Příběh šestý. Bratři.

František a Zdeněk jsou bratři, sourozenci. Františkovi je jedenáct a Zdeněk je o dva roky starší a navíc je i rádce skautské družiny Kamzíků, do které oba bratři patří. Obývají také šestý plátěný domeček.     Jiní sourozenci by byli radši každý zvlášť, jen aby nebyli spolu. František a Zdeněk však ne. Jeden na druhého nedá dopustit, pomáhají si navzájem, radí si navzájem, a když už uskuteční nějakou tu ne příliš vhodnou klukovinu, tak i přijmou společně káznění. Ale, jak to u bratrů bývá i František se Zdeňkem se občas poškorpí a poperou pro nějakou tu maličkost, nebo když jeden nechce ustoupit druhému a tak podobně. Takový svár však nemá dlouhé trvání, pak jsou kluci zase dobrými bratry. Pokud vznikne po drobné pranici nějaká škoda na šatech, snaží se škodu odstranit dřív, než na to přijdou rodiče. Horší je když vznikne nějaké drobné zranění na obličeji ba i jinde po těle. To se pak skoro nedá nic dělat a musí se s pravdou ven. 

Tady na táboře Zdeněk vládne bratrsky svojí družině. Jemu svěření hoši jej uznávají, vždyť toho tolik ví a zná. Není to však o velkém vládnutí – panování, v družině vládne bratrský duch spolupráce, her, dovádění i společné odpovědnosti za svěřený úkol. František je v družině Kamzíků teprve rok, na minulém táboře byl poprvé a pro sebe jej pojmenoval tábor utrpení. Jelikož ráno se vstává moc brzo, večer se uléhá taky moc brzo, ráno je rozcvička a večer zase koupání ve studené vodě. A musíte se umývat a čistě oblékat, prostě něco co o prázdninách být zas tak nemusí. Jíst se musí to, co se společně uvaří a ne to co by se chtělo. Když je horko tak se místo koupání pracuje a když už je chladno tak je čas na plavání v rybníku. A tak dál a podobně František uvažoval, ale jak šel čas, poznal svůj omyl.           Kdež to na letošní tábor se František těšil a úplně od začátku si jej užívá. Byť mu občas i něco vadí.

Dnes dopoledne se cvičí a trénuje v boxu, Vůdce hochům vysvětlil pravidla hry a ukázal jim i jak ten box správně dělat. Chlapci potom utvořili dvojce a zkoušeli proti sobě boxovat. Předem si všichni domluvili, že zatím budou údery pouze naznačovat dotekem.  Rádcům družin pak kladl na srdce, aby na hochy dávali bedlivý pozor, aby se do boxu moc nevžily. František trénoval s Míšou, jsou stejně vysocí a mají i stejný věk. Zpočátku jim to moc nešlo, ale postupně se zdokonalovali, až i sem tam zkušebně padla i nějaká ta ostrá rána. Sice ne moc ostrá, ale byla. Chlapci to brali ve smíchu až do chvíle, kdy Míša udeřil víc než mněl, nebo chtěl. Františka zasáhl do brady, až zuby zaskřípali. František div nespadl na zem, jaká to byla rána z jeho pohledu. Pak se do sebe kluci pustili doopravdy. Takový souboj včas ukončil Zdeněk. Udýchaní chlapci po sobě metali očima blesky, ale za chvilku už byli pohodovými kamarády a sledovali trénink ostatních. I sem tam se občas někteří nechali unést silou a padla i nějaká ta opravdová rána. Nakonec se uskutečnil turnaj v boxu se skutečnými boxerskými rukavicemi. A boxovalo by se snad až do večera, jaký byl o box zájem, kdyby nenastal čas k obědu.

Před nandáním jídla do esšálků kontrolují rádci družin čistotu ešusů a příborů, to většina táborníku nemá v oblibě, jednak to zdržuje a jednak se ten ešus umazal sám, jak spadl z ešusovníku na zem. Tak proč jej znovu drhnout. V tomhle je Zdeněk, rádce Kamzíků nesmlouvavý, drobet neumyté špíny od minulého jídla a hříšník si musí jít ešus umýt znovu. 

O poledním klidu, kdy se skoro nic nedělá, jenom se čte, leží, povídá se šeptem – skoro, a tak podobně, se František a několik dalších hochů podivně vytratilo z tábora. Napřed si toho nikdo nepovšiml, komu by chybělo pár kluků, když jich je všude víc než dost. Ani na to, že se na vlajkovém stožáru objevil přišpendlený lístek, napřed nikoho ani tak nezajímalo. Jen do doby, než si nejmladší chlapci toho lístku všimli, sundali jej a protože byl jaksi napsaný nějakou cizí řečí, ukázali jej svým rádcům. Ti zjistili, že ta cizí řeč je šifra, tedy text psaný psace a pozpátku. Z textu vyplynulo, že z každé družiny byl unesen jeden člen a úkolem družin je jít po stopách, které únosci zanechali. Avšak jaké to ty stopy jsou se v textu nepíše. Chlapci se v družinách dohodli na následujícím postupu, napřed zjistí kdo byl unesen, pak zjistí které stopy zanechali únosci, a nakonec se vydají po těch stopách s předpokládanou potřebnou výbavou. Zdeněk a další dva rádcové uvažovali, že budou muset splnit nějaké úkoly a že do večeře musí být unesení chlapci nalezeni. Polovina vedení tábora s jejich plánem souhlasilo, druhá polovina vedení tábora v táboře nebyla. Hledání stop bylo trochu těžké, ale přišlo se na to. Stopou byl vždy kousek oděvu uneseného. Ponožka, kapesník, tričko a tak dál. Každý byl unesen na jinou stranu, takže každá družina šla jinam. Do tří světových stran. Trasa vedla docela těžkým terénem, přes potok, přes křoviny a houští, přes polom a i přes husté kopřivy, které se nedali obejít. Stopa však byla vždy dobře viditelná už z dálky. Veškeré oblečení se sbíralo a dávalo do batohu. Přece svému unesenému bratrovi nedopřejí zbytek tábora bez možnosti se převléct a vyprat si. Poslední stopou byl sám unesený. Vedoucí jej lehce přivázal ke stromu a jakoby odešel pryč. Samozřejmě z povzdáli jej sledoval. Unesený jen v trenýrkách a bos, byl poučen co a jak. Ale i přesto bylo ve Františkovi a v dalších dvou chlapcích trochu strachu. Zůstali sami, svázaní u stromu. Co když mně nenajdou? Opravdu vedoucí odešel pryč? Kdy mně ti mravenci začnou kousat? Spousta myšlenek proběhlo v hlavách hochů. Vysvobození a úleva byla přijata jásotem asi u všech třech unesených. František se oblékl ještě do trička a vzal si i plátěnky. Společně se vydali do tábora. Blížil se čas večeře. František cestou vypravoval svůj hrůzostrašný příběh. Napřed souhlasil, že bude hrát uneseného. Ale když se s vedoucím drali přes všechno možné křovité a pálivé i mokré a ještě při tom musel tu a tam zanechat svoje oblečení, tričko, krátké kalhoty, ponožky, botky a kapesník tak to bylo docela dobrodružné a trochu strašidelné.

Den uplynul, Zdeněk při večerním nástupu a jeho dva další kolegové rádcové podali stručné hlášení, pak dohlédli na večerní program, družiny měli svůj vlastní. Mohli jít na procházku, mohli vyrábět drobné ozdoby z přírodnin, mohli se jít i koupat, prostě měli plnou důvěru svých vůdců. A když nastala ta vzácná chvíle, večerka tak Zdeněk s chutí ulehl do své postýlky na svůj slamník ve společném plátěném domečku se svým bráškou Františkem. Než usnuli, František povídá: „A víš, že jsem se bál, že mně nenajdete? A, že tam opravdu zůstanu?“ „Frantí, kdo by mně potom zlobil, když bychom tě nenašli.“ Odpověděl rozespale Zdeněk.