Příběh třináctý. Bramborová bitva.

Znovu se setkáváme s Pavlíkem a Jendou. Jak už víme z předchozího vyprávění, bojovali s Vosím národem, zápolili se stavbou svého plátěného domečku a i v nedaleké vsi Jenda obstaral pochůzku.
Je polovina tábora, tábor se tak naklání ke svému konci, ale do konce zbývá ještě mnoho dobrodružství, zápolení, radosti, i rozličných neplech.
Dnes jsou k obědu Škubánky, to se vám musí naškrábat tolik brambor, že by vystačili na celý rok k jiným lahodným jídlům.

„Jé zase brambory, proč když máme službu, musíme škrábat stále brambory.“
Zlobil se trochu Pavlík.
„Budou Škubánky, ty já mám rád.“ Odpověděl Jenda a už vzal z přidělené hromádky první bramboru, že jí oškrábe.

Byť by se mu to podařilo, kdyby jej nezačala otravovat, dotěrná moucha. Hned si mu sedla na nos, hned na ruku a tak stále dokola. Jenda se oháněl, snažil se jí lapit, ale moucha byla vždy rychlejší. Nakonec mrštil oškrábanou bramboru do hrnce s vodou, až odražená voda zkropila Pavlíka.
„Co děláš, podívej, jak jsem mokrej!“ Láteřil Pavlík.
„Promiň, ale ta hloupá moucha mě asi chce sežrat“ řekl Jenda a vydal se pro staré noviny, které si stočil do ruličky, že mouchu zaplácne. Moucha však zmizela neznámo kam.
Brambory v hrnci úspěšně přibývali a hromada slupek v kbelíku také.
Chlapce škrábání brambor už trochu přestávalo bavit, tak vymýšleli, jak by nejlépe toho druhého pokropily vodou z hrnce, kam házeli oloupané brambory.
Ono, když se oloupaná brambora dobře mrští do hrnce s vodou v předem myšlený úhel, odrazí vodu z hrnce a ta zlije druhou osobu sedící proti hrnci s bramborami.
To vám byla sranda, kluci už byli mokří jako by se koupali a okolí kde seděli a loupali brambory bylo skoro pod vodou.
V pravý čas chlapce zkrotil jejich rádce družiny Kajman. Napřed jim drobně bratrsky vynadal, že tropí hlouposti a pak konstatoval, že už je brambor dost.

„Tak teď to tu ukliďte, brambory propláchněte a dejte je hned vařit.“ Zněl jasně příkaz Kajmanův.

Ostatní chlapci v družině se statečně oháněli v kuchyni, nebo zápolily s věčným nedostatkem dřeva v dřevníku.
Pavlík s Jendou vynesli společně slupky z brambor do odpadové jámy a aby si tento úkol zpříjemnili, tak Pavlík nesoucí kbelík vymyslel u jámy zajímavou věc.

„Schválně jak vysoko slupky vyletí.“ Povídal.

Drže obouruč kbelík rozmáchl se s ním, a v jednou okamžiku vyhodil slupky do výšky. Avšak, jak byl kbelík kluzký, jedna ruka mu sklouzla. Tím slupky i to ostatní co bylo v kbelíku, nabralo jinou letovou trajektorii a z části to přistálo na Jendovi. Pokryt, pomejemi byl hlavě, ramenou, no celý.

„Co děláš, tos udělal schválně!“ Velmi se zlobil Jedna setřepávaje ze sebe všechno možné.

Pavlík se smíchy div neválel po zemi, ale pak se musel dát na ústup před Jendou.
Kajman předpokládal, že bude nějaký problém, tak jim z kuchyně vyšel vstříc. Viděl jen utíkat Pavlíka před Jendou a Jendu špinavého od slupek z brambor.
Zastavil je a nechal si vyprávět ten komický příběh. Načež, Pavlík dostal mírný záhlavec a oba chlapci putovali po své práci do kuchyně. Teď už po větším Kajmanovým dohledem.

Nakonec vše opět dopadlo velmi dobře, Škubánky byli jedna báseň a kdyby jich bylo dvakrát tolik, ani to by nezbylo.
Odpolední dovádění ve stavbě přehrádek na potoce umylo a osvěžilo všechny chlapce z družiny Čápů.
Jen Jenda musel jít ještě navíc do táborové sprchy s mýdlem. Jelikož ani voda z potoka z Jendových vlasů, bramborovo s něčím dalším, kbelíkový odér nespláchla.