Příběh dvacátý první. Bratři.

Po dobrodružství s poštou mohlo přijít dobrodružství s přesolenou polévkou, ale byla zachráněna. Povařila se v ní brambora a kousek chleba. Polévka se snědla všechna a ještě chyběla na přidání.
Ono se řekne tábor, ale není to jen o opalování, koupání, hrách v lese o kopané na louce nebo o sběru Malin, Ostružin a jiných lesních plodů. Tábor je hlavně o společném soužití různých povah, různých radostí i starostí. Tábor je o společném dohodnutí se co kdo bude dělat, co se bude vařit, tak aby to chutnalo všem. Tábor je i o vzájemné pomoci jeden druhému. Nepomáhají jen dospělí dětem, tedy chlapcům od sedmi do čtrnácti let, ale mladší pomohou starším klukům a ti starší se postarají o mladší. Sami chlapci dovedou mnoho z toho co dospělí a mnohdy lépe, mají totiž k sobě věkem nejblíž a přesně vědí jak se ten nebo onen cítí, co si myslí, co udělá, jakou má sílu, co zvládne, atak dál.
Kluci jsou spolu nepřetržitě, zatímco dospělí jaksi jen tak trochu dohlížejí a u většiny chlapeckých rozhovorů nejsou, občas dospělí nepostřehnou pláč toho nejmladšího, nebo i skrývaný smutek nejstaršího hocha.
Sami chlapci utvářejí nekonečné společenství přátelství, kamarádství a bratrství, mnohdy zpečetěné i krví, po vzoru domorodých kmenů ať už z Ameriky nebo Afriky. A to se také většinou dospělý nedozví, nebo dozví ale po mnoha, mnoha dnech, nebo letech.
Matěj a Ivan z plátěného domečku číslo devět, jsou nerozlučnými kamarády od chvíle, kdy spolu začali chodit do školy, vlastně potkali se už na hřišti u domu, potkávali se na procházkách s rodiči a tak poznenáhlu nějak začalo jejich přátelství a kamarádství.
Samozřejmě občas byli všechny legrácky, dobrodružství a průšvihy zakončené výpraskem na holou od tátů, nebo přátelství zastínil mrak poškorpení, klukovskou pranicí a hádkou. Už prý nikdy se Ti dva nesejdou a nebudou kamarády, ale ten mrak nepřátelství nikdy dlouho nevydržel, rozplynul se jako pára nad hrncem s přesolenou polévkou, kterou zachránil vůdce oddílu svými radami a nekonečnou dobrou náladou i ve chvílích kdy, kluci vytvořily zapeklitý problém a jejich tátové by to řešili řemenem.
Jednoho dne povídá Ivan Matějovi.

„Co kdybychom doopravdy byli bratři.“
„To asi těžko, každý máme svou rodinu, to jako že bychom bydleli spolu?“ Pochyboval Matěj.
„Víš, jak jsme byli v kině na Vinnetouovi, tak jsem to nějak myslel.“ Povídal dál Ivan.
„Jo pokrevní bratrství, ale ty se přece bojíš i Komára, natož by ses měl říznout.“ Trochu se smál Matěj, ale věděl, že Ivan to myslí vážně.
„Já to zvládnu, uvidíš, že se nebudu bát.“ Nedal si vzít svůj nápad Ivan.
„Tak dobře, bráško, ale co když se to někdo dozví a co když se budou ptát na to říznutí?“ Přemýšlel nahlas Matěj.
„Nedozví, dnes o osobním volnu půjdeme na skály a tam to uděláme.“ Naplánoval Ivan.

Pak ještě chvilku hovořili o tom, jak a co uskuteční. Po zbytek odpoledne byl pro oddíl naplánován a uskutečněn hon na Medvěda, tedy ne na opravdového, ale Medvěda představoval jeden z vůdců oddílu. Úkolem chlapců bylo dostihnout Medvěda a pomocí hadrových míčků jej trefit. Medvěd se mohl bránit pouze tím, že vylezl na strom, uplaval přes rybník anebo chytil některého z hochů a použil jej jako živý štít. Nakonec se před koncem lovu ztratil v lese a bylo po hře. Chlapci byli trochu unavení, děsně zaprášení a zpocení z lovu, ale lovili by dál. Koupel v rybníce po hře přišla všem vhod.
O osobním volnu se Ivan a Matěj vytratili do skal, tam v místě kde skály tvořili jakýsi kaňon, který oddíl už dlouhá léta využíval jako slibovou rokli, usedli na jeden z balvanů.

„Tak opravdu to chceš udělat.“ Zeptal se Matěj, trochu se mu nechtělo způsobit si drobné zranění, byť se i těšil, že bude mít opravdového bratra. Sestra je fajn, ale je to holka.
„Chci, tak jdeme na to.“ Odpověděl Ivan a vyndal svůj nůž, takovou malou rybičku, co s ní ještě dopoledne vyřezával loďku z kůry.

Matěj vyndal také svůj nůž, chvilku váhal, ale když viděl jak se Ivan, který překonal strach z bolesti, trochu řízl do dlaně, až mu z ranky začala téct krev, učil taky tak a rychle se řízl taky do dlaně.                 

Pak si podali ruce a bylo to.

„Bratře“ Pověděl Ivan.
„Bratře“ Pověděl taky Matěj.

„Když bude jeden z nás mít průšvih, máme jej oba.“ Pověděl Matěj.
„A když budeš u nás doma, je tam všechno tvoje a moje maminka je tvoje maminka a tak, jó.“    Pokračoval Ivan.
„Jistě, všechno teď máme společné.“ Dopověděl Matěj, ale dost dobře si nedovedl představit, jak dává podepsat Žákovskou knížku, Ivanovu tatínkovi.
Ranky na dlaních přestali krvácet a kluci zaběhli k potoku, aby si umyli krev z dlaní. To by se v táboře pak každý ptal, co se jim stalo.
Cestou do tábora mlčeli, každý přemýšlel o tom, co mu to všechno přinese, nebo čeho se ve prospěch nového bratra vzdá. Ale takovéto mudrování jim dlouho nevydrželo, jen do chvíle než přišli na louku kde rostli šťavnaté Šťovíky. To je pochoutka, každého hocha z tábora.