Sourozenci František a Zdeněk si letního tábora na veliké louce u potoka a s každodenním sluníčkem na obloze užívají, jak jen mohou. Plní nejrůznější úkoly do svých skautských stezek a dnes například budou střílet z luku, družina se rozhodla vyzkoušet si dovednost, při které musíte mít tři šípy ve vzduchu dřív, než ten první spadne na zem. Prý je to velmi těžké a málokdo to dokáže. Dnes se uvidí.
František si na odpoledne vyžádal u vůdce oddílu, pro svou družinu volno. Takové volno lze využít jakkoliv, avšak lepší je trochu sportovat a získat nějakou tu zkušenost. Fanda, byl Akelou řádně poučen co lze a co ne. Sám pak po vzoru Akely si svolal svoje Kamzíky a vedl k nim dlouhou řeč. Skoro dlouhou. Jelikož každá poučná řeč je pro chlapce strašně dlouhá a občas zbytečná, protože všechno vědí a každý dospělí se na ně může spolehnout. Vždyť nic nepokazí, nerozbijí, neumažou, nepotrhají a jsou to vlastně Andílci. Když se však náhodou něco pokazí, pokazilo se to samo. To, že mi ten hrneček upadl, když jsem jej nesl, za to nemohu.
„Kluci“ – začal s nádechem Fanda a kluci z družiny si sedli okolo něho. „Tak dnes jdeme na tu velkou dolní louku a tam budeme střílet z luku. Zkusíme i dostat do vzduchu tři šípy najednou. Prý se to v oddíle ještě nikomu nepodařilo.“
„Tak já to dokážu.“ Kasal se nejmladší Páťa a ukazoval, jak on bude střílet. „Ty toho tak dokážeš.“ Zpražil jej Vilda. „A dokážu!“ Nedal se Páťa. Kamzíci se patřičně letně oblékli, tričko, trenýrky, plátěnky nebo bosi a vyrazili s toulcem plným šípů, s terčem ze slámy a s oddílovými luky na dolní louku. Cestou si začali zpívat takovou tu prima klukovskou písničku, která se zpívá v každé partě. To že to bylo falešně, nikdo nepoznal. Když dorazily na louku, byla týden po sklizni sena, tráva pomalu letně rostla dál, ale umožňovala volný pohyb. Ještě se nedalo říkat, že by jí pošlapali. Na jejím dolním konci stál včelín, tedy několik úlů. Tam se jen tak nikdo neodvážil. Samý bzukot a hlavně hrozilo to bodancem. Napřed se rozhodovalo kam postavit terč. To bylo složité rozhodování. Každý z hochů měl svůj názor a chtěl jej prosadit.
„Terč bych dal támhle k lesu.“ „Hloupost, kdo bude hledat šípy v lese, dáme ho doprostřed louky.“ „Jasně, proti sluníčku, dal bych ho sem a střílet budeme od lesa.“ „Tady, je hustá tráva, je to jako střílet do lesa, dáme ho kus od okraje lesa a kus od okraje odkud jsme přišli.“
Dohadování nakonec ukončil Fanda a terč umístil tak akorát po sluníčku a akorát vzdálen od lesa i od místa s vysokou trávou. Nadešla chvíle všemi velmi očekávaná. Vlastní střelba do terče. Kdo střílel, byl i opravován Fandou, jak správně zakládat šíp, jak držet ruce při míření, jak stát a tak podobně. Na každého se dostalo. Kdo nestřílel, stál opodál nebo seděl v trávě a sledoval střelce a jeho zásahy do terče. Někomu se vedlo dobře, jiný se netrefil vůbec. Ale s každým pokusem byli chlapci zručnější a dařilo se jim. Uskutečnili také soutěž v lukostřelbě. Vítězem byl Radek, pak Saša a Zdeněk. Pár minut před odchodem z louky uskutečnily chlapci pokus s vystřelením tří šípů tak, aby byli všechny tři najednou ve vzduchu. Nebylo to jednoduché a nikomu se to nepovedlo, jen ti nejlepší dokázali vystřelit tak, že dva šípy byli ve vzduchu než dopadli na zem.
„Tak to je pro dnešek všechno.“ Zavelel František a všichni posbírali šípy, vzali terč a vyrazily zpět do tábora.
Každý nesl něco, Zdeněk si vzal na starost luk, a jakmile vstoupili do lesa nacházel dobré pruty, které vystřeloval do korun stromů. Byl sice Fandou a ostatními chlapci napomenut, avšak vždy po chvilce opět vystřelil do korun nějakou tu rovnou tenkou větvičku. Jak už to bývá, neplecha nebývá nepotrestána. Jedna taková se větvička se odrazila od kmene a zpětně dopadla na Zdeňka, tedy pouze jej trochu klepla po ruce. V tu chvilku se už Fanda trochu více zlobil zabavil Zdeňkovi luk a když družina došla k potoku, putoval Zdeněk v rukou chlapců do potoka, jen to cáklo. Potok to nebyl velký, ale měl velkou bahnitou bažinku. Zdeněk byl mokrý, špinavý a překvapený. Zbytek cesty už dal pokoj a přemýšlel, kdy bude prát prádlo.
