Deštivý den. / Rainy day.

Příběh pátý. Deštivý den.
Opravdu od noci prší, prší studená voda za krk dvěma skautům, Kájovi a Standovi z plátěného domečku číslo pět. Noční hlídka je sama o sobě dost děsivá představa pro chlapce i dívky, kteří jsou poprvé na táboře. Standa s Kájou si svůj táborový křest vyzkoušeli již před třemi roky, kdy do oddílu vstoupili jako Vlčata.
Nyní mají opět svou již za ty tři roky několikátou noční táborovou hlídku.

„Nikdy si na ní nezvyknu, radši bych spal.“ Říká Standa, když je v noci za plné tmy vytržen ze snu a musí se obléci a jít hlídat poklidný spánek ostatních bratří.
Za to Kája se na noční hlídky těší.

„To je ti taková pohoda a klid. Můžeš zkoumat hvězdy a pozorovat i nějaké ty noční živočichy a nikdo ti nic nedává k práci.“

Nyní klukům prší za krk za límec teplákovky, když obcházejí tábor. Než si vezmou ze svého plátěného domečku pláštěnky. Déšť je zaskočil někde mezi kuchyní a vlastním táborovým kruhem. Není však taková zima, aby se hned běželi schovat a třásli se strachy, že nachladnou.
Prší, již docela hustě a dešťové kapky tlučou do plátěných domečků ve snaze prorazit plátno a vyplavit jejich obyvatele. To se jim však ještě nikdy nepovedlo.
Ve stanovený čas budí svoje nástupce, kteří budou pokračovat v nočním hlídání. Takové předání hlídky ke samo o sobě docela odpovědné a nemůže to být jen tak. Nová hlídka je provedena táborem a pak všichni v jídelně uskuteční předávací rituál. Stará hlídka předává nové hlídce, budík, píšťalku, svítilnu, hůl a to je vše. Popřejí si klidné noci, nebo šeptem prohodí pár vět i souvětí na téma uplynulého dne, nebo nadcházejícího dne, či na docela jiné téma. Třeba jak to, že Sešívaní nevyklepli Klokany, ba právě naopak. A co z toho bude za melu.

Zalehnout po noční hlídce není také jen tak. Musí se najít svítilna, nebo rozžnout svíce a k tomu jsou potřeba sirky, jenže občas sirky nejsou tam, kde se předpokládá, že mají být a svítilna stávkuje. Takže vše se musí uskutečnit v neskutečně husté tmě. Vysvléci se je jednoduché, ale najít oděv určený ke spaní je už horší.
A to si kluci neustále opakují, že si před hlídkou tentokrát vše pečlivě nachystají. „Vždyť to znáš, jak to vždy nakonec dopadne.“ Povídá jeden nebo druhý.
A i dnes to dopadlo opět stejně. Svítilna ve dne svítí, svíčka a sirky jsou tam, kde mají být, oblečení na noc taky. Avšak jaksi už po noční hlídce je to úplně jinak. Kluci vlezou do svých spacích pytlů jen v trenýrkách, tričku a snaží se do rána neklepat kosu. Naštěstí je noc teplá.
Ráno po noční hlídce se jaksi nechce vstávat. Neúprosný budíček je však dál spát nenechá. Má to však i svou výhodu, noční oblečení, v kterém se spalo, je tak akorát vhodné pro ranní rozcvičku. A tak se pro změnu drobet čeká na ty bratry, kteří se musí náležitě ustrojit. Od noci se však nic nezměnilo. Prší. Teď prší na všechny cvičence, na malé i velké, na hochy i na dospělé. Déšť v těchto končinách může být na dost dlouho, to ví každý. A tak je proto připraven i náhradní program pro činnost v dešti.
Rozcvička dnes nebyla dlouhá, spíš to byla dešťcvička. Aspoň se kluci umyli a do snídaně mohou být ve stanech.
Kája se Standou se dali, po převlečení do suchého oděvu, do úklidu. Takové body za úklid mohou posunout, nebo srazit jejich družinu i jejich plátěný domeček v bodování buď nahoru, nebo dolu.
Našli i zapadlé sirky a suché, krásně leželi pod Standovým spacím pytlem, také záhadným způsobem opět skvěle svítí svítilna. Co však už od noci nenašli je lojová svíce, jen několik drobků z ní zbylo. Nějaká polní myš si na ní napřed pochutnala a pak jí odnesla neznámo kam.
V čase ranního nástupu, se počasí umoudřilo a jen tak lehce mrholilo, takže ranní nástup a vztyčení státní vlajky bylo, jak je zvykem ve skautských krojích. Na některých chlapcích, tedy na jejich košilích bylo vidět, že se k nim dešťová voda přeci jen dostala. Nic však nebránilo tomu je obléci. Dnes se také hodnotí krojová kázeň, je to jednou a občas i dvakrát za tábor. A to jsou drobné cenné body. Rádcové obcházejí svoje družiny a prohlížejí každého hocha, tu a tam upraví šátek, nebo naznačí, aby se košile vzadu zastrčila do kalhot. I sami jsou pak prověřeni svými bratry.
Jak to je zvláštní, po nástupu začalo opět dost pršet. Tábor se schází v jídelně a na programu je tréning, nácvik a zkoušení Morseovi abecedy. Každá družina obsadila svůj stůl a za chvilku už rádcové vysvětlovali co a jak je to za Morsea, tedy hlavně těm, co to sice znají, ale jaksi je jim to úplně jedno. Ti co Morseovku ovládají aspoň tak, že jí dokáží luštit a i psát, dostali texty v Morseovce a pracují. K polednímu se táborníci přesouvají do svých stanů a berou sebou svoje polévkové lžíce. Bude zvláštní hra. Vůdce vyšle klepáním na stanovou podsadu krátké slovo v Morseovce. Kluci si jej zapíší a pak to pokračuje od stanu ke stanu. Někoho to baví, jiný se drobně vzteká, že nerozumí a další třeba jen poslouchá s tím, že v jeho hlavě se signál rovnou převádí v samotné slovo.
Jak plynul čas, některým chlapců se povedlo za drobného šumění deště usnout.                  

O poledním klidu kdy déšť se stále snáší na letní skautský tábor, ležel Standa na své posteli a přemýšlel zda, když se dotkne celty, začne do stanu v tom místě téci. Mnohokrát se všem povídalo, že tomu tak je a že se nikdy za deště nikdo nemá celty dotknout. Ale, je to vlastně pravda? Zkoušel to už někdo?„Ty Kájo, zkoušel jsi už se dotknout celty za deště?“ vyzvídal Standa.„Co je to za hloupost, to se nesmí, pak ti sem poteče.“ odvětil Kája.„Já to zkusím, co říkáš?“ nedal se jen tak Standa.„A já pak o tebe přerazím esšálek, pokud mi poteče za krk!“ povídal už trochu rozmrzele Kája.Nakonec, tuto nevyzkoušenou zkušenost Standa vyzkoušel. Tam kde měl v posteli nohy, tam na celtu vytvořil prstem asi tak dvoucentimetrový kroužek a čekal co se bude dít. Chvilku nic, déšť pravidelně bubnoval na celtu a po podsadě poslušně stékal na zem do trávy. Pak to ale přišlo, napřed se utvořila malá kapka, která v tom místě zůstala chvilku stát, tedy pomalu se zvětšovala, až odkápla na deku. To už bylo Standovi jasné, že má problém. Kája si četl nějakou Verneovku a nevěnoval ničemu pozornost. Až když s ním Standa začal cloumat, tak zbystřil. Jakmile mu došlo co se stalo, začal se smát, docela nahlas. Standa byl z toho ztrápený, jedna kapka za druhou dopadala do jeho dlaní a on nevěděl co dál. Esšálky byli na ešusovníku u kuchyně a ve stanu měl jen polní láhev. Co Teď? Kluci tedy odhrnuli deku, kousek posunuli slamník a dešťová voda kapala skrz postel na zem do trávy. „Ale, co budu dělat v noci? Pokud nepřestane pršet.“ ptal se skoro sám sebe Standa. „No co, budeš spát v rybníku.“ pověděl Kája a opět se začetl do Verneovky.Celé odpoledne trnul Standa v obavách, jak to večer bude, jestli se má někoho z vůdců optat co s tím a tak podobně. Nakonec se v pozdním odpoledni ukázalo sluníčko a přestalo konečně pršet. Louka, les i plátěné domečky pod náporem teplých slunečných paprsků začali pářit a schnout. A než nadešel čas ke spánku, bylo tu opět léto, jak má být. Vše uschlo i to včera zapomenuté prádlo na šňůře.A Standa získal novou zkušenost. Na celtu se v dešti nesahá.