Část patnáctá – Výlet do zimní přírody. Vypráví Hynek (11).
Dnešní den se děti dočkali vytouženého volna, sněhu napadlo tolik, že i cesty nebyli vidět, ale do školy by se kluci i dívky dostali vždy. Pokud bylo jaro, léto a na polích již rostli plodiny, nebo ještě nebylo nic sklizeno, museli poctivě necelé dva kilometry šlapat pěšky po cestě a silnici až do Sychrova, do školy.
Za to po sklizni na podzim a v zimě to mohli vzít rovnou přes obrovskou pláň, tvořenou malými i většími políčky. V době kdy hodně pršelo, však raději šli po cestě, jinak by jejich boty a oblečení bylo samé bláto z polí.
Ale dnes, se do školy nejde. Je válka a není ani tolik otopu do školních kamen a tak pan řídící vyhlásil mimořádné zimní prázdniny. Sice budou trvat jen tři dny, ale i tak se to dětem moc líbí.
Ráno po snídani přišel na statek pan hajný Breburda, jednak měl cestu kolem a taky se ohřát, pozdravit, povědět si co je nového a podobně. Při té příležitosti se dětí optal, zda vědí, jak zimuje Veverka, Liška a další lesní tvorové.
„To my zatím nevíme, ale chtěl bych to vidět, jelikož se to teprve budeme učit ve škole.“ Pověděl Jan.
„Tak víte co? Pokud rodiče budou souhlasit, můžete jít se mnou na malou obchůzku a já Vám ukážu, kde zimuje Veverka a možná najdeme i jiné doupata.“ pravil pan Hajný.
A děti se dali, do veselého jásotu, drobné pracovní povinnosti měli hotové a do oběda bylo moc daleko. Den by jinak prožili venku zabaveni sněhovými radovánkami, ale tato nabídka pana Hajného byla opravdu vítaná.
Než se chlapci i dívky oblékli a řádně zavázali boty, hovořil pan Breburda s pantátou Winterlem o situaci na frontě a o tom jak se to vše vyvíjí.
Cestou ztichlým lesem dětem pan Hajný vysvětloval a ukazoval nejrůznější tajemství přírody, pro každého něco bylo překvapením, jiné zajímavosti již znali. Třeba drobné Myší stopy ve sněhu, vedoucí až pod kořen vyvráceného Smrku, jinde ochutnali kyselé Trnky a sladké Šípky. Také se dozvěděli, jak zimují Žáby, Mloci a jiní vodní živočichové v potoce Jestřabnice.
V jednu chvilku přišli k velkému Smrku a okolo jeho kmene byli kousky šišek, oříšků i Šípků. To nahoře v korunách jedla svoje zimní zásoby Veverka.
Ta totiž celou zimu nespí, občas se probudí a jde se najíst.
Svoje hnízdo má však na jiném stromě.
Chlapci i dívky nacházeli ve sněhu velké množství stop a pan Hajný jim je pomáhal určovat, Srnčí, Daňci, Divoká prasata, Mufloni, Jezevec a konečně Liška.
Vydali se stopovat Lišku, až kam to půjde. Museli překonat menší zasněžený polom, jednu zákrutu potoka, různé vyvýšeniny až došli k místu, kde má Liška noru, vyhrabanou pod pískovcovou skalkou.
Děti i pan Hajný nešli k noře, pěkně zpovzdálí se dívali a pan Hajný jim povídal vše o Lišce a jejích zvycích. Liška je drobná nepořádnice, jelikož okolo nory měla poházené kosti, peří z různých ptáků a další stopy znamenající obydlenou noru.
Chvilku noru pozorovali a pak se vydali oklikou zpět na statek, bylo už dlouho po poledni a mráz i množství sněhu jim pořádně dávalo zabrat. Na zpáteční cestě viděli i proslulé Veverčí hnízdo v koruně Borovice, byla to vlastně taková velká koule z listí větviček a jiného lesního materiálu. Vevnitř vystlaná mechem a srstí.
„Jindy může zimovat v dutině stromu, nebo ve skalní rozsedlině.“ Povídal hajný Breburda
A tak naše cesta zpět do chalupy v pohodě uběhla. Hajný Breburda se s námi rozloučil na dohled od statku a vydal se zpět do lesa.
Po našem návratu začalo vyprávění, co jsme za celé dopoledne viděli. No a odpoledne před večerem bylo věnováno drobným hrám a občas i výrobě Vánočních dárků. Každý z nás se již těší na Štědrý den.