Část šedesátá čtvrtá. Vypráví Hynek (11) a spol. Toho rána po tak dobrodružném včerejším dnu se teprve nikomu z chlapců nechtělo z postelí. A když už vstali, poznali, že dobrodružství zanechá i nepříliš pohyblivé a svěží tělo na druhý den. Avšak nekonečné mládí každého dítěte, zvláště hocha si nenechá ujít slunečný den, volající po dalším dobrodružství. Prázdniny se pomalu blížili ke svému konci a tak je potřeba využít každé chvilky. Dopolední práce byla zaměřena na opravu plotu kolem zahrady. Vadné plaňky, tedy zlámané, nebo zteřelé se museli odstranit a nahradit novými. Chlapci pracovali se sestrou a tatínkem. Práce to byla zajímavá a děti se rádi pocvičili v zatloukání hřebíků. Hoši využili svou fyzickou sílu, na vytahování starých hřebíků a Anička s tatínkem zatím řezali nové plaňky přesně na míru. Slunce spěchalo k poledni a také pořádně začalo hřát. Kluci již pracovali svlečení do půl těla, takže se ukázali všechna jejich drobná i větší zranění z předešlého dne.
V jednu chvilku si tatínek na Janových zádech všimnul velké modřiny. Otázka z čeho jí má, na sebe dlouho nenechala čekat. Honza byl od přírody pravdomluvný a nerad povídal lži, zvláště rodičům. Již dávno poznal, že by to stejně nepomohlo a byla by z toho ještě větší mrzutost. Tak popravdě pověděl, jak k ní přišel. Tatínek toto zranění prohlédl a uštědřil Janovi menší pohlavek, s tím že příště dostane pětadvacet na holou, a že to platí pro všechny. Kluci byli rádi, že to takto dopadlo a že jim táta nezakázal třeba jít odpoledne k vodě.
Již zdáli od rybníka slyšeli nějaké povely, přiblížili se nenápadně blíž a viděli deset kluků z Hitlerjugendu, jak cvičí plavání a různé další dovednosti ve vodě. Hynek přišel s nápadem, sebrat jim oblečení a schovat jej do prázdného hrobu na hřbitově.
„To nemyslíš vážně, viď?, I když se nepřijde na to kdo to udělal, tak z toho může být velký průšvih!“ odpověděl mu Jan
„I nepřijde se nato a průšvih z toho nebude, jsou to jen kluci jako my a žádný velký s nimi není.“ Přesvědčoval Hynek ostatní hochy.
„A jak to chceš udělat, když mají šaty až u vody a vidí na ně.“ Ptal se Tomáš
„To je jednoduché, vy na druhém konci rybníka uděláte rámus a oni se tam půjdou v těch svých bílých trenkách podívat a my jim zatím s Jindrou šaty odneseme.“ Vymyslel plán Hynek.
Kluci se po sobě chvilku dívali, a v očích již měli čertovská světýlka, na jednu stranu se těšili, jak se budou kluci z Hitlerjugendu divit, kde mají šaty, ale na druhou stranu měli strach z toho, co se stane, když se to nepovede a budou chyceni, nebo tak nějak.
Tak dobrá, jdeme na to, rozhodl Jakub. Hynek s Jindrou zůstali pod hrází rybníka a čekali na příležitost, až budou moct šaty odnést. Za chvilku se z druhé strany rybníka ozval rámus a na kluky ve vodě začali padat drny a šišky. Ti se hned na útočníky vrhli, avšak než vylezli z vody, bylo po útoku a naši kluci se vraceli rychle k Hynkovi a Jindrovi. Ti mezitím, odnesli šaty ze břehu do mlází a pak hned všichni po tichu, ale rychle utíkali ke hřbitovu. Nevšimli si však, že byli spatřeni jedním z oloupených chlapců a nyní jsou pronásledováni. Když už házeli šaty kluků od rybníka do prázdného zapomenutého hrobu, byli velmi rychle obklíčeni a na útěk nebylo ani pomyšlení. Kolem nich stáli kluci z Hitlerjugendu, v bílých trenýrkách a bosi. Schylovalo se k bitce.
„Tak asi takto, dobrý pokus nám sebrat věci, ale špatný konec pro vaše kosti.“ Pověděl jeden z chlapců od rybníka.
Jak na povel se kluci z Hitlerjugendu vrhli na naše hochy, začala bitva kdo z koho. Nakonec pranice skončila velmi rychle, jako začala. Na hřbitově se objevil pan učitel ze školy a sním i pan farář. Všichni kluci se přestali prát, stáli ta trochu v pozoru a slušně pozdravili příchozí autority.
„No to je hezký, že se kluci nestydíte. Jeden jako druhý, sotva to opustí kolébku hned se to bouří proti světu.“ Pravil trochu zlobivě pan farář, rozloučil se s panem učitelem a odešel.
„Takže, Honzo, vlez dolu a podej hochům jejich šaty a boty, ať se mohou obléct. Pak si všichni promluvíme támhle u kaple.“ Řekl pan učitel a vydal se pomalu ke kapli.
Jan mezitím podával klukům z Hitlerjugendu šaty a ti se oblékali. Přitom se všichni dohromady dali do povídání. Naši chlapci se vyptávali těch druhých, odkud jsou a kde mají tábor a taky se omlouvali za tu akci s tím oblečením. Kluci z Hitlerjugendu, jim povídali, že se nic nestalo, že je to i jejich chyba, měli lépe hlídat a že jsou rádi, že se nekoupali nahatí, atak podobně. Než všichni dorazili ke kapli, bylo jasné, že všichni jsou normální kluci, jen každý v této době stojí na jiné straně. Pan učitel nechal všechny hochy posadit do půlkruhu a taky se vyptal kdo, odkud je. Jak se ukázalo, všichni jsou Českého původu. Společně mluvili o toleranci a vzájemném se respektování, dokud neskončí válka. Zdůraznil, že děti by se na válečném konfliktu neměli podílet a jak se postupně ukázalo, jen necelá čtvrtina hochů, byla v Hitlerjugendu dobrovolně. Ostatní byli naverbováni docela násilně a z přesvědčení jejich rodičů, nebo ze strachu. Hovor u kaple netrval dlouho, pan učitel napřed nechal odejít kluky z Hitlerjugendu a pak ještě chvilku povídal s našimi hochy. Na závěr zdůraznil,
„Dávejte si pozor na to, co děláte a s kým o čem mluvíte, dnes to dobře dopadlo. Teď běžte, kam vás nohy ponesou.“
Kluci poděkovali a rozloučili se. Jejich kroky zamířili za dnešním vytouženým koupáním, a aby se náhodou nepotkali se svými vrstevníky od rybníka, vydali se na jiný vzdálenější rybník.
