Část třetí – Balení, loučení s táborem. Vypráví Kašpárek (8).

Ráno jsem jaksi nemohl dospat, musel jsem vstát a jít ven na zápraží, jen tak v košili a bos, pak jsem se chvilku procházel v mokré trávě.

Z lesa vyšel Kormorán po ranním přivítání, jsme se posadili na zápraží a povídali si o táboře, o světě a o tom co nás asi doma čeká.

Za chvilku již bratr Včelička začal budit hochy a zvát je na ranní každodenně radostnou rozcvičku. Dnešní poslední bude v nádherně orosené mokré trávě.

A tak jen v trenýrkách a bosi cvičíme protahovací cviky, válíme sudy z mírného kopečka i jen tak zápasíme.

„Ranní mytí“ zavelel Kormorán a my hned pelášili do Mlýna pro ručníky. Za chvilku

jsme již u mlýnského náhonu a skoro všichni se koupeme.

Ke snídani přicházíme učesaní, oblečení v naše oddílové šaty a hladový.

Včelička nám při snídani povídá náš denní program. Jednoduše balení a úklid.

Odpoledne bude dovednostní hra v lese a večer posezení u krbu ve mlýně, rozlučkové. Zítra se odjíždí domu.

Ono se řekne, zabalit si, ale to není občas tak jednoduché. Když jsme sem přijeli, byli naše věci hezky složené a vyžehlené. Teď jsou sice taky čisté, taky složené, taky vyžehlené, ale jaksi se do těch ruksaků, nebo kufrů nevejdou. Přetékají, a nejdou zavřít.

Tak si pomáháme navzájem. No jo, když kufr zavřete, tak přijdete na to, že v tom kufru je něco co potřebujete ještě dnešní den, třeba plavky, ručník, nůž, prak a tak.

Potom nezbývá, než kufr otevřít a to je velmi snadné, věci sami z kufru vyskočí. Následuje opětovné společné zavírání, kdy jeden sedí na kufru, druhý stlačuje víko a třetí, třeba já zapínám zámky.

To vám byla práce, docela únavná v tomto horkém počasí. Do svačiny se ještě vysmýčili světnice a vynesli odpadky.

Zakusujeme se do lahodných jablek a jdeme k rybníku se koupat. Nebude to na dlouho, říkal Kormorán, musíme si ještě zopakovat nějaké dovednosti. A já už vím, že je to velká zábava.

Z Rákosí vytahujeme prám, hned je plný našich hochů. Hned jsme piráti a hned výzkumníci na expedici po rybníce.

Signál z píšťalky nás svolává ke mlýnu.

„Chlapci, je dobré se převléci do suchého a vzít si něco na psaní i uzlovací šňůru.“

řekl Kormorán. A dodal: „Která družinka tu bude první?“

Pokolikáté již plně běžíme do patra, svlékáme mokré plavky, utíráme svá těla a pak oblékáme suchý oděv, tedy jen trenky tričko. Bereme psací potřeby, uzlovací šnůru a pelášíme dolu k palouku za Kormoránem.

Asi si teď myslíte, že ponecháváme mokré svršky jen tak ve světnici, to ne, naučili jsme se všechno mokré věšet ven na prádelní šňůry na sluníčko.

Tak to má správně být.

Kormorán má připravený zápisník a Rysům píše tři body, jsou první, my jsme druzí. Kamzíci se o kousek opozdili a tak na ně zbyl jeden bod.

Lesní i luční kvizy, najít tu a hned tamtu rostlinu, keř, nebo kámen. To nás bavit ještě nepřestalo. Teď už jde jen o rychlost a čas. Vždyť skoro vše známe.

Pak se vázalo něco uzlů a také jsme tvořili vázaný stůl i židli.

I pro nás, jako každý den, vyšla chvilka volná. Tedy družiny mohli dělat cokoliv, ale jen to dobré.

My, Bizoni se jdeme projít po našich oblíbených místech a rozloučit se s nimi.

Snad v tato místa, zas příští léto zavítáme.

Před večeří bylo vyhlášeno večerní koupání s velkým mytím, to abychom domu nepřijeli ušpinění. Každý s mýdlem se drhneme, pak vodní bitvu pořádáme.

Pak už jen osprchování vodou čistou a za chvilku zasedáme u poslední večeře, zde na soustředění. Hoši, jakoby víc ukázněni jsou, nebo se jim pomalu začíná stýskat po dnech plného táborového života zde.

Večeře vesnická byla, podmáslí a brambory na loupačku. Pak služební družina v kuchyni se dala do špinavého nádobí a my ostatní u krbu zasedli, hrajeme drobné hry, zpívají se písničky a povídá se o této zlé době. I o tom co dělat máme po našem návratu domu k rodičům.

Na závěr dne rozdány diplomy a ceny, vyhodnoceno vše bylo ke spokojenosti nás všech. Každý nějakou drobnost také připravil pro své druhy a tak jsme podarovali jeden druhého.

Než jsme odešli spát a snít zde poslední noc, zazpívali, jsme si velmi potichu skautskou večerku. Pozdravili se levou rukou, skautsky a šli jsme spát.

Dnes nebude polštářová bitva, dnes ne. Převlékli jsme se do pyžam a usnuli.

Ráno, v den odjezdu, jsem měl pocit, že jsem večer slyšel tichý pláč. Asi nebylo každému z nás dvakrát nejlépe. A při vzpomínce, že se vracíte do města, kde se pohybují fašisti a gestapo, to je pochopitelné, že slzy byli na místě.

 

Část čtvrtá – Odjezd do města. Vypráví Kominíček (10).

Neúprosné ranní sluníčko, probudilo ve světnici skoro všechny hochy. Ti co ještě spali, nebo se snažili spát, byli laskavě ostatními chlapci vzbuzeni.

Ranní polštářová bitva nedala na sebe dlouho čekat. I v tomto posledním ránu, kluci nepřestali být sami sebou.

Rozcvičku vedl Kormorán, oddíl si dávno zvyknul cvičit pouze v trenýrkách a na boso. Nikomu to nepřišlo jako něco divného, ba naopak. Koupání v rybníku před snídaní opět otužilo každého, kdo našel odvahu se zapojit do vodní bitvy.

Z jídelny už voněla bílá káva a tvaroh namazaný na chlebu, svojí bělostí ještě rozjasňoval dnešní den.

Náš dnešní úkol je jednoduchý, zabalit poslední věci, uklidit světnice a v devět hodin se vydat na nádraží.

Při odchodu nastává loučení s majitelem mlýnu, s tím, že se příští rok uvidíme znovu. (Avšak válečná léta tomu nebudou přát.)

Cesta na vlakovou zastávku Hodkov se snažíme zpestřit písničkou. Tentokrát však nás moc zpívání nebaví. Než nám přijel vlak, byli jsme každý stále svými myšlenkami na uplynulých dnech tábora. Mnohý nás se však zaobíral i myšlenkami co bude dál.

Vlak přijel přesně na čas, lokomotiva má úplně vpředu velké bílé V, jako že Vítězství. Nastupujeme, ukládáme svojí batožinu a naše nálada s rozjetím vlaku se vrací do klukovské zábavy, smích a pošťuchování je předzvěstí nějaké té šikovné hry.

Napřed je to, kdo první uvidí tu, nebo jinou věc za oknem vagónu, pak hrajeme na Hadače a ke slovu přišla i nějaká ta hádanka.

Objíždíme celé městečko a z oken hledáme nějaké ty změny, co se třeba postavilo, nebo zbouralo, kde již zrají hrušky apod.

Na nádraží na nás již čekají rodiče, ale také tam jsou němci a skoro každého prohledávají. Od té doby co byl ten atentát na Heydricha, je to pořád.

Vítáme se docela potichu s rodiči a mezi sebou se loučíme. Máme již domluveno, kdy a kde se sejdeme a co podnikneme ještě o prázdninách a tak. Náš oddíl se sejde až v Září.

Cestou domu vyprávím rodičům i sourozencům, jaký byl tábor, co všechno jsme zažili.

A rodiče zase vyprávějí co je teď potřeba všechno dělat a na co si dát pozor.

Táta mi řekl, abych si dával hlavně pozor na to, co říkám a taky komu.

„Je zlá doba synu a nevíme, co nám ještě může přinést.“

Naše rodina bydlí u kostela svatého Vavřince. Táta má koloniál se smíšeným zbožím a maminka je učitelka na škole kam chodím. Mám tu prima partu kluků, s kterými chodíme za kdejakým dobrodružstvím. Už se těším, až se setkáme.