Část dvacet sedm – Sebraní. Vypráví Hynek (11) a spol.
Když zmizely poslední domy Leštiny, rozhodovaly se chlapci zda-li mají jít po silnici, nebo radši lesem. Nakonec se rozhodli jít po polní cestě, která vedla souběžně se silnicí. Místy zahýbala do lesa a nebylo tak nápadné, když po ní někdo šel.
K polednímu se přiblížili ke Kamenné Lhotě, ves byla skoro bez lidí, jen pár jich viděli za ploty. Našli pumpu a uhasili žízeň. Radši se vydali dál na cestu. Nebylo moudré tady zůstávat. Divné pohledy lidí je k tomu vybízeli.
Jejich kroky vedli opět po cestě točící se lesem i mezi poli, blížila se třetí hodina odpolední a z dálky se začal ozývat zvuk motoru. Zatím neodhadli, z kterého směru přichází.
„Asi to bude několik aut, měli bychom se schovat, co když to jsou němci.“ povídal Hynek
„Němci, co by tu v polích dělali, to může být i někdo z města, nebo odjinud.“ přišel se svou Otta
Tak šli nerušeně a dál a pomalu zapomínali na ten hluk. Les okolo nich byl skoro letní, Maliny taky skoro budou k jídlu a sem tam viděli i nějakou tu jedlou houbu.
Zapomněli na opatrnost a to se občas nevyplácí.
Lesní cesta se opět napojovala na silnici a tam na křižovatce stála německá hlídka, byli to vojáci s takzvanými psími dečkami. Top je takový kovový štít co nosili na prsou. Feldgedarmerie, jedna policejní složka fašistického německa.
Chlapci se na chvilku zastavili a pak jakoby nerušeně se vydali dál po silnici, avšak za nimi se ozvalo „HALT!!“. „Stat ksindlcechyse spratek!“
„Zeigen Sie mir Ihre Papiere, wo Sie gehen wer Sie sind!“ mluvil na hochy hlasitě voják.
Chlapci nerozuměli, jen občas nějaké to slovo dokázali přeložit.
„Vase dokumente, papir, rozumnela kluku!“ dožadoval se stále voják
Otta a Hynek se snažili říci, že jsou ze vsi a tak podobně, avšak jejich snaha byla marná.
„Sie sind nicht Partisanen, sie haben keine Papiere?“
„Kommen Sie mit uns, laden sie in das Auto, so erhalten Sie eine Bewegung an,
Kommen.“
Vzápětí se jich zmocnili paže ostatních vojáků a byli vhozeni na korbu nákladního vozu. Ještě slyšeli, mnoho německých slov a vět, jen málo však dovedli přeložit tak, aby jim to dalo rozumnou větu. Po další hodině se vojáci rozhodli odjet, nasedli na korbu auta a kolona složená z dvou motocyklů a náklaďáku se rozjela.
Co bude dál, na to se Otta a Hynek ptali svými pohledy jeden druhého.
Část dvacet osm – Výslech. Vypráví Hynek (11) a spol.
Německé auto jelo poměrně dlouho, pro hochy to byla věčnost. Pak když auto zastavilo a všichni vystoupili, poznali, že jsou na nějakém hradě, nebo tvrzi.
Vojáci Ottu a Hynka zavřeli do nějaké cely v hradě, spíš to byl kdysi jen sklep.
Okýnko bylo asi dva metry nad podlahou a bez mříže. Dalo by se jím protáhnout a utéct.
„Otto, musíme pryč, zkusíme to okno nad námi. Postavíš se mi na ramena a zkusíš ho otevřít.“ Řekl Hynek
„Co když to nepůjde?“ ptal se Otta
„Zkusíme to, rychle než někdo přijde!“ pobízel Ottu, Hynek
Při prvním pokusu spadli na zem, další pokus byl již skoro úspěšný, ale na chodbě byli slyšet hlasy a za chvilku v zámku zarachotil klíč.
Dveře se otevřely a do sklepa vstoupili dva vojáci, řekli hochům německou češtinou, aby šli s nimi. Zavedli je do nějaké kanceláře, kde byl důstojník gestapa. Kluci to poznali hned, jednak podle uniformy a taky podle odznaků na čepici, která ležela na stole.
„Tak, kamaraden, vy mi říct kdo vy být kam jít a co tady delat. Pokud vy lhát jabýt velmi nepřijemný. Rozumité.“
Snažil se kluky přimět gestapák k řeči.
Otta s Hynkem začali povídat, tu svou naučenou historii a snažili se, aby to vyznělo dobře.
„Já vam moc neveřim, já myslím, že vy byt banditem. Có, řekla pravdu, nic se vám nestalo!“
Kluci se snažili přimět gestapáka, k tomu aby jim věřil a tak přidal i pár dalších informací a něco si i vymysleli.
„Vy my tady lhát! Že vy být taky žide. Có, vy říkala. Svlekat do naha, hned!“
Poručil jim gestapák, kluci neochotně svlékali svoje šaty a již si mysleli, že to je jejich konec. Avšak pomalost hochů, gestapáka zřejmě rozčílila a začal je obuškem pobízet a tlouct.
„Vy svlékat rychle! Já nemít na vas čas!“
Jednotlivé rány dopadali tvrdě na těla hochů, brzy zjistili, že krýt se asi nemá smysl. Po chvilce, se gestapák uklidnil, hodil obušek na stůl a na hochy ležící skroucení na zemi zařval, aby vstali a rychle.
Otta s Hynkem se o to snažili, ale utržené rány jim působili značkou bolest a tak to nebylo jednoduché. Stáli tam zbytí, nazí a nejraději by brečeli, ale vzdor vůči tomu člověku jim v tom bránil.
Gestapák stál zády k nim a počkal chvilku, až si stoupnou. Pak se otočil a s úsměvem mile povídá.
„Ták, vy židovská kluk, já mel pravdu když říkat, že vy lhát.
Já vás teď zastželím, já vás pohodím psům.“
A než se stačil rozkřičet, zadrnčel telefon. Gestapák jej zvednul a zařval do sluchátka: „WAS!“ chvilku poslouchal a pak ještě něco pověděl do telefonu, čemu chlapci nerozuměli. Pochopili však, že se něco děje, gestapák se oblékal do kabátu a nasazoval si kožené rukavice.
Do místnosti vstoupili dva vojáci, gestapák jim pověděl:
„Laden Sie das Auto, nehmen Sie es irgendwo hinter und sie loszuwerden.“
A vojáci vyvedli hochy na dvůr a poručili jim, aby nastoupili do nákladního auta. Na dvoře byl čilý ruch, do dalších aut nasedali vojáci a pak celá kolona vyjela ven z hradu.
Kluci neměli ponětí, kam jedou a co se děje. Poznali však, že se jich to nějak netýká.