Část třicet jedna – Putování. Vypráví Hynek (11) a spol.
Vydali se po polních cestách a lesem, kde se snažili prožít celý letní den.
Na jednom palouku zahlédly dvě Lišky, jak si spolu hráli a dováděli. Chlapci se skryli za skalku, a protože vítr vál od Lišek k nim, mohli zvířata nerušeně pozorovat.
Celá Liščí hra, poskakování, lovení šišek a podobně trvala skoro deset minut, pak pod Hynkem praskla tenká větvička a Lišky velice rychle utekli do lesa.
Chlapci se do sebe v kamarádské pranici pustili, jeden druhého se snažil položit na lopatky, nebo zlechtat. Při všem tom přátelském zápolení zapomněli na čas a při pohledu na oblohu najednou zjistili, že bude pořádně asi pršet.
Rychle se tedy vydali do lesa najít nějaký úkryt.
Když narazily na potok, dali se po jeho proudu. To už na krajinu dopadli první kapky deště.
Za okamžik se rozpršelo, zatím slabě, takže koruny stromů tvořili dobrý deštník. V lese nastalo také šero a stromy pomalu přestávali odolávat náporu deště, už dost lilo jako z konve a kluci byli mokří až na kost.
Pojednou vyšli na louku a u ní stál seník. Nebyl velký, ale měl patro a dalo se tam vlézt po žebříku. Nedbali na svou bezpečnost a rychle vylezli na patro seníku, zavřeli dvířka a usadili se do vonícího sena. I když bylo léto, tak jim začala být zima, stále totiž měli na sobě mokré šaty.
„Měli bychom si usušit věci, nebo nastydneme.“ Pronesl Hynek a vyndal z batohu svítilnu.
Za svitu baterky svlékli vše, co měli na sobě, věci rozvěsili po seníku, něco drobného pojedli a zahrabali se do sena. I když byl ještě čerství večer, tak hoši usnuli. Seno hřálo a sny přišli za chvilku sami.
Po půlnoci, Ottu vzbudilo něco, co vydávalo šramot a hrozně dupalo.
„Hynku, Hynku, vstávej asi tady někdo je!“ budil Otta, Hynka
„Co by tady bylo, tady nás nikdo nenajde, tak si na to posviť a nech mě spát.“ Odpověděl trochu neochotně Hynek.
„Já, se bojím.“ řekl Otta
Ale, pak se již posadil, našel svítilnu a rozsvítil jí tím směrem, odkud šel šramot.
Na trámu seníku seděl Plch a něco držel v packách, asi oříšek. Díval se do světla svítilny, a když se chlapci pohnuli směrem k němu popoběhnul kousek od nich. Přičemž oříšek držel v tlamičce.
Teď už se Otta nebál. Měli příjemného spolunocležníka. Jen kdyby občas nedělal tak velký rámus.
Za chvilku už zase chlapci spali až do rána. 
Sluníčko pouštělo dírami ve střeše do seníku svoje paprsky a vířilo prach, který vytvářel kužele slunečních paprsků, a byli tak dobře vidět. Znáte to přece ze starých půd.
První se vzbudil Hynek, vzpomněl si na nočního Plcha a prohlédl skoro celý seník, ale po zvířátku nebylo ani stopy.
Za chvilku se vzbudil i Otta. Popřáli si dobrého rána, opatrně otevřely dvířka seníku a vyhlédli stejně opatrně ven.
Ranní mlžný opar nad loukou pomalu ustupoval teplým slunečním paprskům, jako by nebyla válka a byl čas prázdninových radovánek. Tak to hochům připadalo.
Sluníčko jim za chvilku ukázalo protékající potok, tekl potichu a pomalu.
Tvořil zde tůně. Chlapci si vzpomněli na tůně u Winterlů a za chvilku byli již na břehu jedné z nich. Využili toho, že na sobě neměli ani kousek šatů a vstoupili do vody, spíš skočili. Nebyla tak studená, jak očekávali, bylo příjemné osvěžit se.
Po koupeli a osušení na sluníčku, oblékli ještě mírně navlhlé šaty a pojedli zbytek dobrot, co sebou měli. K zapití posloužil potok, voda byla čistá a bez známek nějakého znečištění. Než se vydali dál, zkontrolovali svůj směr kompasem, opět je vedl do lesa.
„Musíme dnes zjistit, kde vlastně jsme. A jak daleko je to do Pardubic.“ Pověděl Otta. A dodal.
„Ale aby nás zase nechytili. Zatím jsme měli štěstí.“
„Štěstí jsme měli akorát tak na pořádný výprask, hlad, zimu a tak.“ Vedl svou Hynek.
„Aspoň, že jenom tohle, stále je to lepší než být někde zavřený v lágru.“
Řekl Otta
„To máš, pravdu, tak pojď, půjdeme.“
Část třicet dva – Úhrov. Vypráví Hynek (11) a spol.
Sluníčko rozpouštělo ranní mlhu a odhalovalo okolní krajinu. Pojednou chlapci viděli, že byli nedaleko vesnice. Stačilo ujít jen několik stovek metrů a byli by mohli třeba přespat u nějakých hodných lidí.
Záhy si však uvědomili nebezpečnost celé situace, pokud by natrefili na někoho kdo, by je udal Němcům.
A tak byli rádi za mlhu a seník. Krytí Trnkovými keři zjistili název vsi, byla to Úhrov. Jestli jsou blízko Pardubic, se nedověděli. Chvilku se rozmýšleli zda-li mají jít do vsi, ale nakonec si řekli, že radši ne. Ještě nějaké to jídlo mají a vodu k pití lze najit kdekoliv.
Jejich další putování vedlo oklikou okolo vsi. Ale neznalost terénu je vedla do mokřadu, za chvilku se brodili vodou a co krok to bahnité došlápnutí, boty již měli plné vody. Z každé louže však vede cesta, i z mokřadů se dostali na louku, která byla posečená nějak jinak, na moc krátko. Přes malý park neviděli zámecké stavení. Když došli k parku všimli si altánu, nevypadal nově, občas mu chyběla nějaká ta část a také podlaha sem tam byla propadlá.
Hynek s Ottou se zde zastavili, sundali mokré boty a snažili se je na sluníčku aspoň trochu usušit.
Věděli však, že budou muset jít dál.
„Hynku, pojď. Jdeme, půjdeme bosi.“ popoháněl Ota kamaráda
„Ještě chvilku, jen co mi oschnou nohy.“ odpověděl Hynek
„Co když nás tu někdo najde, co pak.“ povídal Otta
Otta nebyl daleko od pravdy, altán mezi tím obklíčila skupina dětí, asi tak v jejich věku.
Nejstarší hoch asi čtrnáctiletý, zavelel všem ostatním dětem,
„Útóók“
A do altánu začali padat šišky, pak se útočící děti vrhli, nejrůznějšími skulinami do altánu.
Ottu s Hynkem obklíčili a ten nejstarší se začal vyptávat.
„Jé, vy nejste naši? My tu totiž hrajeme s ostatními dětma, takovou bojovku.“
„Kdo vlastně jste, vy nejste odsud, že?“
Atak Hynkovi a Ottovi nezbylo než dětem říci alespoň to nejnutnější, stále si nebili jistí, s kým mají tu čest.
„Já jsem nějakej Jindra Pejzar a všichni jsme ze zámku, tedy on je to plicní ústav a ozdravovna. Nemusíte se ničeho bát, mezi námi se na pár dní ztratíte a pan doktor Wincet, vás taky neprozradí. Pojďte s námi.“
Chlapci se tedy vydali se skupinou dětí do zámku, bylo to kousek, prolezli křovím, prošli skleníkem a byli v útrobách sklepa zámku Úhrov, jak se cestou dozvěděli.
Kluci ze zámku vzali Hynka a Ottu na svůj pokoj, tedy do ložnice, dvě řady postelí vyrovnaných podél stěny a pod okny prozradili, že zde spí a přes den se léčí celkem šestnáct hochů. Dívky měli ložnice na druhé straně zámku. Pokud děti, nemuseli být na lůžku, tak se účastnily bohatého denního programu. Každý den proběhla ranní prohlídka zdravotního stavu, něco školy i teď o prázdninách, pak práce na polích nebo ve skleníku či v lese. Jak bylo potřeba.
A volný čas mohli děti organizovaně využít, jak chtěli. Ta organizovanost nebyla zase tak vynucována. Takže volno měli i pro drobné neplechy a třeba i dobrodružné plány.
„Napřed se budete muset převléct do jiného oděvu, takového jaký máme my. Každý z nás vám něco půjčí, to abyste nebyli, nápadní. A postele tu máme dvě navíc, takže to bude v pohodě.“ řekl Jindra
A ostatní chlapci začali pro Ottu a Hynka přinášet ze svých skříněk oblečení, které mohli postrádat. Když se kluci převlékali, nemohli si nevšimnout, že jejich těla jsou jaksi trochu špinavá.
Všiml si toho i Jindra, jak se ukázalo, byl nejstarším hochem na světnici a tak se stal od svého příchodu do ozdravovny jakýmsi přirozeným velitelem všech ostatních hochů.
„Asi by bylo nejlepší kdyby jste se vykoupali, půjdeme do našich sprch, půjdeme tam všichni, aby to nebylo nápadné, stejně je to v dnešním rozpisu a nikoho to nepřekvapí.“ rozhodl Jindra
„A co když se správce bude vyptávat, proč dnes tak brzo?“ optal se Pavlík, jeden z hochů v ústavu
„Tak třeba řekneme, že máme v plánu vzdělávací večerní vycházku a koupáním po večeři by se nestihla. Já to u doktora zařídím.“ odpověděl Jindra, ale sám si nebyl jist, zda to vyjde.
Všichni kluci si vzali ručníky, mýdla a čisté prádlo, společně pak vyrazily do sprch, ještě nikdy se nestalo, že by někoho nemuseli popohánět, aby si pospíšil. Teď jaksi všichni pochopili, že musí držet za jeden provaz.
Pana správce potkali, Jindra mu vysvětli vše, na čem se s chlapci domluvil a pan správce nepochyboval o pravdivosti.
Sám zde pracoval spoustu let a podivovat se nad výchovnými metodami už dávno přestal. Pustil jim teplou vodu, nastavil jí akorát a šel na pivo. Jindra slíbil, že jí pak zavřou a všechno poklidí.
Otta s Hynkem takové velké společné sprchy ještě neviděli, v jedné místnosti odložili svůj šat a nazí pak přešli do sprch, tam bylo podél jedné stěny deset sprchových růžic a podél druhé stěny dřevěná lavice pro odložení ručníku. Voda se pouštěla jedním společným kohoutem.
Jak už to bývá, chlapecký národ je zvědavý, Otta s Hynkem byli nejen okukováni, ale i zpovídáni, odkud jsou, kam jdou, co dělali celý ten čas, kam putují a tak. Jejich pohublá těla a drobná zranění, udivovala mnohé hochy a Otta s Hynkem byli i obdivováni za svou statečnost.
Když se všichni umyli a vrátily se na pokoj, povídá Jindra všem hochům.
„Kluci, je vám jasné, že o Ottovi a Hynkovi budeme mlčet a tvrdit, že tu jsou už třeba od soboty, to k nám přijeli sourozenci Procházkovi a také Míla s Petrem. Takže Otta s Hynkem přijeli s nimi. Je to jasné?! Pokud někdo něco prozradí tak si to s ním vyřídíme, jasné!“
Všichni chlapci souhlasně říkali ano, jasan a i jinak projevovali souhlas. Mnohý z nich to bral jako skvělé dobrodružství. V pozdním odpoledni šli všichni do parku i prošli celý zámek, aby Ottu a Hynka seznámili se vším co kde je.
Jindra, pak při jedné příležitosti navštívil pana doktora Wincenta a vše mu pověděl, mohl se na něj spolehnout, protože to byl Jindrův strýc.
Strýc se podivoval, jak vůbec mohli chlapci vzít do zámku cizí kluky, ale pak musel přiznat, že to uskutečnili dobře.
„Pár dní je tady udržím, ale jen pár dní, než najdu způsob, jak je dopravit do Pardubic. Válka je skoro na konci a němci jsou šílení. Jo a před večeří my je přiveď, prohlédnu je a zanesu do stavu. Tak upaluj za ostatními.“ řekl pan Wincent Jindrovi
Jindra byl rád, že se mu podařilo domluvit se se strýcem. Našel skupinku hochů, jak hrají golf, takový malý na malé branky. I přidal se k nim.
Otta s Hynkem byli opět na nějaký čas v dobrých rukou. Opět se mohli volně smát a nemuseli mít strach z hlasité mluvy a nemuseli se skrývat.
Jak to milé a příjemné odpoledne uběhlo, i první odpolední svačinu měli. Oj jaká to byla dobrota, a přesto to byl jen chléb máslem mazaný, pažitkou sypaný. K tomu krásné jablko každý dostal.
Zbytek dne byla jedna léčebná kúra a to sauna s koupelí v ledové vodě. Naposledy Otta s Hynkem něco takového prožili před válkou o prázdninách. Zde si saunování náramně užívali.
Když ostatní děti šli před večeří hrát různé hry do parku, nebo si jen tak povídat, vzal Jindra oba hochy ke svému strýci a zanechal je tam.
Otta s Hynkem měli trochu ostych a obavu, avšak po chvilce již byli v pohodě.
„Tak vás pěkně vítám, mládenci, já jsem Jindrův strýc a místní doktor i ředitel v jedné osobě.“
„Pár dní vás tu mohu nechat, ale i tak zkusíme zajistit vaší další cestu do Pardubic. Teď si vás prohlédnu a zapíšeme nějaká ta data do vašich karet. A jistě budete souhlasit, že pro jistotu změníme vaše jména. Teď se prosím celý svlékněte.“
Otta s Hynkem byli rádi, že jejich skutečná identita nebude prozrazena. Svlékly tedy vše, co měli na sobě a pan Wincent je prohlédl od hlavy až po paty se vším všudy, jako lékař se vyptal na spoustu věcí, něco hoši věděli a něco ne. Po skončené prohlídce je pozval na čaj a na máslové sušenky.
Otta s Hynkem mu vyprávěli celý svůj příběh.
Těsně před večeří se rozloučili a připojili se ke svým novým kamarádům, kteří směřovali právě na večeři. Jídelna na zámku byla prostorná a hezky zařízená.
Na stolech byli připraveni talíře, hrnky a další nezbytné věci. Jídlo bylo pro skoro padesát dětí roznášeno denní službou. Tu vždy tvořil jeden pokoj. A pravidelně se střídali ve všech činnostech, ať už se jednalo o úklid, nebo škrábání brambor.
Jindrův pokoj dnes službu neměl a byli jinými dětmi obslouženi. K večeři se podávala bramborová polévka a chléb. Jako zákusek bylo opět jablko.
Otta s Hynkem si opět po dlouhé době pochutnali.
Po večeři každý odnesl talíře i hrnky na určené místo pro použité nádobí.
Večerním procházka před setměním za účelem pozorování Netopýrů se vydařila. Děti napočítali mnoho těchto nočních létavců a obdivovaly jejich akrobatický let při lovu hmyzu.
Byla skoro desátá hodina večerní, když se chlapci vrátili na svou světnici a připravovali se ke spánku. Každý se převlékl do noční košile a uložil svoje denní oblečení do skříňky.
Také Hynek s Ottou již měli nachystané svoje erární oblečení i prádlo. Po dlouhé době tak mohli obléci čistou noční košili a ve své posteli spát až do rána. V suchu, v teple a v pohodě.