Část třicet sedm. Záhadná klubovna. Vypráví Hynek (11) a spol.

Jejich svítilny odhalili místnost v níž byli židle okolo stolu, na stěnách nějaké tabule, asi nástěnky, při stěně stála knihovna a u komína, vzadu v místnosti dokonce kamna s připravenou hromádkou dřeva. Stěny byly vytvořené z ohoblovaných prken, takzvaných palubek. Byli tu i zarámované fotografie skupiny několika chlapců, přibližně v jejich věku. Obrázky vypovídali o bohaté činnosti party, snad nějakého klubu.
Na podlaze byl položen koberec. Na stole ležely nějaké sešity a pod stropem byli zavěšeni modely letadel, balonů i jiných strojů. U druhé stěny stála police plná časopisů, sešitů, papírů, i různých pomůcek pro psaní, kreslení a rýsování. Také vedle police se nacházela otevřená bedna s nejrůznějším nářadím.

Chlapci se nahrnuly do staré a záhadné klubovny, zavřely za sebou dveře a Jindra povídá:

„Teda kluci, to jsem nečekal, komu to tu asi patřilo?“
„To musíme teprve zjistit a víte co je nejlepší?“ ptal se všech Ondra a hned si taky odpověděl.
„Že, vlastně jsme našli naší budoucí klubovnu!“

Chlapci sborově souhlasili a začali při baterkách prozkoumávat klubovnu. Všechno pokrýval prach a pavučiny, ale nebylo toho zase tak moc.

„Klucíí, tady je nějaký vypínač, asi tu bude světlo!“ povídá trochu nahlas Péťa.

A opravdu, baterky teď svítili na vypínač a jejich kužele světla běžely po kabelech až k žárovce u stropu. Vedle žárovky bylo okýnko s roletou.

Péťa už se chystal otočit vypínače a rozsvítit žárovku, když jej zastavil na poslední chvíli Honzík.

„Počkej, napřed zkusíme zatáhnout tu roletu, nikdo nemusí vidět, že se tu svítí.“

Roleta zpočátku dávala najevo svou nechuť k roztažení, ale jemným cukáním vpřed a vzad se dala do pohybu, zakryla celé střešní okno.

„Bude jí to chtít promazat.“ konstatoval Matěj

Teprve teď mohli chlapci rozsvítit žárovku. Nažloutlé světlo zaplnilo celou klubovnu, teprve teď si mohli hoši naplno prohlédnout celou místnost a vychutnat pohled na vysněnou klubovnu. Každý prohlížel dle svého zájmu něco jiného. Do nastalého ticha promluvil Hynek.
„Tak si myslím, že už vím, komu to tu patřilo.“

A na stůl do prachu položil KRONIKU. Chlapci se seběhli okolo stolu a s napětím poslouchali Hynka, jak čte první list v kronice.

„Toto je zápisní kniha Klubu Mladého Hlasatele, číslo 218. Kamarádi z Uhrova.
Bohumil Slávek, 14 let – vedoucí klubu, Svatopluk Hanák, 12 let – písař,
Členové: Rudolf Jezera, 11 let, Jiří Kovář, 12 let, Jan Holub, 13 let, Vladimír Pečenka, 12 let“

„Naše heslo: Pospolu pevně
Pokřik: Bobr, Bobr, dobrý druh, má rád vodu čistý vzduch. Bratře Bobře každý den k pilnosti Buď připraven!“

„Náš klub existuje od 28.Dubna roku 1939.“

„A tady jsou podpisy všech chlapců, co měli tento klub.“ Ukázal Hynek chlapcům kroniku.

„Třeba ještě žijí, je to jenom pět let co byl založen tento klub.“ pověděl Lukáš

„Možná ano, ale na to se pokusíme přijít až třeba zítra, za chvilku bude večerka a my musíme být v posteli kvůli kontrole.“ řekl Jindra

Hynek zavřel kroniku, vrátil jí na své místo a chlapci opustili klubovnu. Po návratu do svého pokoje se po večerní hygieně uložili ke spánku. Avšak události uplynulého odpoledne a večera jim dlouho nedali spát, stále každý z nich musel myslet na původní klub.
Co to bylo za hochy, co asi prožívali a kam se vytratili? Byli to snad obyvatelé zámku, nebo z blízkého okolí?
Takové a i jiné otázky se hochů promítali v hlavě. Mnohý usnul až k půlnoci.                                                  A i sny byli trochu divoké.