Část dvacet devět – útěk. Vypráví Hynek (11) a spol.
Jeli poměrně dlouho, vojáci mezi sebou hovořili a občas něco posměšného řekli směrem k chlapcům. Kluci seděli na podlaze vozu u kabiny a i tak mohli vidět, že projeli vesnicí, kolem polí a vjeli do lesa. Nebyla to zrovna pohodlná jízda.
Pojednou se ozvaly výstřely, auto ve spěchu zastavilo, vojáci vyskákali a i Otta s Hynkem museli z vozu ven.
Všude okolo se rozléhala střelba, němci asi narazily na partyzánský útok.
Kluci stáli na okraji silnice a hlídal je jeden voják.
„Utečeme“ pošeptal Otta Hynkovi.
„Jo a daleko se nedostaneme, uděláš krok a je po tobě“ odpověděl Hynek.
V tom nedaleko bouchl granát a vzápětí se ozvala střelba, docela blízko, voják, který hlídal nahé hochy se otočil a toho využili kluci k útěku.
„Utíkej!“ zakřičel na Ottu Hynek a skočil do křovin u silnice.
Voják to zjistil a začal po nich střílet, avšak pro mnoho křovin a mlází se nedokázal ani jednou trefit. Nakonec to vzdal a běžel na pomoc svým kamarádům.
Chlapci běželi pryč od silnice, nedbali na to, že je švihají větve a Ostružiny jim rozedírají nohy, teď bylo důležité utéct co nejdále, pryč.
Zastavily se, až když neslyšeli střelbu. Celý zadýchaní se svalili na zem v jim neznámém lese.
Po chvilce se Hynek rozbrečel, nejen bolestí, kterou prožil, ale i kvůli tomu všemu. Otta jej obejmul a společně usnuli.
Jak dlouho spali, nevěděli, jako první se vzbudil Hynek, les okolo voněl a ptáci zpívali, jako by se nic nestalo.
„Otto, vstávej, musíme jít dál“
„Já mám žízeň“ odpověděl Otta
„Najdeme nějakou studánku, nebo potok. Uvidíš, už to bude dobrý“ řekl Hynek
Když se na sebe podívali a prohlédli se, viděli se zcela špinavými se samou modřinou a mnoha škrábanci od větví a Ostružin.
„To by nás paní Winterlová hned hnali do škopku a ještě by nám dala výplatu na zadek“ pověděl Otta a kluci se rozesmáli.
Šli dál, jak nejlépe to šlo a hlavně opatrně. Teď už vnímali ostré kamínky, větve, nebo Ostružiny chytající je za nohy.
Po delší chvilce, při níž sbírali Maliny, došli k potoku, který tekl svižně lesem a svoje koryto vytvořil ve skalnatém podloží. Tvoři tůňky, vodopády a břehy byli porostlé měkkým mechem i svěží trávou.
Chlapci chvilku postáli a pak opatrně vstoupily do studené vody. Oba trochu pocítili nepohodlí a pálivou bolest z ran na jejich tělech, avšak voda přinesla úlevu.
Nechali potok téci okolo sebe, aby chladil i osvěžil.
Jemný písek ze dna potoka použili místo mýdla. Za chvilku již z notně špinavých kluků, byli opět čistí chlapci. Sice bude ještě dlouho trvat, než se jejich drobná zranění uzdraví, ale to Ottovi a Hynkovi nevadilo.
Když se dosti osvěžili a umyli, lehli si na sluníčko na jeden velký kámen.
„Co dál, kam půjdeme?“ ptal se Hynek
„Tak na sever, určíme to podle slunce a třeba mraveniště“ odpověděl Otta
„Ale jsme nahatí, co když přijdeme do nějaké vesnice, co pak?“ ptal se opět Hynek
„Myslím, že ve vesnici již viděli mnoho nahých kluků“ cestou něco vymyslíme, řekl Otta
Chlapci vstali a vydali se lesem dál na svou další pouť.
Část třicátá – Strašák na poli. Vypráví Hynek (11) a spol.
Bylo pozdní letní odpoledne, kluci se snažili jít směrem na sever, ale ve skutečnosti nevěděli, kde jsou a jestli opravdu jdou na sever. Do západu slunce zbývali necelé tři hodiny, když došli k poli viděli, že na něm stojí strašák k plašení ptactva, bylo to Zelné pole, Zelí ještě nic moc, ale strašák byl oblečen do starých potrhaných kalhot a nějaké košile.
Ondra s Hynkem na chvilku zalehli a pozorovali pole i krajinu. Vyšli totiž z lesa a od doby co utekli z vlaku, při odsunu jejich rodin, se naučili být ostražití. Pole se táhlo do otevřené krajiny, na jedné straně byla polní cesta a v dálce vesnice.
Jen vršky střech jí prozrazovaly.
Chlapci se rozhodli doběhnout ke strašákovi a vzít si šaty, které na něm byli.
V lese se pokoušeli z těchto kousků zakrýt svojí nahotu a tak nějak se obléci.
Z kalhot udělaly bederní roušky a z jejich zbytku vyrobily něco, co připomínalo boty.
Košile posloužila jen jednomu a v noci poslouží jako přikrývka.
Když se na sebe kluci chvilku dívali, museli se dát do smíchu.
Po hodince oblékání, vymýšlení a jakéhosi šití se vydali dál na cestu.
Rozhodli se jít do vesnice. Snažili se jít nenápadně a skoro pořád se schovávali. Večerní čas byl už zřejmý, slunce zapadalo za daleký horizont a vykreslovalo svůj krásný letní západ.
Takové mnohdy vídali na letních táborech se skautským oddílem.
Když dorazily na okraj vesnice a nahlédli do jednoho okna a byli spatřeni o něco mladším chlapcem, který se vracel s vědrem do stavení od studny.
Ondra s Hynkem věděli, že by nemělo smysl utíkat a taky potřebovali pomoc.
„Stát, co tu děláte a kdo jste?“ Ptal se dost nahlas hoch a zavolal svého otce.
Po chvilce vysvětlování, je otec hocha vzal do chalupy.
Byla tam celá rodina, pět dětí v různém věku a jejich dědeček s babičkou.
O Ondru a Hynka byl hned zájem, během mnoha otázek a odpovědí se ocitli v teplé vodě, bylo příjemné se umýt, různá zranění jim byla ošetřena a dostali i čisté oblečení trenýrkami počínaje a košilí i krátkými kalhotami konče.
Ondra s Hynkem nejen, že vyprávěli svůj příběh, ale taky se vyptávali, v které vesnici jsou. Byli ve Ždánicích. Takže místo na sever šli většinou na východ.
Po večeři, která jim hodně chutnala, byli uloženi do peřin a usnuli ani nevěděli jak.
Druhý den ráno po společné snídani jim hospodyně zabalila pár věcí, hlavně jídlo, ale také láhev s mlékem, nůž a jiné drobnosti.
Pan otec jim za přihlížení svých dětí vysvětlil další cestu, kudy mají jít, aby se dostali tam, kam potřebují a na co si mají dát pozor.
Pro hochy se našli i obnošené boty a starší kabáty. Ondra s Hynkem poděkovali a za vesnici je, doprovodili děti. To aby to někomu ze vsi nebylo divné.
Nejmladší Jirka, dal Ondrovi ještě malý kompas, který ukazoval jen na sever.
Ale to jim stačilo. Rozloučili se a vydali se na další pouť ke svému cíli.