Úvod do dalších událostí.

V době Heydrichiády i během druhé světové války byli Židovští občané deportováni a fašistickým Německem určeni k likvidaci. Tak jako mnozí jiní lidé.Deportace probíhali již od roku 1939, na území Německa. Avšak od roku 1941 začalo systematické deportování Židů i v dalších státech.Po událostech roku 1942, kdy proběhl atentát na Reinharda Heydricha, se odsuny vystupňovali. V těchto dnech se odehrává i náš příběh.

Část pátá – Konečně doma. Vypráví Hynek (11).

Tatínek otevírá domovní vrata a my vcházíme do činžáku, kde bydlí ještě několik rodin. Vzájemně si pomáháme a mám tu hodně kamarádů i spolužáků.Nemohu se do sytosti vynadívat na dvorek, na náš klepač, pumpu v rohu i na několik dílen kde je spousta zajímavých věcí a strojů. Teď už skoro zavřených. Od žida si v době války málokdo nechá něco vyrobit. Na pískovišti, které tu máme taky, si hraje několik malých dětí a z podloubí vyšli  moji kamarádi. Hned se vyptávají jak se mám, kde jsem byl, a co jsem tam děl a tak. Krátce jsem se s nimi přivítal, s tím, že za chvilku přijdu ven a budu jim vše vyprávět. Vystoupali jsme do třetího patra a maminka odemknula náš byt. Z kuchyně k nám běžela moje malá sestra a za ní šla babička, která přijela na trhy a po nákupech z nedaleké vsi, kde mám taky spoustu kamarádů a děda tam pěstuje spoustu Husí, Kachen i prase a má kousek pole. Jinak je to vyhlášený švec. I ty boty co nosím my šil sám. 

Po přivítání začalo velké vyprávění, vyptávání, povídání, až tu byla na stole voňavá Bábovka a babiččin medový čaj. Dospělý se po chvilce začali bavit o válce, Hitlerovy a odsunech. Já šel vybalit svoje věci z tábora a ukládal jsem si je hezky do skříně, něco na poličku, a jiné drobnosti i do šuplíků u stolu. Moje sestřička my při tom všem hodně pomáhala. Taky se na všechno znovu ptala, a ke každé věci přivoněla s povídáním, že to tak hezky voní, lesem, loukou a i jinak. Vzpomínal jsem s každou mnou vyrobenou věcí na táboře na kluky, a co asi teď dělají. Listoval jsem i svým deníkem a předčítal svojí sestřičce příhody z tábora. Pak jsem si rozestavil šachy a chvilku jsem sám se sebou hrál partii. Maminka, my mezitím připravila ve společné domovní koupelně koupel a jak se ukázalo, nebudu se koupat sám. Adam Bordějů přijel od příbuzných a tak uspořádáme společnou očistnou koupel. Sice jsem chtěl jít ještě za klukama na dvorek, ale rodiče rozhodli jinak. Dnes už je toho na mě dost a tak půjdu brzy spát.

Obě maminky, nás – mě a Adama, vydrhli a pak odešli za svojí prací i povídáním. Tak se cákáme a pak si povídáme, jak bylo o prázdninách. Dokud nebyla voda studená. Rozhodli jsme se tedy jít už do svých bytů. Usušili jsme se, oblékli nejnutnější, poklidili koupelnu a rozloučili se. Jen pro ten dnešní večer. Když jsem přišel domu, byla již na stole skromná večeře. Babička spěchala na vlak a tak se s námi rozloučila. Přijede zase za pár dní a doveze nějaká vajíčka i jiné potřebné věci do kuchyně. Venku se začíná tak trochu stmívat. Ještě chvilku si hrajeme se sestrou a s její stavebnicí. Pak jdeme spát. Maminka nás ukládá a přišel i tatínek, tak jako vždy. Povídal mi, že se v brzké době asi něco přihodí. Neví co, ale vždy se tatínkovi předtuchy vyplnily. Mám však klidně spát. Takže toto je první noc v posteli po letním skvělém táboře. 

Část šestá – V ulicích. Vypráví Hynek (11).

Je ráno, ještě prázdninové. Venku zpívají ptáci a kluci už něco vymýšlejí, nějaké zajímavé věci. Musím hned za nimi. Tedy pokud to půjde a maminka svolí. Učesaný, umytý a i pokojík jsem dnes uklidil, se u snídaně ptám, zda mohu jít pak ven za klukama. Můžeš, ale buď na sebe opatrný víš, jaká je doba. Cestou domu na oběd se zastavíš u hokynáře. Přineseš trochu mýdla na praní. Zítra budeme mít velké prádlo. Dohodla jsem se na tom s Blaženou z druhého patra. Taky chce prát. Na ven a do okolí města jsem se oblékl tak normálně, abych co nejméně ušpinil, nebo potrhal. Tričko, trenky a bos. Měl bych mít na tričku ještě hvězdu, ale maminka říkala, že to u dětí být nemusí. Vyběhl jsem na dvůr v našem domě a už tam byli kluci Višínů a Adam. Hned jsme si začali povídat, jaké to kde bylo na prázdninách a kde kdo byl.

Tak Vašek, Petr a Vojta Višínů, byli u strejdy Puchmajera. On je nádražák a bydlí daleko odtud, až u Ejpovic u Plzně. Tak tam byli kluci na prázdninách. Říkali, že je to tam samý Němec a skoro všechno hlídají. Jsou tam i hodní vojáci, sice taky Němci, ale byli hodní. Tak u nich kluci zkoušeli různé věci, jako jsou uniformy, pušky a i stříleli do terče. Taky jedli jejich vojenské jídlo.

Nebylo sice moc dobré, ale to jim nevadilo. S rodinou strejdy Puchmajera byli na různých pamětihodnostech v okolí Plzně, strejda hodně fotografoval, je zajímavé, že fotografoval tam, kde byli Němci. Třeba u takové otřískané kapličky, strejdovi se moc líbila tak hned všichni utvořili u ní skupinku a museli říkat sýr a strejdovi ani nevadilo, že na fotce budou vidět nějací Němci s děly a podobně.

Jen teta Puchmajerová pořád hartusila, že to je zbytečné se pořád někde fotit a co to stojí peněz. Jinak prázdniny si užívali dokonale, také se hodně koupali v rybníku, stavěli s místními kluky vor a pomáhali i na poli při sklizni. Předevčírem se teprve vrátili zpátky do Zbraslavic. Byl to pro ně prima měsíc prázdnin. Adam si zase užíval prázdnin u tatínkova přítele Kehlera a jeho rodiny z Kutné hory. Vyprávěl, jak chodili na jahody zelinářství a jak je při tom chytil majitel, Prý nějaký Němec to byl.

Chycení kluci dostali řádný výprask na zadek a Adam včas s kamarádem utekl. I tak se to rozneslo a byla z toho dlouhá řeč pana Kehlera, o nebezpečí z takového darebáctví plynoucí, pan Kehler Adama a svého syna potrestal tak, že dva dny museli mluvit doma jen německy, to bylo horší než výprask. Pak jsem klukům zase vyprávěl já o našem táboře a i o tom co jsme tam všechno dělali a jak jsme se měli. Když jsme se do sytosti vypovídali, šli jsme omrknout, co je kde nového a co se kde povídá. Hned za vraty domu potkáváme partu Hrobaříků, to jsou kluci, co bydlí u hřbitova a v jeho okolí. Občas proti sobě bojujeme a mnohdy to odnese nejen ošacení, ale i naše pozadí. To jak rodičové občas takovou melu nechápou.

Teď stojíme proti nim a Hrobaříci proti nám. Chvilku se pohledem poměřujeme. Až Pavel, jejich velitel, povídá: jdeme pouštět vlaštovky z tvrze a pak se jdeme do rybníčků koupat, nechcete jít s námi? Podívali jsme se po sobě a náš Vojta, Hrobaříkům povídá: Dík, ale my se rozhlédneme po okolí co je nového a pak možná se taky půjdeme vykoupat. Tak jó, tak my jdem. Čau. řekl Pavel a my jim ustoupili z cesty. Chvilku jsme se za nimi dívali a Petr povídá, docela prima kluci, co je ta válka tak už tak mezi sebou neválčíme. A divíš se, dodal Vašek, vždyť mají taky strach z toho všeho a nechtějí problémy. Ale počkej po válce. To budou zase bitvy. A zasněně přimhouřil oči. Radši ne, už skoro nemám co na sebe a roztrhat poslední kalhoty se mi zrovna nechce. Povídám. V okamžiku skoro zapomenuto a naše parta z pavlačáku jde zkoumat co je kde nového i co by se mohlo náhodou šiknout. Prošli jsme trh, okolo škol a zamířili k tovární čtvrti.

Tam se vždy něco najde.
Dnes jsme tam objevili velkou pneumatiku a tak hned jí bereme na mírný kopec. Že v ní budeme jezdit, první si do ní vlezl Vojta, my jej pustili z kopce a on se dokoulel až skoro k potoku. Když z ní vylezl tak se motal jako Melichárek když jde z hospody. Pak jsme se střídali a jezdili, to je vám zábava. Skoro jsme zapomněli jít na oběd. Cestou jsem se stavil v hokynářství a koupil mýdlo na to zítřejší praní prádla. Na dvoře jsme se rozloučili a každý šel domu na oběd. 

Mohlo to být krásné radostné přivítání, neboť byla doma celá naše rodina. Avšak, tatínek byl zamlklý a maminka byla taky smutná. Tatínek byl donucen Německým úřadem zavřít koloniál. Němci to nařídili. Povídal. „Ale, necháme toho smutnění, nějak si poradíme jako vždy“ s radostí nám všem při tom naléval polévku. Odpoledne jsme si vyšli společně za město, do sadů jen tak se projít. Já a sestra běháme okolo stromů, budujeme různé domečky a naši rodičové si povídají. Před večerem se všichni vracíme domu. Na plácku u našeho domu potkávám kluky z dvora, vyprosil jsem si na tatínkovi, zda mohu ještě být chvilku venku, do západu slunce. Svolil mi, ale jen na hodinku. Jelikož se musíme zabalit protože, zítra pojedeme za babičkou na ves. To bylo pro mě velké překvapení, vždyť za pár dní začne škola a my podnikneme další výlet. Kluci by hned jeli taky, když jsem jim to vyprávěl. I když je ve městě hodně zajímavostí, tak být na vsi je ještě lepší. Nakonec jsme nechali povídání a šli jsme hrát kopanou. Hráli jsme dva na dva, já a Vašek, jsme byli jedna dvojce a Petr s Vojtou bylo druhé fotbalové mužstvo.

To se nám to hrálo, taky jsem málem zapomněl na čas, zbývalo pět minut do konce hodiny, kdy jsem mohl být venku. Loučím se s klukama a utíkám co nejrychleji domu. Stihl jsem to jen tak tak. Maminka s tatínkem balí kufry, tedy moc si toho nepovezeme, jak řekl tatínek, vždyť za necelý týden jde Hynek do školy a to už budeme opět doma. Tak i já si jdu zabalit pár věcí, do batohu. Beru si sebou nůž, prak, tužku a deník, no prostě mnoho důležitých věcí, které jistě budu potřebovat. Na babičku se moc těším, taky na kamarády a na babiččino hospodářství, na králíky, husy, slepice, kozu, kočky a tak. Když máme všechno zabaleno je nachystána dobrá večeře. Tatínek při večeři povídá, že o obchod se zatím postará pan Přástal, příručí v koloniálu. Dnes odstranil všechno, co by mohlo rozzlobit Němce.  Než jdu spát tak hraji s tatínkem šachy. Šachy mám moc rád, neboť jsem v nich dobrý, žádný kluk z ulice, ze školy, nebo z oddílu mě zatím neporazil. Jen tatínek a jeho kamarádi ze šachového družstva a to ještě občas, no spíš častěji. 

Dnešní šachy skončili remízou. Všechno jsme zapsali a necháme si partii na zítra do vlaku. Tatínek má takové magnetické šachy. To bude prima cesta. Docela jsem po dnešním dni unavený, v kostičkovaném pyžamu přeji všem dobrou noc. Maminka mi přišla dát ještě pusu na dobrou noc a sestře taky. Usínám asi hned.               

Cítím, že se mnou někdo cloumá, vzbouzím se dost neochotně a ptám se co se děje, pak jsem se strašně leknul, v pokoji byli nějací cizí muži, křičeli strašně nahlas německy, rozhazovali všechny věci, maminka se mě snažila obléct a sestřička se tiskla k mamince a plakala. Tatínka jsem neviděl. Nevěděl jsem co se děje, nechápal jsem to. Pak jeden Němec v koženém kabátu, chytil mojí maminku a odvedl jí i se sestrou pryč. Další po mě hodil moje šaty a já pochopil, že se mám rychle obléct, občas mě uhodil, abych si pospíšil. To už jsem brečel i já. Nakonec nás posadili do nákladního auta a tam byl už i tatínek a další rodiny z domu a okolí. Kluci, co spolu kamarádíme, byli na tom stejně jako já. Všichni jsme se báli.

Co se bude dít dál, co se děje a proč. Po chvilce se ozval hlas toho Němce v koženém kabátě, něco zakřičel a do auta k nám nasedli i němečtí vojáci, zatáhli plachtu a nákladní auto se rozjelo.