Část třicet pět. Hledání v zámku. Vypráví Hynek (11) a spol. 

„Tak kde začneme, ve sklepě, nebo na půdě?“ ptal se Jindra s míčem v rukou.

„Já bych zkusil ten sklep.“ odpověděl Ondra

„Sklep, bude ale vlhký a bude tam tma.“ snažil se říci svoje Vašek

„Hurá, jde se na půdu.“ radostně vykřikl nejmladší Péťa a dostal drobný šťouchanec od Honzíka „Co křičíš, nekřič, co když nás někdo uslyší!“

„Aha, tak potichu Hurá, jde se na půdu.“ zašeptal Péťa

Chlapci se tedy vypravili po chodbě směrem k točitému schodišti a pak opatrně a hlavně potichu stoupali do vyššího patra, kde byl taky vstup na půdu zámku.

„A kudy se na tu půdu vlastně jde?“ optal se Lukáš „Je to tu samé dveře do podkroví kde nikdo nebydlí a které to asi budou?“

„Postupně zkusíme všechny.“ rozhodl Jindra

Chlapci zkoušeli jednotlivé dveře, většina jich byla zamčená a ty které šli otevřít vedli do podkrovních pokojů, kde bylo mnoho různých věcí a sloužili jako skladiště, nepotřených věcí. Už se zdálo, že najít vstup na půdu bude nad jejich síly, a že se budou muset poptat nenápadně lidí v zámku, které to jsou. Avšak štěstí jim přálo, u zdi byla na jednom místě přistavená skříň, jenom jedna v chodbě na celém patře. Když už obešli skoro celé patro a nálada pro hledání vchodu poklesla, otevřel Péťa jen tak ze zvědavosti starou dost pošramocenou skříň, v ní za několika kabáty viděl, že jsou další dveře. Skříň neměla totiž zadní stěnu. Někdo jí vynesl do posledního patra a pak na skříň asi zapomněli.    

„Kluci! Tady jsou asi ty dveře na půdu!“ volal skoro potichu Péťa na ostatní hochy, kteří již šli ke schodišti.

„Jasně a já jsem z Marsu.“ odpověděl trochu nevrle Otta.

Hochům to však nedalo, vrátili se a mezitím zmizel Péťa ve skříni, stiskl kliku u dveří zabudovaných do zdi, ty se skřípotem neochotně pomalu otevřeli. Klíč byl v zámku zevnitř vstupu na půdu. Sluneční světlo procházející půdními okénky v prachu vytvářelo paprsky a ozařovalo tak cihlové schodiště, neomítnuté stěny, slámu na schodech i pavučiny. Kluci zůstali stát ve dveřích, dívali se do jiného světa a pak Hynek prolomil ticho,

„Tak jdeme ne?“

S chutí a lehkostí vyběhli po schodech na půdu zámku. Jen Péťa ještě za sebou zavřel skříň a i dveře od půdy. Klíč si však dal do kapsy, se slovy „Pro jistotu.“

Část třicet šest. Na půdě. Vypráví Hynek (11) a spol. 

Chlapci vyběhli po schodech, až se za nimi prach vířil. Zastavili se na půdě a rozhlíželi se, půda zámku byla veliká a rozlehlá. Kam se jejich oči podívaly, byli samé zajímavé věci dávno odložené a pro hochy mnohdy neznámé funkce. Byli tu i věci v balících a koších, co museli uvolnit místo v zámku pro současné využití. 

Chlapci se dali do prohlížení půdy, každý se vydal sám na průzkum, každý šel za svým dobrodružstvím. Jen občas se jejich kroky setkali a pak společně zkoumali ten, nebo jiný předmět. Občas prohlíželi krabice s různými fotografiemi, snažili se číst staré knihy, které zde byli v jedné skříni, zkoušeli i postavit model něčeho v jedné stavebnici. Na půdě bylo množství obrazů i zrcadel. Našly i skříně plné ošacení, zaujala je jedna skříň plná dětského oblečení, bylo však takové historické, ale nevypadalo roztrhaně, bylo jen odložené. Kluci se rozhodli si nějaké ty šaty vyzkoušet, dívčí šaty samozřejmě odložily stranou a rozdělily si mezi sebe některé chlapecké ošacení, které bylo přiměřené k jejich věku. Prožívali chvíle nadšení a radosti z nového, něčeho tajemného a snad i zakázaného. Mnohdy zkompletování šatů neodpovídalo, ale to nikomu nevadilo. Kluci, využily přítomná zrcadla k tomu, aby mohli sami sebe prohlédnout. Srandy při tom užili velmi mnoho. V jednu chvíli si Jindra všimnul, že se zešeřilo.

„Kluci uklízíme a mizíme, jsme tu asi už moc dlouho.“

Řekl a na věžních hodinách odbyla sedmá hodina, čas večeře.  Na půdě byli přes tři hodiny, tak rychle jim ten čas utekl.

„Po večeři se vytratíme aspoň na hodinu a s baterkami už konečně budeme hledat tu klubovnu, tedy místo pro ni. Všimnul jsem si nějakých dveří vzadu směrem k věži. Tam se taky po večeři podíváme.“

Dopověděl Jindra a chlapci se vydali na večeři. Počínali si velmi opatrně, co kdyby je náhodou někdo zahlédl. Naštěstí, moc personálu na zámku v této denní době není a tak kluci měli opět štěstí. Cestou do jídelny potkali, straší slečny, které se podivovali, od čeho jsou tak zaprášení. Až teď hochům došlo, jak vlastně vypadají, takto by se jejich plány brzy pokazili.

Urychleně zaběhli na toalety a alespoň smyli viditelný prach a pavučiny. Po večeři se vydali s baterkami opět na půdu, venku se již velmi zešeřilo, a na půdu jistě světlo není zavedeno. Teď měla tato tajná výprava ještě větší napětí. Pokud jdete na půdu v za denního světla, tak je to docela normální, ale za šera nebo v noci, je úplně něco jiného. Mladší chlapci měli docela strach a drželi se raději při sobě. Co kdyby na ně něco z temného kouta vyskočilo. Každý stín teď tady naháněl strach. A zvláště když jste posvítili do zrcadla. Nakonec všichni došli na konec půdy, ke stěně kde byli dveře. Chvilku před nimi stáli, nikdo se neodvažoval vzít za kliku a stisknout jí.

„Tak kdo je otevře.“ Optal se potichu Ondra

V nastalém tichu povídá Jindra. „Budeme losovat. Mám tady zápalky, je nás devět, vyndám devět zápalek a jedné ulomím hlavičku. Ten kdo si jí vytáhne, otevře dveře.“

Všichni chlapci souhlasili. Jindra nachystal devět zápalek a jedné z nich ulomil hlavičku. Po krátké chvíli k němu přistupovali a každý si vytáhl tu svou zápalku. Pokud si hoch vytáhl celou zápalku, slyšitelně si oddychl, až po chvilce se ozvalo zoufalé

„Ach, ne!“

To byl Péťa, nejmladší z party kluků. Péťa si vytáhl zápalku s ulomenou hlavičkou. Avšak, je to hrdý hoch a tak se nadechl a než stiskl kliku všiml si, že chlapci podstoupili o kousek dál od dveří.

Péťa stisknul kliku a dveře se dali otevřít, velmi potichu a lehce. Když je Péťa otevřel a všichni posvítili baterkami do místnosti, přestali skoro všichni dýchat, ohromením nemohli udělat krok, natož vydat hlásku.