Část sedmdesát čtyři. Vypráví Hynek (13) a spol.
Jak jsme měli namále.

Po dlouhé zimě se do města začalo postupně dostávat jaro, sníh tál, ptáci zpívali, sluníčko za chladného větru se snažilo hřát. Ale zima se jen tak nehodlala vzdát, byli dny kdy opět sněžilo a mráz svíral vše co mu přišlo do cesty. Nebylo to však zimě nic naplat, do posledního válečného roku 1945, vstoupilo jaro. Naši chlapci už pomalu vyrůstali ze svých krátkých kalhot a již se sem tam také poohlíželi po tom, čím by se jednou mohli živit. Teď však stále u nic přetrvávalo bezstarostné chlapectví, prolnuté nejen dovádění, školou a povinnostmi, ale také snahou si to někde rozdat s němci a jejich udavači. Ve svém chlapectví viděli všechno velmi jednoduše. A na to, že se již mnohokrát dostali do velkých problémů zapomínali. Byl krásný jarní den, kdy se po školním dopoledni všichni vypravili po velmi dlouhé době k zámecké zahradě. Zeď byla stále rozbořená a velké množství německých vojáků vystřídala vojenská německá mládež. Byli takovou poslední nadějí fašistického německa vyhrát válku. 

„Kluci, něco jim provedeme, třeba jim vypustíme kola u těch aut, co tam mají.“

Navrhl Jan a všichni souhlasili. Plížení k autům, které stáli u zámecké zdi a které nikdo nehlídal, nedalo zase takovou práci. A tak za chvilku již bylo slyšet syčení unikajícího vzduchu z pneumatik a tichý smích z radosti hochů. Avšak chlapci zapomněli, že je někdo může z okna vidět. Také se tak stalo. Za chvilku již skoro nepozorovaně byli naši dobrodruzi obklíčení německou mládeží, přibližně v jejich věku.

„Zrada! Utíkejte!“ zvolal Hynek a hoši se rozprchli každý na jinou stranu, i tak občas na jejich záda i jinam dopadli rány obuškem. 

Nebýt pozornosti Hynka, byli by chyceni, takto se jim podařilo v zahradě zmizet.

„Uf, to bylo jen tak tak.“ Konstatoval Tomáš a mnul si bolestivé rameno, kam jej zasáhl jeden obušek.

„Co jim provedeme dál?“ optal se s úsměvem Jan.

„Tobě to nestačilo?“ nestačili se divit ostatní kluci.

Nakonec se rozhodli jít si zahrát na hřiště u řeky fotbal. V nedalekých postranních ulicích byl klid, sem tam prošel nějaký člověk, nebo jen tak projela tramvaj, což byla docela vzácnost. Z poza jednoho rohu, vyjelo osobní auto s černým německým křížem na kapotě.

Aniž by to kdo čekal, Jan vyndal z kapsy prak, sehnul se pro kamínek a vystřelil po autu. Možná nepočítal s tím, že jej zasáhne, ale stalo se. 

Kluci strnuli, tak to byl dost velký malér, auto zastavilo a vystoupil z něj německý oficír s obuškem v ruce. Řidič auta vystoupil taky, ten však zůstal stát u vozu.

Oficír kráčel k hochům a plácal obuškem do dlaně druhé ruky. Nemusel se ptát kdo to byl, prak v Janově ruce mluvil za vše. Jeden pohyb a obušek zasáhl Jana do břicha, skácel se na zem a ostatní chlapci uskočili.

Oficír by jistě pokračoval ve zjednávání autority a pořádku, když se rozezněly sirény. Byl další nálet.

Oficír ještě jednou udeřil Jana obuškem do zad a rychle nastoupil do svého vozu a odjel.

Jan bolestí naříkal a snažil se vstát.

Plačtivě a trochu se smíchem povídá: „Na to táta jistě nepřijde. Jsou to jen dvě pořádné modřiny.“

Chlapci pomohli Janovi na nohy a pomalu se vydali liduprázdnými uličkami domu. Sirény umlkli, na obloze byli viděti svazy bombardovacích letadel. Dnes Pardubice nálet nezažijí.