se paní Winterlová u večeře.

Děti s radostí se dali do povídání. Jak stavěli sněhuláky a pak hrad. Prostě si první sníh užili velmi bohatě.

„A přijde také letos Ježíšek?“ ptala se nejmladší Eliška
„Jistě, že přijde, Ježíšek chodí k hodným lidem“ odpověděl jí tatínek Winterle a pro sebe si pomyslel, Už, aby ta válka skončila.

Po večeři chlapci obsloužili zvířectvo, které měli na starosti a pak hned šli na kutě, tedy spát. Netrvalo dlouho a opravdu usnuli, den byl náročný a krásný.
Co přinese zítřejší den?

Část čtrnáctá – Mikuláš. Vypráví Hynek (11).

Venku nám sněhu přibývalo a zima byla jak v pohádce. Taková akorát.
V noci mrzlo, hvězdy zářily a měsíc byl jak kolo od vozu.
Přesto jednoho dne bylo ráno jiné, takové divné, Anna s Eliškou jakoby pořád o něčem přemýšleli a pořád si v koutku šuškali. Kluci také moc nedováděli, nebylo jim zrovna do smíchu.
Rozluštění je jednoduché, dnes přijde Mikuláš s Andělem a Čertem. Tak všichni přemýšlejí kdy, a jak moc za ten rok udělali hříchů.

„Kluci v noci se mi zdál příšerný sen, zdálo se mi, že jsem se dostal do pekla a trestem bylo každý den tahání za uši čertem. Než jsem se probudil tak jsem je měl velký jak Slon.“ Vyprávěl cestou ze školy Jan.

Za jiných okolností by se všichni smáli, ale dnes se jim jaksi nechtělo.

„A myslíte, že je to opravdový Čert?“ ptala se Anička
„No to víš, opravdový být musí, jak jinak by věděl o tom, co jsme kdy provedli.“ Strašil jí trochu Marek, ale sám si jistý taky nebyl.

Občas se mu zdálo, že ten hlas jakoby odněkud zná. Jistotu zkrátka nemělo v chalupě žádné dítko. Je Mikuláš, Anděl a Čert opravdový, nebo jsou to jen převlečení sousedé?
A tak se kluci i děvčata snažili být v den, kdy chodí Mikuláš, velmi hodní a vzorní. Jak ve škole, tak i na statku při různých pracovních činnostech.

Ani dnes nešli do svého sněžného hradu, radši jen s kamarády sjížděli na saních ten největší kopec v okolí.
Za soumraku však byli všechny děti z několika sousedících chalup doma.
I děti Winterlovi s Ottou a Hynkem.

„Tak mám nějaký divný pocit, asi jsem se letos moc dobře nechoval“ řekl Marek a tvářil se ustaraně.
„To máš ještě dobrý, ale co má říkat Petřina z Olšovic, ten přece byl několik dní za školou“ povídal Jan
„Uvidíme, jestli zítra bude ve škole“ dopověděl Hynek a to už je paní Winterlová volala k večeři.

Mikulášská večeře byla skoro podobná Štědrovečerní, na stole byla Cmunda, podmáslí a další dobroty. Děti byli hodné a potichu.
Pan Winterle se jen usmíval a kdyby mohl tak by se smál na celé kolo. Za ty roky co hajný Breburda, hraje Čerta a soused chalupník Mikuláše, jsou děti vždy v tento den hodné až moc, pomyslel si.

Po večeři se ještě chvilku pracovalo, na takových drobnostech jako jsou košíky, dřevěné Holubičky, apod. Dívky si hráli s panenkami a kluci, pokud něco netvořili si četli.
S ubíhajícím večerem se najednou, jakoby z dáli začalo ozývat řinčení řetězu a dětem velmi známé BLLLm Bleble. To jak si Čert do kroku ve sněhu asi pro sebe povídal.
Anička s Eliškou byli hned u maminky a kluci trochu dostali strach. A když se ozvalo zabušení na dveře, šel pan Winterle otevřít.

„No né, to jsou k nám ale hosti, no pojďte dál, už na Vás čekáme“ vítal Mikuláše, Anděla a Čerta

„Dobrý večer, přejeme Vám“ řekl Mikuláš a Čert zablekotal a chrastil řetězem, letos měl i metlu a očima hned loupl po chlapcích. A čpěl po ohni a síře.

Metly si hned všimli kluci a odvaha opustila i nejstaršího, Marka, najednou si nebyl jist. Zda jsou tyto bytosti opravdové, nebo ne.

„Tak pantáto a paní mámo, vidím, že máte o dvě dítka více. Ottu a Hynka.“
Řekl Mikuláš
„Podíváme se tedy do knihy hříchů, zda tito chlapci byli zlobiví, nebo to s nimi šlo“

Otta a Hynek se na sebe podívali a měli docela malý strach.
Mikuláš otevřel tlustou knihu, chvilku v ní listoval a pak pokýval hlavou.
„No, tady se nic špatného o chlapcích nepíše, jsou hodní a tak zaslouží odměnu“
Kluci se jakoby oklepali a strach se změnil v radost.
Mikuláš sáhl do nůše, kterou sebou nesl a podal Ottovi i Hynkovy docela velký balíček. Chlapci poděkovali a zatím se do dárku nedívali. Docela jim bylo najednou líto Marka a Honzy, co je asi čeká?

Čert chodil po sednici, dupal kopytem a stále se díval po chlapcích, občas měřil pytel, jestli se tam jako vejdou.
Marek a Jan i dívky, byli z toho špatní.

„Anička a Eliška“ řekl Mikuláš a začal opět listovat v knize.
„HMM, tady nějaké drobné nepatrné hříšky máme“ pravil

Čert si rychle připravoval pytel a Anička už měla slzičky na krajíčku, obě dívky se drželi u maminky.

„Ale, jedna básnička to zcela vymaže“ dopověděl Mikuláš a Čert udělal protáhlý obličej.
Dívky odříkali dlouhou básničku a také dostali dárek od Mikuláše.

Na řadu přišli chlapci Marek a Jan. Drželi se za ruce a Čert okolo nich s radostí poskakoval. Co chvíli se k nim přiblížil a kluci cítili vůni ohně.
To pan Breburda vždy nechává kostým Čerta několik dní v udírně, aby pořádně načichl.

„Marek a Honzík, opět trochu víc zlobili, občas se neučili a také odmlouvali rodičům“ říkal s vážným hlasem Mikuláš

Čert si už chystal pytel a provaz, když tu Mikuláš povídá.

„Ale, vzhledem k tomu, že jste přijali mezi sebe jako své bratry, Ottu a Hynka, jsou Vám vaše prohřešky odpuštěny. A zasloužíte taky dárek.“

Čert se vztek a řevem, při němž se kluci i dívky lekli, vyběhl ze sednice a již se nevrátil.

Chlapci s velkou úlevou převzali od Mikuláše dárek a s radostí poděkovali.
Teprve když Mikuláš odešel všichni si svoje dárky rozbalili. To bylo radosti a překvapení, každý se s chutí pustil do dobrot a i na tatínka a maminku se dostalo.
Jen u Marka a Honzíky bylo i uhlí.

Před usnutím si chlapci povídali jak se kdo bál a jestli by se i rozbrečeli.
Mnohý ano. Marek pak vyprávěl Ottovi a Hynkovi o Mikuláších, které byli v minulých letech. Ale za chvilku všichni již spali.
Za okny svítili hvězdičky a měsíc začal couvat.