Část čtyřicátá čtvrtá. Na hřbitově. Vypráví Hynek (11) a spol.

Večer ulehly tak jak byli zvyklí, jen svoje oblečení, do kterého se potom převléknou, dovedně ukryli v jednom zámeckém zákoutí nedaleko pokoje.

Přesně o jedenácté Jindra vstal a potichu obešel spící hochy z jejich party, opatrně je vzbudil a všichni vyšli z pokoje a vydali se chodbou ke svému uloženému oblečení. Jako cestu ze zámku zvolili okno v přízemí budovy, dál od hlavního vchodu. Bylo sice trochu výš, ale nikdy se nezavíralo. Navzájem si pomohli vyšplhat do okna a pak jen stačilo seskočit do hlubokého sněhu. Pokud by z okna skákali v jiném ročním období, nebylo by to příjemné.

Za chvilku již kráčeli sněhem ke hřbitovu, i když mrazivý vzduch říkal, že je hluboko pod nulou, tak kluci zimu ani nevnímali. Měli divný pocit, něco jako strach a zároveň to byla zvědavost. Ani jeden z nich nechtěl říci, že by se bál a každý z nich věděl, že sám by sem na hřbitov v noci a v zimě nešel.

Za hřbitovní zdí svítili na několika hrobech svíčky a ve hřbitovní kapli se svítilo taky. Na chvilku se zastavili a Matěj tichým a trochu ustrašeným hlasem povídá:

„Nebylo by lepší se vrátit a nechat to tak jak to je? Kluci, pojďte se vrátit.“

„Já se tedy nevrátím, chci vědět kdo tam je a to co jsme doposud s Hynkem prožili, nebude jistě tak strašné.“ odpověděl Otta

A opětovně se vydali ke kapli. Když byli blízko dveří, všimli si že se otevírají, nejmladší chlapci couvli a ti co stáli za nimi se tak posadili nechtěně do sněhu.

Z kaple se ozval hlas. 

„Pojďte dál!“

Kluci tedy vešli dovnitř, do mírně osvětlené kaple. Ale zatím nikoho neviděli.Hlas se ozval znovu a hoši tak poznali směr, odkud vycházel.

„Zavřete za sebou.“

Z poza malého oltáře, který byl v kapli, vyšel hoch o pár let starší než naši kamarádi. Přišel k jakémusi stolu a zapálil další svíčku.

„Tak jste se přeci odvážili přijít, jistě jste se celou dobu báli kdo, že vás sem zve. Jmenuji se Honza Holub, a byl jsem členem našeho klubu, který jste na půdě našli.“

Překvapení pro hochy bylo veliké, hned se tedy začali Honzovi představovat a rádi by se začali i vyptávat na cokoliv ohledně klubu.

„Kluci pomalu, jsem rád, že klub opět funguje, avšak mnoho dětí ze zámku i v okolí si o vaší zajímavé činnosti povídá. A nebude trvat dlouho a začnou se o to zajímat taky němci. Chtěl jsem vám jenom říct, aby jste byli více opatrní. Už nemám moc času. Občas vám pošlu po příteli ze zámku zprávu, neptejte se kdo to je. Jen jedno vám ještě prozradím. Měli jsme i svůj tajný znak. Když jej najdete, můžete pak pátrat ve sklepě. Teď už musím jít.“

Honza si s každým stisknul ruku a vyrazil do tmy.          Naše parta jen chvilku čekala v kapli a stále si něco potichu šeptali.

„Tak my taky půjdeme.“ Zavelel Jindra a zhasnul jednu svíčku. Šero naplnilo kapli, otevřeli pomalu dveře a vyšli do noci. Bylo k druhé hodině ranní.

Do zámku se vrátili o půl hodiny déle. Teď vyšplhat nahoru do okna bylo náročnější, avšak i na to Jindra myslel, již dřív si ke zdi schoval pod sníh žebřík, takže bylo po problému. Poslední z hochů, který vylezl nahoru, pak žebřík shodil do sněhu, kam zapadnul a nebyl vidět. Do svého pokoje se vrátili potichu a venkovní oblečení opět uklidili do výklenku na chodbě.       Ráno si věci včas odnesou. Mladším chlapcům se usínalo o poznání lépe než třeba Jindrovi. Měl o čem přemýšlet. Jaké tajné znamení má klub? Kdo je tady na zámku, ten tajemný přítel Honzy Holuba? S těmito otázkami usnul.