Část dvacet pět – V lese. Vypráví Hynek (11) a spol.
K polednímu ušli i uběhli mnoho kilometrů, avšak stále se báli, že na cestách narazí na německé vojáky a ti budou až moc zvědaví. Z vyslechnutých útržků rozhovorů rodičů i ze školy věděli, že se blíží konec války a že němec to má spočítané.
K polednímu došli na jednu louku uprostřed lesů. Sluníčko a cesta je drobet unavila. Nedaleko louky našli studánku, uhasili žízeň a lehli si do voňavé trávy na sluníčko. Za chvilku usnuli. Vzbudili se skoro před večerem a vydali se podle svého odhadu na sever. Po hodině chůze došli k rybníku, jenž byl na okraji nějaké vsi. Nedaleko od nich bylo i stavení, chalupa. Dost dlouho se rozmýšleli co podniknout.
„Já bych zkusil zaklepat.“ navrhnul Hynek.
„Radši chvilku počkáme a budeme to pozorovat. Podívej, támhle jdou nějací kluci.“ odpověděl Otta.
„Tak se k nim jako nenápadně přidáme, že jsme jako na výletě.“ navrhl opět Hynek
Pomalu se ke skupince pěti hochů, zřejmě ze vsi přibližovali. Poznali, že jdou k rybníku, buď jen tak, nebo na ryby a tak. Když se potkali, napřed se pohledy prohlíželi. Otta se optal.
„Ahoj, vy jste místní, tedy ze vsi?
„Ahoj, jsme, a ta ves se jmenuje Hlohov, co jste zač?“ odpověděl a ptal se nejstarší, asi 13 letý chlapec.
„To je trochu složitější, říkal Otta, a nevíme, jestli vám můžeme věřit.“
„Jasně, že můžete a jestli si myslíte, že vás hned někdo z nás napráská fašistům, tak to jste tedy na omylu. Tady němce nemá nikdo rád, odvlekly půl Hlohova.“
„Tak my vám budeme věřit.“ dodal Otta.
„Fajn, jdeme se zrovna vykoupat, chcete jít s námi? Nabídl jim další hoch účast na podvečerním programu.“
„Ano rádi. A já jsem Hynek a toto je můj bratr Otta.“
Po přivítání a představení se, už všichni jako kamarádi šli k rybníku, Otta a Hynek chlapcům pověděli skoro celý svůj válečný příběh. U vody na písčitém břehu lemovaném Vrbami a jiným rostlinstvem veškeré oblečení skončilo na hromádkách.
Vodní radovánky v ještě trochu chladné vodě byli osvěžující.
Když se v západu slunce sušili na břehu, navrhl Jindra, jeden z party hochů, že mohou tuto noc být u nich doma. Musí se však optat rodičů.
Při domlouvání podrobností a jak to udělají, nejmladší hoch jen tak z legrace přetáhl Jindru přes záda Kopřivou.
A začala nevyhlášená kopřivová bitva, všichni proti všem. Sedm naháčů, s větším či menším úspěchem uštědřovalo rány ostatním Kopřivami a sami statečně přijímali zásahy, kterým se nedokázali vyhnout.
Po půl hodině už toho měli všichni dost a šrámy od Kopřiv docela pálili.
Ota s Hynkem se chtěli ochladit ve vodě, ale Petr jim vysvětlil, že by to bylo ještě horší.
Po návratu do vsi, šli rovnou k Jindrům. Tak trochu měli obavy, jak je jejich rodiče přijmou.
Jindra měl totiž taky mladšího bratra. To je ten co rozpoutal Kopřivovou bitvu. Honza se jmenuje.
„Počkejte tady, půjdu se zeptat.“ pověděl chlapcům Jindra
Po chvilce čekání ze dveří na Ottu a Hynka, zamával Honza, že mají jít dál.
Vstoupili do zádveří, které bylo plné loveckých trofejí a různého domácího náčiní, tak jak to na vsi je.
„To všechno ulovil můj táta, on je totiž myslivec, ale jinak pracuje na statku.“ chlubil se Honza.
Pak vstoupili do sednice. „Dobrý večer přejeme.“ pozdravil za oba Hynek
„Dobrý večer chlapci, tak vás u nás vítám. Já jsem Jindrův táta a všechno nám o vás naši kluci pověděli. Inu, je to složitá situace, samozřejmě se o vás postaráme a jak vím tak máte kam jít.“
„To máme, jdeme na Moravu k příbuzným, zítra půjdeme dál.“ řekl zdvořile Otta
„Dobrá, teď jistě máte hlad, pojďte, povečeříte s námi.“
„Děkujeme.“ řekli souhlasně Otta s Hynkem.
Po jídle ještě chvilku vyprávěli, co všechno prožili a pak se všichni chlapci odebrali spát.
V pokuji u Jindry a Jana se cítil Hynek s Ottou jako doma. Skoro stejné to měli ve svých pokojících. Dobrodružné knihy, stavebnice, různé přírodní poklady a ten správný chlapecký nepořádek.
Ani moc uklizeno, ani moc pořádek, prostě tak akorát.
Maminka Jana a Jindry jim přinesla pyžama, a když se všichni převlékali, tak si nemohla nevšimnout červených šrámů od Kopřiv.
„Jindro, vy nemáte rozum, zase jste se prali s Kopřivami a ještě do toho zatáhnete Ottu s Hynkem. Jak se jim teď asi bude spát.“
„To je dobrý, ono to už nesvědí.“ odpověděl Hynek, ale nejradši by se všude drbal.
Tak dnes, je to po velmi dlouhé době první noc kdy jsou Otta s Hynkem opět na útěku.
Copak přinesou další dny?
Část dvacet šest – V lese a na cestě. Vypráví Hynek (11) a spol.
Říká se, že ráno je moudřejší než večer. Asi ano. Otta a Hynek vstávali společně s Jindrou a Janem. Společně taky ustlali a připravili se i k snídani, nebylo to jiné než u nich doma a pak u Winterlů, jen v drobnostech se vše lišilo. S chutí posnídali chléb, tvaroh s vajíčkem a navrch dostali i Jablko.
Čaj z Bezové šťávy byl lepší než jakýkoliv jiný.
Táta Jindry a Jana se napil čaje a povídá:
„Tak podívejte chlapci, něco jsem vymyslel. Naši kluci půjdou normálně do školy a aby se nic nepokazilo, budou mlčet a nic neřeknou. Souhlas, Jindro, Honzíku?“
„To je jasné jak facka, na nás je spoleh.“ řekl za oba dva Honza a Jindry souhlasně kývl hlavou.
Když chlapci odešli do školy, nevědíc nic o dalších plánech svého táty, zavolal si pan otec Ottu a Hynka.
„Kluci, ještě večer jsem mluvil s jedním z dobrých sousedů. Ten se zde za chvilku zastaví s povozem a vezme vás do Leštiny na vlak a od tam tud pojedete do svého cíle vlakem. O jízdenku se vám zase postarají další lidé.“
„Děkujeme“ odpověděl Hynek a táta Jindry a Jana dodal, „Ještě neděkujte, ještě to není hotovo.“
Za chvilku před stavením zastavil povoz, chlapci se rozloučili s rodiči Jindry a Jana, nechali je pozdravovat a nasedli do krytého vozu. Dospělí si ještě řekli pár slov a vůz se rozjel.Když vyjeli ze vsi, vozka pozval hochy k sobě na kozlí. Představil se jim a oni jemu.
Maděra, tak se jmenoval, pracoval na dráze jako povozník a cestu měl často po vsích se zásilkami.
Cesta pomalu ubíhala, sluníčko hřálo a všichni si pochvalovali krásný den bez mráčku.
Za necelé dvě hodiny byli v Leštině u Světlé. Sice na nádraží a okolo něho bylo spousta německých vojáků, ale pan Maděra si věděl poradit.
Za chvilku kluci byli v poštovním voze a na starost si je vzali další lidé z místního odboje.
Ve voze byl vytvořen prostor za zásilkami a tam mohl Otta a Hynek být skryti.
Vlak se rozjel, chlapci sice neviděli kdo je všechno ve voze, ale slyšeli někoho mluvit německy.
Seděli tiše a ani se nepohnuli.
Jak dlouho vlak jel nevěděli, pro hochy to byla věčnost. Na příští zastávce němec vystoupil a byl klid. Zaměstnanci dráhy naložily několik zásilek, vyřídili nutné papíry a vlak se dal opět do pohybu. Teď už mohli chlapci ze svého úkrytu ven.
Opět bylo příjemné přivítání, i protažení ztuhlých nohou.
A rozhovor se stočil na povídání kam jedou, odkud a proč.
Bylo už skoro poledne a vlak přijel do stanice Vlkaneč. Zde nastali větší komplikace.
Němci začali provádět důkladnou prohlídku vlaku. Otta s Hynkem pod vedením jednoho zaměstnance pošty byli vyvedeni z nádraží ven.
Zde se s nimi rozloučil a popřál jim mnoho štěstí. Ukázal jim i směr kudy se mají dál ubírat.
„Na konci ulice, je obuvník, tam zazvoňte a řekněte, že vás posílá strejda Vichr z hor.
Ta rodina se už o vás postará, mnoho štěstí.“
Na to se chlapci vydali tak normálně směrem tam kde měl být domek obuvníka.
Domek našli, avšak na dveřích byl nalepený papír a na něm něco německy napsáno.
Náhodou šla okolo starší paní. Zastavila se u chlapců a povídá.
„Hoši, jestli jdete pro boty k Vápenickým, tak už nemusíte. Včera je všechny odvezlo gestapo.“
Ondra a Hynek poděkovali za zprávu a vydali se jakoby nic dál ulicemi ven z města. Kam teď mají jít? Vydali se po silnici, která směřovala na sever.
Sever určili podle kostela.